„Máme přece svobodu“, tvrdí polští divadelníci, kteří hrají hru o svatém Janu Pavlu II., papeži, jehož jméno zná celý svět a díky kterému zná celý svět i Polsko. „Je to žumpa“, říká o hře jeden z polských poslanců, o hře, o které všichni mluví, ale skoro nikdo ji neviděl. Papež je tu vylíčen jako obhájce pedofilů a další nechutné podrobnosti „uměleckého díla“ není třeba uvádět.

Ne, sám jsem hru neviděl a ani bych ji vidět nechtěl. Jde o kritiku papeže,nebo katolické církve? Bojím se, že na tak docela. Jde o peníze, o skandál, který ono „umělecké“ dílo provází. Mám rad umění, dokonce i to současné a možná k údivu mnohých i blízkých spolupracovníků často obdivuji díla nová, neotřelá, nekonvenční. Je to věc vkusu. Ale troufám si říci že rozpoznám, kdy někdo provokuje pro provokaci samu, proto,aby se o něm mluvilo, ne proto,že by pociťoval potřebu představit dílo, které se vymyká běžnému chápání. Co však nesnáším a co pokládám za hanebné je způsob, kdy se tzv. umělci vezou na vlně samoúčelných provokací, protože jejich vlastních „originálních“ děl by si málokdo povšimnul. Prý máme svobodu dělat si co chceme. Ale toto pojetí svobody není zrovna rozumné. Přeženu to – ano mám svobodu zabít svého psa a hodit ho do popelnice. Ale každý pejskař, byť nesympatizuje s církví, mi řekne, že to by nikdy neudělal. Když jeho zvířátko zahyne, pohřbí ho, často možná s větší péči a náklady, než věnuje své babičce. Mám tedy svobodu házet zvířátka do popelnice, ale soudný člověk, má-li být nazýván člověkem, to prostě neudělá. Je to hnus. A podobně je to se svobodou „uměleckých“děl, která mohu vytvářet, psát, hrát, ale kde v mém rozumu a vkusu je pomyslná hranice, která mi říká, že v určité chvíli bych přestal být rozumnou bytostí. Myslím, že to se polským umělcům „povedlo“ dokonale.

Newsweek soudí, že toto představení uchrání Polsko před „pádem do spárů diktatury“. Dovolím si oponovat. Polsko i jiné země už upadly dávno do spárů diktatury byznysu, skandalizace za každou cenu, do spáru nevkusu. Pevně doufám, že časem bude přirozenou cestou opět oceňována slušnost, skutečné umělecké počiny a ne činy rádobyumělců, kteří brojí proti státu, proti společnosti a vůbec jim to nebrání brát od tohoto státu a společnosti bohaté dotace.

Umění, to skutečné umění, vždycky vyvolávalo pozdvižení, bylo o krok napřed před obecným vkusem, to je v pořádku. Ale žít z prvoplánových skandálů, parazitovat svým neumětelstvím často na osudech známých osob, je podle mého trapné a nemá s uměním nic společného.

Docela rád bych viděl, jak by se zachovali stoupenci jiných náboženství, kdyby jejich představitele někdo takto hanobil. Nebo jak by reagovali stoupenci některých levicových či liberálních politiků a osobností, kdyby o jejich ikonách někdo hrál podobné hry. Tuším, jaký pokřik by spustili.

Žel, v případě svatého Jana Pavla II. jde ještě o víc. Jde o pošlapání polské identity, o plivnutí na osobnost, které vděčíme nejen my, ale i Poláci a další národy za pád komunistické diktatury. Vybrat si světce a takovouto osobnost a zneužít ji k uvedené divadelní produkci, to chce opravdu silný žaludek.
Možná je také na čase být hrdý na to, čemu věřím a svou víru bránit a nenechat se urážet..Ano, máme svobodu vskočit do žumpy, ale nechápu moc dobře, proč bych to měl dělat. Chtějí-li do ní skákat někteří „umělci“, ať si poslouží. Ale musí počítat s tím, že civilizovaný a kulturní člověk je do salonu nepustí.