Buďme k běžencům ohleduplní a právě proto udělejme vše pro zastavení jejich migrace k nám

03. 08. 2017 | 16:30
Přečteno 28212 krát
Obvykle to tak bývá, že humanitně vzdělaní lidé jsou více sociálně cítící, mají pozitivnější vztah k neziskovým organizacím a levicovějšímu smýšlení. Já sám, coby psycholog, do kategorie humanitně vzdělaných lidí patřím a ačkoli na kafe chodím hlavně v Kutné Hoře, kde bydlím, počítám se hrdě mezi tzv. pražskou kavárnu už jen proto, že v ní nepotkám Miloše Zemana and his boys. V mnohém se však se zástupci této skupiny – existuje-li vůbec – rozcházím. Z první věty tohoto článku na mě platí totiž jen to, že mám sociální cítění. Zbytek jde mimo. K neziskovkám jsem přinejmenším obezřetný a od chvíle, kdy mi stát umožnil podílet se na správě věcí veřejných, volím konzervativní strany. V tomto duchu se nese i můj postoj k řešení uprchlické krize. Není mi lhostejný osud trpících na blízkém a středním východě, popřípadě v Africe, ale jsem jednoznačně proti tomu umožňovat těmto lidem neřízenou imigraci do Evropy. Možná to bude znít zvláštně, ale odmítám vítací politiku právě proto, že s lidmi, kteří do Evropy míří, soucítím. Dovolte mi, abych zde svůj názor obhájil.

V roce 1990 uveřejnil kanadsko-americký ekonom David Card článek The Impact of the Mariel Boatlift on the Miami Labor Market. V něm předložil exaktní důkaz o tom, že imigrace nevzdělaných lidí do určité oblasti nezvýší nezaměstnanost starousedlíků. Co to znamená? Pokud v dané oblasti nevznikla nová pracovní místa pouze pro imigranty (jakože nevznikla), pak je zřejmé i tak slabému matematikovi jako jsem já, že někdo bez práce zůstat musel.

Na sklonku roku 2015 předložil v rámci interpelací poslanec švýcarského Parlamentu za tamní lidovou stranu Peter Keller data o integraci imigrantů, kteří jsou ve Švýcarsku až sedm let. Šlo o to, kolik procent z nich je závislých na sociálních dávkách. Tak tedy: Eritrea: 91%, Turecko: 89%, Sýrie: 87%, Irán: 84%, Srí Lanka: 75%.

Nechci p.t. čtenáře unavovat, avšak odborně jsem vyrůstal v prostředí vojenských sociologů a ti jakékoli mé závěry vždy chtěli podpořit fakty, čísly a statistikami. Občas s tím byli až otravní, ale po letech jsem jim dal za pravdu. Můžeme tvrdit, co chceme, avšak pokud nechceme působit hloupě, nesmíme hlásat něco, co je v rozporu s pozorováním či dokonce přírodními zákony. Chápu, že představa veselé a šťastné Evropy plné lidí různých ras a náboženství je lákavá. I mně by se docela líbila, ale otevřením stavidel migrace toho nedosáhneme. Máme za lidi, kterým zde dáme azyl do značné míry zodpovědnost. A co jim můžeme nabídnout? Vyhlídky na život na okraji společnosti, zcela bez vlivu na okolní prostředí a závislost na sociálních dávkách. To je vražedný koktejl.

V osmdesátých letech přišli američtí psychologové Jeff Greenberg, Sheldon Solomon a Tom Pyszczynski s tzv. teorií zvládání hrůzy (Terror Manangement Theory). Ta vychází z díla sociálního antropologa Ernsta Beckera. Říká zhruba toto: Existuje základní psychologický konflikt, který vyplývá z touhy žít, avšak při současném vědomí toho, že smrt je nevyhnutelná. Tento konflikt vyvolává strach a tento strach je pak zvládán tím, že přijímáme či vytváříme určité kulturní hodnoty, nebo symbolické systémy, které působí tak, že poskytují životu smysl a hodnotu. Klíčovým pojmem této teorie je pak sebehodnocení (self-esteem). Svou hodnotu opíráme o to, jak se nám podařilo v dané kultuře zakotvit, jak významní si v ní připadáme a jak dalece ji můžeme sami utvářet či ovlivňovat. Euroamerická kultura je velmi silně poznamenána akcentem na schopnost jedince vyjadřovat svou hodnotu přes peníze. Peníze pro nás znamenají svobodu, důkaz o tom, že jsme obstáli v konkurenci a že se můžeme svému okolí beze studu podívat do očí. Nemusíme kvůli tomu vydělávat miliony. Stačí nám, pokud si čas od času koupíme nové auto, máme na to vzít své děti do kina a jednou za rok si zajet na dovolenou. Avšak už toto málo je pro někoho, kdo je odkázán na sociální dávky nedostižný sen. Můžeme nad tím lamentovat, kritizovat Evropu a Ameriku jak libo (mimochodem v Číně či Rusku je akcent na peníze mnohem výraznější, než u nás), ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat. Dalším faktorem ovlivňující sociální status je vzdělání. Povšimněme si, kolik lidí nám už při svém představení sdělí svůj akademický titul. Lékaři (patrně až do kauzy Rath) byli jistými tahouny volebních kampaní a „inženýrka z Prahy, která přijela až autem“ byla mimořádnou partií již v osmdesátých letech v Troškových komediích Slunce, seno...

Nu a nyní se zamysleme, jak do této kultury mohou zapadnout imigranti, kteří se nyní plaví přes Středozemní moře. Odpověď? Těžko, nebo vůbec. Jak vidno z výše zmíněných dat, čeká je život na sociálních dávkách bez možnosti aktivně se podílet na kultuře, do které vstupují, neboť ta jejich zdroje sebehodnocení neocení. Čím je kupříkladu prostý afghánský nebo súdánský venkovan hodnotný pro své okolí. Ve své vlasti potřebuje znát několik súr z Koránu, žit životem dle pokynů místního, zpravidla bídně vzdělaného mully (kazatel), musí rozpoznat, kde roste dobrá tráva pro jeho stáda koz případně umět obdělat svou půdu tak, aby mu z ní něco vzešlo. A pak ještě musí umět smlouvat na trhu a svá vítězství v těchto sociálních interakcích náležitě podat svým přátelům, kteří ho následně za to ocení. To vše mu ve své vlasti přináší pocit, že je hodnotný příslušník dané komunity, má v ní své místo a ačkoli je chudý, na cti mu to netratí, neboť podobně jsou na tom všichni. Přijde-li však k nám, zjistí, že vše to, z čeho plyne jeho sebeúcta, je mu najednou nanic. Nikdo o to nestojí, on sám má pramalou či dokonce žádnou možnost stát se cenným ve své nové vlasti a sen o šťastném životě, který viděl u sebe doma v televizi, se rozplyne. Ztratil vše, nemá kam se vrátit a čeká ho sociální vyloučení. To je ekvivalentem smrti v sociálním smyslu slova. Co udělá? Inu přimkne se k podobně deprivovaným soukmenovcům, vytvoří postupně ghetto s paralelní kulturou, kde se opět může cítit důležitý, avšak frustrace z nenaplněných potřeb tím nemizí. Nejčastější odpovědí na takovouto situaci je rezignace. Člověk si jak známo zvykne na všechno. Ale občas to nestačí. Pokud počet podobně frustrovaných jedinců překročí určitou mez (některé studie udávají 4-7%), začnou logicky žádat implementaci své kultury do té většinové. Chtějí mít pochopitelný vliv na kulturu, v níž žijí, a tak to dělají. A pokud k tomuto faktu připočteme to, že islám neuznává jiná náboženství jako stejně dobrá a muslim svou víru nechápe jako svou privátní věc, do které nikomu nic není, máme obrovský problém.

Z výše uvedeného je zřejmé, že srovnávat současnou vlnu migrace s tím, kdy v minulém století prchaly milióny lidí z komunistických rájů na západ, je čistá demagogie. Každý Čechoslovák, Polák, Maďar či východní Němec patřili do stejného kulturního okruhu, jako lidé v zemích, kam odešli. Komunistický režim sice mohl hlásat své zvrácené hodnoty, ale lidé si žili po svém a uznávali prakticky totéž, co lidé na západě („Josef, takovej slušnej člověk. … družstevní byt má zařízenej, auto má, video má, tak co by si chtěla?“ – Slunce, seno a pár facek, 1988). A i přesto prakticky každý tehdejší emigrant potvrdí, jak strašně těžké to v prvních letech bylo, kolikrát je napadlo vrátit se a co vše museli obětovat pro to, aby v nové zemi uspěli. Jakou šanci pak mají v porovnání s tím lidé, kteří k nám proudí nyní? Integrace lidí zejména z Afriky a pak z islámských zemí se Evropě nepovedla. Nikdo to nezvládl a to se s tímto problémem potýkají na rozdíl od nás desítky let. Počínaje Německem a dále na západ a na sever od něj nacházíme No-Go zóny, enormní počet sociálně vyloučených lokalit a nárůst oboustranné frustrace až agrese, která postihuje jak většinovou společnost, tak menšiny neschopné se integrovat. Nikdo v Evropě nemá recept, který by ukazoval měřitelné a pozitivní výsledky. Naopak to vypadá, že situace se stává čím dál tím horší a zdá se, že místy už přerůstá v otevřené násilí. Nemám zde na mysli jen teroristické útoky, ale též hořící ubytovny migrantů v Německu, zabíjení muslimů v Anglii, zkrátka projevy zlosti jak menšinové sociálně vyloučené populace, tak té většinové, která je již zoufalá z politické korektnosti, lakování věcí na růžovo a ze zcela impotentní politiky svých vlád.

Nechci, aby k něčemu podobnému došlo i u nás. Nemám recept na integraci migrantů z nám kulturně vzdálených oblastí. Nikdo jej nemá. Ostatně podívejme se, kam dospěly jistě bohulibé snahy o integraci českých Romů. Mám neodbytný pocit, že po více než dvaceti letech zcela chaotické politiky a enormnímu množství peněz vynaložených do nejrůznějších, bombasticky znějících projektů, je dnes situace přinejlepším stejná, ale možná dokonce mnohde horší, než bývala. Mám sociální cítění. Nejsem hluchý k utrpení druhých. Platím daně jako každý (dobrá, tedy jako skoro každý). Nemám vůbec nic proti tomu, aby část těchto peněz byla využita pro pomoc trpícím v zemích, kde je zle. Osobně jsem v některých z nich i byl. Udělejme vše pro to, aby lidé nemuseli migrovat k nám, avšak ty, kteří se o to snaží z jiných než politických důvodů, vracejme. Paradoxně právě proto, abychom jim pomohli a jejich osud ještě více nezhoršovali.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy