Jsou chvíle, kdy si připadám, jako bych prožíval nějaké déjà vu. Přijde mi to jako nedávno, ale jsou tomu už více než čtyři roky, co byl ve francouzském Saint-Étienne-du-Rouvray zákeřně zavražděn kněz Jacques Hamel. Při sloužení liturgie. V souvislostí s tehdejší sérií dalších islamistických útoků jsme slyšeli mnohá vzletná slova předních evropských politiků, že je potřeba se semknout, nenechat se zastrašit, být silnými. Triumfálně se pochodovalo ulicemi, snad na znamení odvahy a odhodlání. K čemu ale?

Tehdy jsem na tomto místě napsal: „Chci právě v této chvíli vyzvat všechny lidi dobré vůle, aby se spíše modlili za oběti teroru a méně hledali omluvy a výmluvy pro teroristy. Rád bych, abychom neskandalizovali ty, kdo v dobré víře hovoří o obavách z budoucího vývoje či o příčinách toho, co Evropu potkává. Mohlo by se snadno stát, že zatímco se budeme přetahovat na svém dvorku, za jeho ohradou se budou dít věci tak závažné, že na ně nakonec ani nestačíme zareagovat. Máme totiž za povinnost chránit své bratry a sestry, své země i svou víru.“

Uplynuly čtyři roky, a Evropa se kromě šíření smrtící pandemie čínského viru opět ocitá v kolotoči islamistického násilí. Vidíme, že za čtyři roky se v politické rovině kromě vzletných frází neučinilo zhola nic, aby byla zajištěna bezpečnost našich obyvatel. Pozoruji však změnu v náladě obyvatelstva: podstatně přibylo těch, kteří si uvědomují, že jsou tu ohroženy hodnoty naší civilizace, jako je úcta k člověku a jeho životu, k jeho svobodné vůli, ke svobodě jeho vyznání a názoru (byť s ním nesouhlasím). Ti, kteří vyjadřují tyto obavy, už nejsou ani zdaleka vystaveni takovému tlaku, jako před čtyřmi lety. Problém, aby mohl být řešen, musí být nejprve pojmenován.

Myslím, že je potřeba si otevřeně přiznat, že naše politika imigrace a globálního multikulturalismu nefunguje. Přiznejme si, že nově příchozí naše hodnoty nejenom nepřijímají a neuznávají, ale naopak proti nim chtějí bojovat třebas se zbraní v ruce. O migrační vlně do Evropy se toho napsalo mnoho, a nechci opakovat řečené, snad jenom dovolte jednu poznámku: je naší křesťanskou povinností pomoci potřebným, v prvé řadě ženám a dětem, kteří utíkají před hrůzou války a přírodních katastrof. Je ale také našim přednostním právem dožadovat se ochrany svých životů, bezpečí našich rodin a spoluobyvatel naší země. A ti, kteří utíkají, musejí mít naději v návrat.

Jeden můj francouzský přítel, profesor na pařížské univerzitě, mi napsal následující řádky. Je to směsice zoufalství a naděje člověka, který z hluboké historické perspektivy reflektuje dějí ve své zemi. S dovolením se tu chci o jeho slova podělit, byť si autor (z pochopitelných důvodů) nepřál své jméno zveřejnit.


Drahý příteli,

tak Francie je opět uzavřena do izolace. Doufám, že vy i vaši drazí jste zdrávi. Zde jsem svědkem toho, jak narůstá počet nemocných a případů kontaktu (těch, kteří se ocitli v blízkosti nemocných osob), a tyto případy se vyskytují i v mé rodině a mezi mými studenty. Francouzská vláda opět nic nepřipravila, ale sama sobě vyslovuje blahopřání.

Otevře krveprolití v Nice z dnešního rána konečně oči těm, kdo dokonce i mezi kněžstvem, odmítají uznat, že islám je tím, čím je? Máme co dělat s lidmi, kteří pospíchají, aby co nejrychleji zničili Francii a křesťany?

Ve tři hodiny se rozezvučely všechny zvony rouenské katedrály počínaje tím největším, temně hučícím, a vyzváněly hrany; tak jako ty v Čechách před časem zvonily P. Hamelovi. Stál jsem na prahu dveří do zahrady. Bylo to velmi působivé a přivolalo mi to vzpomínky na vyprávění o 2. srpnu 1914.

Zde se přidružují byrokratický nouzový stav a muslimské atentáty k misijnímu týdnu, který náš farář věnuje svaté Janě z Arku. Díky němu slyšíme slova, jakými už po dlouhou dobu kněží nepromlouvali. Hovoří o Francii, o Bohu, jemuž je třeba přednostně sloužit, o hříchu ochablosti, o autoritě, kterou se pohrdá, o povolání, o svatosti... Člověk by si pomyslel, že k nám opět promlouvá Bernanosův hlas. A slyší ho mnoho lidí.

Věrně Váš přítel O.