Pokud chce dnes někdo líčit církev jako středověkou zpátečnickou organizaci, dokládá tím akorát svoji neznalost historie a středověkých reálií. Ve 13. století, se pod vlivem kamenné urbanizace, rozvoje hnutí městských mendikantských (žebravých) řádů a univerzit rodí základní pilíře středověké společnosti, formuje se tzv. krásný styl a ve společnosti nastává rovnováha mezi panovníkem, učitelským úřadem a poddanými – projevující se třeba i rozvojem diakonie, tedy službou bližnímu. Jestli tedy středověk něco nebyl, pak to nebyla doba tmářského působení inkvizice, nevzdělanosti a barbarství, ale naopak jeden z kulturních a státoprávních vrcholů naší společnosti, z jejichž principů čerpáme dodnes. Církev pak vystupovala jako jedna ze sil, která se zasadila o všestranný rozvoj společnosti.

Chtěl bych tu v této souvislosti připomenout sv. Anežku Českou a v kontextu osobností velkých středověkých žen 13. století s celoevropským přesahem: sv. Alžběta Uherská, sv. Zdislava, sv. Hedvika Slezská z Andechsu, sv. Kinga (polská královna). Co je na výsost zajímavé, je, že mezi nimi existuje příbuzenské pouto a dokonce všechny mají své kořeny v arpádovské uherské dynastii. Tyto vzdělané ženy se zasloužily ve střední Evropě o rozvoj tzv. ženské diakonie, vytvářením sítě charitativně-zdravotnických zařízení. Jejich působení dokládá, že středověk nikdy neztratil sociální rozměr, naopak ho rozvíjel, což se znovu projevilo v novověku při objevování Nového světa. Byla to tehdy církev v osobě Francisco de Vitoria, kdo se postavil loupeživým šlechticům a jiným dobrodruhům, když definovala zásadu, že každý se rodí jako svobodný člověk a nikdo nemá právo zotročovat jiné národy, tedy ani původní obyvatelstvo nových kontinentů.

Když se vrátím zpátky ke sv. Anežce České a do dnešních dob, třiceti let od pádu komunistické totality, je třeba se vrátit i k odkazu 17. listopadu, se kterým je sv. Anežka nerozlučně spjata svým svatořečením. Nepovažuji za dobré debatovat, komu vlastně 17. listopad patřil. Události byly výsledkem celospolečenského pohybu, ať dílem díky disentu, nebo mlčící většiny, která svým ostentativním nezájmem režim naprosto vyprázdnila. Pohled na listopad ´89 je momentem, kdy církev ukázala to nejlepší, co v sobě nese: víru v lidskou svobodu, milosrdenství a oběť vykoupenou Křížem. Legendárnímu prohlášení kardinála Tomáška, že církev je na straně národa předcházel nejenom Velehrad v roce 1985, petice Augustina Navrátila, ale také pouť v pražské katedrále, které se zúčastnilo přes všechny možné obstrukce několik tisíc lidí z celé naší vlasti a která byla mohutnou demonstrací touhy po svobodě a která se konala na svátek sv. Anežky České 2. března a zejména pak její kanonizace týden před 17. listopadem.

Přestože se někteří dívají na události před třiceti lety s odstupem, či dokonce s despektem, já patřím k těm, kteří za tento dějinný okamžik neustále děkují Bohu a všem, kdo se před totalitou nesehnuli. Byly to nejkrásnější okamžiky mého života. Někomu mohou moje úvahy připadat dětinské, ale já jsem bytostně přesvědčen, že jsme svobodu získali právě díky přímluvě sv. Anežky. Její důraz na službu nemocným a lidem na okraji by nemohl být realizován, pokud by nebylo církve ve svobodě. Když se ohlédneme za 30 lety působení církví ve svobodné společnosti, vidíme velké dílo, které se nám podařilo vybudovat v oblasti vzdělávání, hospicové péče, charitativní činnosti ale i na obnově kulturního dědictví našeho národa. Je poctivé si přiznat, že se také mnohé nepodařilo. Nechal bych v tomto ohledu stranou nevydařené projekty hmotného řádu. Největší dluh totiž vidím ve výchově a formaci nové mladé generace, což se odráží právě v onom nářku, jak dál a co s prohraným domovem. Ano, máme obavy o vodu, zeleň, slunce, ale náš domov tvoří především rodiče, harmonický život ve společenství, společné prožívání velkých svátků, ale i dnů smutku. Tyto skutečnosti vytvářejí pocit hořkosti, přináší obavy, ale také i pocity závisti a nenávisti. Jsme svědky velké rezignace značné části populace napříč generacemi a zhruba jedna polovina lidí se dělí do dvou proudů, které jsou nesmiřitelné a často soptí závistí a nenávistí. Není snadné je nazvat levicí či pravicí, jedná se spíše o chaos vyrůstající z gejzíru nových ideologií. K tomu se však přidává nový fenomén, kterým je mladá generace, která nešetří ostrou kritikou a vyjadřuje takové množství obav, které jako by zhmotňovaly hrůznou eschatologickou apokalypsu. Vidíme tu více než zřetelně, že vynechání věty ze zakládacích listin evropského společenství o židokřesťanských a antických kořenech, na kterých stojí celá naše západní civilizace, bylo krátkozraké a nyní nese svůj důsledek.

Přišlo by mi nepatřičné srovnávat dnešní situaci s únorem 1948, chtěl bych jen připomenout slova svého předchůdce, kardinála Berana, kterému byl po nucené internaci umožněn návrat do vlasti teprve vloni. V pastýřském listu, datovaném 2. února 1948, tedy v předvečer komunistického puče, a po zkušenosti s hrůzami Druhé světové války píše: „Zpustošení kláštera Anežčina bylo výsledkem bratrovražedných bojů! Je bolestný pohled na rozvaliny měst a chrámů v Rusku, Polsku, Anglii i jinde v Evropě, ale spoušť tuto zavinila zloba nepřátel. Tím smutnější je zpustošení zaviněné bratrovražednými boji. Není to hrozné memento i pro naši dobu? Kdo rozdmychuje bratrovražedné boje u nás, je největším nepřítelem národa! A jsou, kteří je rozdmychují! Neskrývejte se za lid! Lid, ten dobrý náš lid, si nepřeje toho, co mu přičítáte! Je to bratrovražedný boj vedený i jazykem: pomluvou, osočováním, udáváním, jež není oprávněné. Milí bratři! Na Kazatelně, ve zpovědnici a kde jen můžete, hleďte působit na své svěřené, aby prohlédli, a poznali, kdo jsou jeho nepřátelé. Urovnávejte rozbroje v rodinách, osadách, ve veřejném životě.“ Jenom pro porozumění kontextu předchozích slov dodám, že to byla práva sv. Anežka Česká, která sehrála roli při usmíření v bratrovražedné válce mezi otcem a synem; mezi Václavem I., bratrem sv. Anežky, a jeho synem Přemyslem Otakarem II. Celý text pastýřského listu ke stažení.

Připomenu vám ještě jeden text V. Havla, vůbec poslední, napsaný 11. listopadu 2011, těsně před smrtí. Zní takto: Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenu, třeba ji ještě budeme potřebovat.

Epilog
Podle jedné dávné pověsti, až bude v Čechách nejhůře, má být nalezen hrob svaté Anežky. Těžké časy si nepřeje nikdo z nás. Zamysleme se ale poctivě nad dobou sv. Anežky České, na kterou mnozí s pohrdavým úšklebkem pohlížejí jako na dobu bídnou, jak kdybychom my dnes snad žádné problémy neměli. Každá doba má své chudé; ty kteří stojí na okraji společnosti a platí to i o naší dnešní společnosti, jakkoliv bohaté a pohodlné. Skutečně bohatými budeme tehdy, až se staneme bratry a sestrami sv. Anežky České, poté co podobně jako ona vyměníme pohodlný královský život za aktivitu tam, kde je to potřeba.

Přijměte tedy prosím pozvání na vzpomínkovou mši svatou příští sobotu 16. listopadu 2019 do katedrály Sv. Víta v 10 hod., která bude velikým poděkováním nejenom Svaté Anežce, ale všem těm, kteří se zasloužili o návrat svobody. A je to také velké poděkování kardinálům: Beranovi, Tomáškovi a dalším. Především tedy i poděkování Václavu Havlovi a Václavu Bendovi.