Svět se mění a my s ním, možná tím víc, že nás média neustále informují o dění na druhém konci světa, aniž bychom si uvědomovali, že tyto „informace“ nejsou neutrální, často jsou ideologicky zabarvené. Zářným příkladem toho je celosvětový signál změny, kterou přinesly prezidentské volby ve Spojených státech. Aniž bych se chtěl vměšovat do výběru kandidátů, či nějak komentovat tu či onu stranu, snad mi bude dovoleno konstatovat to, co každý vidíme na první pohled: volební kampaň ukázala rozdělení společnosti a také to, že deset let se nemluvilo o „společném dobru“. Demokracie je totiž právě účast na vládě, která má sloužit společnému dobru.

V souvislosti s volbami v USA vidíme v podstatě podobnou neschopnost jako v naší společnosti – totiž přijmout volební výsledek nejen jako vítězství a možnost služby na jedné straně, ale také je tu umění přijmout prohru demokraticky a lidsky slušným způsobem. Mnohé protesty poražených ukazují roztříštěnost zájmů, což někdy může vyvolávat dojem, že spíše jde o mentalitu „urvi co můžeš“, než o ohled na společné dobro celku.

Současná evropská nostalgie po národních státech jen dokazuje tuto touhu po společném dobru, kdy hlas jednoho každého občana je stejně cenný a důležitý. V případě prohry by se neměly navzájem urážet skupiny obyvatel, ani jednotlivci.

Přijmeme-li mediální terminologii, pak tento „světový supervolební rok“ by mohl sloužit k vnitřní očistě politického života. A to nikoliv vymýšlením nových předpisů či zákonů, ale metanoiou, tedy proměnou. S tou neodmyslitelně souvisí přiznání, nakolik hedonistický a pragmatický profit je dnes vládnoucí ideologií, která potlačuje veškerou slušnost, lidskou solidaritu a soucit. Odmítá se tak ideologicky lidská důstojnost i práva člověka ve prospěch vysněných, často rozumu odporujících požadavků bez potřebné odpovědnosti a úcty k druhému.

Odmítání historie, její neznalost či dokonce manipulování s ní, je součástí dějinného vývoje. Dnes se ukazuje, že skutečná znalost historie říká, co znamená rodina, obec, region, země či stát. Tradiční slavnosti tak vyvolávají dnes obrovský zájem, ale někdy i odpor, což je právě potvrzení výše uvedeného.

Církev sama tu není proto, aby vytvářela nějaké politické ideologie, ani aby se stala součástí politického zápasu a reprezentace. Jejím úkolem je ukazovat vzhůru k Tomu, kdo dává smysl všemu a je také Tvůrcem zákonů a zákonitostí, které nelze bez rizika překračovat.

Obhajoba lidské důstojnosti, svobody a základních práv provázených povinnostmi a odpovědností jsou zakotveny v deklaraci OSN z roku 1948. Doložky a inovace vytvářené postmoderní a postracionální ideologií jsou pouze fikcí těch, kdo se domnívají, že je možné dát jen našimi silami smysl kosmu, lidskému životu a štěstí. Kořeny bychom našli u otců této ideologie, kteří odmítají poznání, ale zato chtějí vše přetvářet. Na jejich pokusy doplatili lidé ve všech totalitách 20. století, i v přežívajících totalitách století tohoto.

To, co platí o Církvi a jejích úkolech, platí i pro duchovní, tedy klérus. Platí to i v jiných církvích, kde existuje svátostný koncept kněžství. Myslím, že je mnoho důvodů, aby jak církve, tak kněží a biskupové o těchto skutečnostech přemýšleli a vážili pečlivě svá slova. Naším úkolem je totiž svědčit o světě, ve kterém je člověk člověku bratrem a ve kterém vládnout znamená sloužit.


Příspěvek původně napsán pro cyklus Komentář týdne na Radiu Proglas na sobotu 4. února. Publikován na Parlamentních listech a blogu na Aktuálně.cz.