Dne 23. července 1942 vydalo ministerstvo vnitra zvláštní přílohu k Policejnímu věstníku pro Protektorát Čechy a Morava, nazvanou „Potírání cikánského zlořádu. Pokyn.“ Šlo vlastně o prováděcí vyhlášku ke stejnojmennému zákonu, která nařizuje provést soupis Romů a jejich následnou internaci, a popisuje způsob, jakým se má vše provést. Stálo zde mimo jiné:

„Akce bude provedena ve dnech 1. – 3. srpna 1942. Je proto nevhodné již nyní upozorňovati na akci osoby soupisu podléhající… Doprava cikánů, cikánských míšenců a jejich rodinných příslušníků do tábora bude provedena pěším pochodem nebo podle okolností veřejným dopravním prostředkem (železnicí). Přepravované osoby musí býti během dopravy do cikánského tábora neustále střeženy…
Osobám dopravovaným do táborů jest ponechat jenom nejnutnější věci, jako šatstvo, prádlo ložní prádlo, přikrývky, peřiny, čistící potřeby a nezbytné nádobí v nejvyšší váze 50 kg na osobu… Potraviny… potřebné k výživě až do přijetí do tábora, jest cikánům a cikánským míšencům ponechati. Jde-li však o větší množství potravin, buď jim odebráno a odevzdáno na potvrzení veřejnému zásobování… Do cikánských táborů nesmí býti dodány osoby stižené nakažlivými chorobami…“

Vyhláška Okresního úřadu v Písku, kterou archivuje Památník Lidice, již rovnou „cikánům a cikánským míšencům“ zakazuje v době od 1. do 3. srpna 1942 opustit místo pobytu. A nařizuje jim též, aby se do 2. srpna „dostavili za účelem soupisu se všemi členy rodiny (tlupy) na četnickou stanici Mirovice“. Vzápětí byli Romové dopraveni do tábora v Letech u Písku, nedaleko Mirovic.

Vyhláška okresního úřadu v Písku o soupisu „cikánů a cikánských míšenců“.Foto: Archiv Památníku Lidice


Děti umíraly hlady a zimou

Podle historika Michala Schustera, někdejšího kurátora archivu Muzea romské kultury, šlo v případě onemocnění, epidemie a následující úmrtnosti v táboře Lety jednoznačně o následky špatných životních podmínek. Vězni byli podvyživení, neměli dobré hygienické a ubytovací podmínky, bylo pro ně málo léků a ještě museli velice tvrdě pracovat:

„Byla vysoce překročena ubytovací kapacita a velké množství lidí se proto tísnilo na velice malém prostoru, byla tam jenom jedna studna, takže hygienické podmínky byly velmi špatné. Navíc si musíme uvědomit, že ty baráky byly dřevěné a sloužily původně k ubytování dělníků pouze v sezoně, tedy v létě. Vůbec se nepočítalo s tím, že tam bude někdo žít v zimě. Tomu odpovídalo, že ti lidé měli silné zápaly plic, tuberkulózu a další nemoci. A že tam děti umíraly na podchlazení, přitom úmrtnost dětí tam byla obrovská. A umíraly samozřejmě i na podvýživu. To je vidět i na fotografiích, které se z dětské části tábora v Letech dochovaly – tam je jasně vidět, že děti jsou podvyživené.“

Skupina dětských vězňů koncentračního tábora Lety. Děti tu umíraly především hlady a zimou. Foto: Archiv Památníku Lidice


Svědčí o tom i jedno z hlášení kontrolorů o zdravotním stavu personálu a vězňů z roku 1942, které archivuje Muzeum romské kultury zároveň s dalšími dokumenty. Zde se mimo jiné píše:

„Zdravotní stav cikánů v táboře jest katastrofální. Celý tábor až na nepatrné výjimky jest zachvácen různými nemocemi, mimo jiné břišním tyfem – v menším měřítku horečnatým stavem, a dokonce jest v jednom případě podezření na skvrnitý tyf. Následkem toho jest velká úmrtnost, hlavně u dětí… podle vyjádření ústavního lékaře Dr. Neuwirtha úmrtnost u dětí byla i následkem podvýživy.“

Prokázalo se, že někteří zaměstnanci tábora ubírali vězňům z jejich už tak malých přídělů potravin a posílali to svým rodinám. Svědčí o tom mimo jiné případ zadrženého balíku na poště v Milovicích, který byl plný potravin. Ve zprávách z té doby také stojí, že oblečení vězňů je nevyhovující, že nemají v zimě boty, takže často pracovali bosí či v roztrhané obuvi v lomech, stavěli silnice a dělali podobné práce.

Potvrzuje to Čeněk Růžička, jehož maminka (a celá její širší rodina) byla v Letech internována: „Jedna z polopravd, jež se ke koncentračnímu táboru v Letech vážou, je, že Romové zde umírali na tyfus. Přitom nejméně polovina z celkového počtu obětí umřela ještě před tím, než tyfus v táboře nastal, a to hlady, zimou a na následky týrání.“

Historik Petr Klinovský ve své studii Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců cituje výpověď Josefa Koudelky, bývalého dozorce tábora ze spisů očistných komisí takto: „Bylo zde zapotřebí přísnosti, abychom jako dozorčí personál vůbec obstáli, ale mohlo se postupovati přece lidsky, pokud se týče stravy, léčebného ošetření, ubytování apod., a nebylo nutno nechati celý tábor klesnouti na úroveň gestapáckých koncentráků.“

Tady a v pekle

Josef Janovský, který byl velitelem tábora v Letech od roku 1940, rád používal heslo: „Pro Cikány existujou jen dvě místa, tady a v pekle!“ V zimě 1943 byl protektorátními úřady odvolán kvůli tomu, že zavinil tyfovou epidemii a další nemoci, jež vedle vězňů postihly i některé české dozorce. Hlášení lékařů a kontrol v táboře před tím poměrně dlouho před možnou epidemií varovaly: „Podmínky jsou zde špatné, chybí vápno, dezinfekční prostředky a dostatečné lékařské zajištění.“ Janovský to nebral v potaz, naopak to celé zlehčoval. V táboře posléze začal řádit břišní i skvrnitý tyfus.

„Sami pamětníci vzpomínají, že Janovský žádné potřebné úlevy nerespektoval. Proslul velice krutým trestáním vězňů,“ říká historik Michal Schuster. Čeněk Růžička k tomu dodává: „Maminka mi vyprávěla, že lidé byli v Letech uvazováni u kůlu. Asi nejkrutější bylo, když jim vzadu svázali ruce, za ně uvázali lano a zvedli je tak, že se země dotýkali jenom špičkami prstů nohou. Když omdleli, polili je vodou. Nebo vězňům na nohy uvázali řetězy s těžkými železnými koulemi, s nimiž museli celý den chodit a pracovat. Muži přitom lámali kámen v lomu a ženy pak větší kusy toho kamene musely na silnicích rozbíjet na drť těžkými palicemi. A to často i déle než deset hodin denně.“
Kresba vězně z Let s nápisem: Tento trest stihl každého, kdo nepozdravil českého ředitele tábora Čecha – Janovského, a to vztyčenou pravicí nebo z jiných důvodů ženy i muže. To dělali, ač nemuseli, čeští četníci. Obrázek je součástí putovní výstavy Zaniklý svět, kterou pořádá Výbor pro odškodnění romského holokaustu.


Z rozkazu protektorátních úřadů ze 17. května 1943 Janovského nahradil dosavadní velitel koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu Štefan Blahynka, který přišel s úkolem připravit vězně na jejich deportaci do Osvětimi.

Selekce v táboře Lety

„Máma i táta byli každý v několika koncentračních táborech a téměř všichni členové jejich rodů – asi pětadvacet lidí – tam zahynuli. Byl mezi nimi i její první syn. Máma zůstala úplně sama, zachránila se jako jediná, což pro ni bylo velké trauma, které nesla až do své smrti jako velký kříž. Naříkala, že nikoho nemá, že nemá žádné zastání, což se mě jako nejstaršího syna dotýkalo. Vždy jsem k ní šel, hladil jsem jí a chlácholil a říkal: máš mě, mami. Byly to někdy až neuvěřitelné scény,“ vzpomíná Čeněk Růžička.

Jeho maminka se vrátila z koncentráku s tuberou. Dědeček z matčiny strany umřel v Letech, právě tak maminčino prvorozené dítě – syn. Jejího tehdejšího manžela (otce zahynuvšího nevlastního Růžičkova bratra) zatkli asi čtyři měsíce před soupisem „cikánů a cikánských míšenců“ a jejich internací v Letech, protože spolupracoval s jednou z odbojových skupin.

„Nacisti ho zatkli, odvezli a jako by se zem po něm slehla. Až po válce se zjistilo, protože máma ho chtěla nechat prohlásit za mrtvého, že ho odvezli do koncentračního tábora Osvětim, pak do Buchenwaldu a potom do dalšího lágru, kde zahynul.“

Z otcovy strany byl v nacistických koncentrácích také celý velký rod, z něhož se zachránili čtyři muži, mezi nimi Růžičkův táta a jeho bratr Karel. „Oba pak zdůrazňovali, že je zachránilo to, že byli vždycky spolu, že měli to štěstí, že je z tábora do tábora přemísťovali společně. A že jeden druhého tak mohli chránit. Tomu přikládali největší váhu.“ Čím více se Růžička o nacistických zvěrstvech dozvídal, tím více měl potřebu ptát se rodičů na podrobnosti. Jednou se mámy zeptal, kde se jí to zdálo horší, jestli v Letech nebo v Osvětimi.

„Odpověděla, že v Letech. Napřed jsem se na ní nevěřícně podíval a pak jsem se jí zeptal proč. Odpověděla: ,Protože jsem tam přežívala na malým prostoru, bylo na mě víc vidět, a týrali mě lidi ze země, v níž jsem se narodila, spoluobčané´.“

Alžběta Růžičková, Čeňkova maminka, byla do Let odvezena o něco později, protože se ji jeden známý lékař pokusil schovat v nemocnici na infekčním oddělení. Udal ji však jeden z jejích sousedů. Přijeli četníci, ale ty lékař vykázal. Na druhý den však dorazili nacisti a odvezli ji rovnou do Let.

„Tam se potkala se všemi příbuznými a známými. První, co udělali, byla ta selekce. Nejdřív jí ostříhali vlasy a vzali jí děťátko, že musí jít na vyšetření. Máma neprotestovala, protože samozřejmě nevěděla, že tam nějaká selekce existuje, že jí syna berou napořád. Odvedli jí do jednoho baráčku, kde už byli další Romky. Tam žili ženský, chlapi a děti odděleně, každý ve své části tábora. A jedna z těch Romek jí řekla, co znamená, že jí vzali dítě. Máma šla za českým policajtem, který stál na nádvoří tábora, a vehementně se domáhala vrácení dítěte. A teprve pak jí ten četník řekl, že její dítě bude žít jinde. Ona se do něj znovu pustila a on jí ztloukl. Nešlo o pár ran, zbil ji do němoty. Máma tam zůstala ležet. Odešel od ní, přišly Romky, vzali jí, odtáhli na barák a ošetřili jí. A to byl její začátek v Letech.“

Policejní foto jednoho z vězňů letského tábora, Eduarda Seryneka. Foto: Archiv Památníku Lidice


Setkání s Mengelem

Vyhlazovací tábor v Osvětimi se stal místem, kde byla vyvražděna většina původní romské populace českých zemí. Na podzim 1942 byla na jednání šéfa SS Heinricha Himmlera a říšského ministra spravedlnosti Otto Thieracka konstatována „nutnost předání asociálních elementů z výkonu trestu říšskému vůdci SS ke zničení prací.“

Závěrečnou fází pak byl pro Romy Himmlerův výnos z 16. prosince 1942 o deportaci Romů do koncentračního tábora v Osvětimi II – Birkenau. Výnos nařizoval pro všechny „Cikány, cikánské míšence a neněmecké příslušníky romských skupin internaci v Birkenau.“ Nařízení o deportacích se vztahovalo na území Velkoněmecké říše, na protektorát Čechy a Morava, Belgii, Holandsko a Lucembursko. Od března 1943 začaly odjíždět transporty Romů z protektorátu. Poslední transporty se uskutečnily na počátku roku 1944.

V osvětimské evidenci bylo zapsáno 20 923 Romů, kteří byli označeni černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. V osvětimském Cikánském táboře umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům dr. Mengeleho. Muzeum romské kultury v rámci mapování svědectví Romů, kteří přežili Osvětim, hovořilo i s Janem Růžičkou z Krasonic v jihlavském okrese, který popisuje své setkání s Mengelem takto:

„… Kdo si nemohl pomoct, padal. Byly průjmy, durchfall furt neřádil. Měl jsem tyfus a vážil jsem po něm 38 kilo. Mně se v nemocnici podařilo vyléčit flegmona. Maso z nich padalo, hrtan jim bylo vidět, všude měli hnis. Omýval jsem je pěnivou vodou, vytáh sem jim to ven. Mengele tam přišel a blokař podal hlášení: Uspokojivě vyléčení.

Mengele: Kdo je léčil?
Blokař: Tendle pacient.
Mengele: Čím ste v civilu?
Já: Dělník.
Mengele: Vy ste inteligence, doktor, profesor.
Já: sem vobyčejnej člověk.
Mengele: Život, nebo smrt?
Já: Stejně se dom nevrátím.
Mengele: Idiot. Podepište se, nebo vás odprásknu, prozraďte tajemství.
Já: Nemůžu, neznám.
Mengele: Budeš dělat lékaře, tůdlecto.
Polskej blokař Štefan: Honzo, dělej.
Žádnej nepoznal, že jsem obyčejnej blbec.

Úmrtnost byla jak kdy, hlavně při práci. Z našeho komanda (100 lidí) umíralo 4 až 5 lidí (denně, v průměru). Někdy víc, někdy nikdo. Nejkrutější chvíle jsem zažil z počátku Osvětimi, pak v Ehrlichu to bylo nejhorší, zavšivený šaty…Byli jsme beznadějní… ani v návrat se nevěřilo.“

Jan Růžička dál popisuje, co nacisti dělali s lidmi, kteří se pokusili uprchnout:

„Utekli z Osvětimi, 8 – 10 chlapců, 6 dovedli zpět živých. Museli sme na apel, trýznili je, psi. Když kápové dávali malý rány, museli si lehnout, esesman jim dal tři čtyři rány bejčákem, pobíjeným hřebíkama. Sám sem jednou dostal 80 ran. Tři neděle sem ležel na břichu, dodnes tam mám šmouhy.“

V Buchenwaldu vraždili děti Cyklonem

Další svědectví zmapované Muzeem romské kultury, vydal F. Proester z Brna, tentokrát z koncentračního tábora v Buchenwaldu:

„… byl zde celý jeden blok cikánských dětí hlavně ve stáří 8 – 12 let. Jen část těchto dětí bylo starších. Sám jsem byl v té době v tzv. Stráfkompanii a blok cikánských dětí stál nedaleko nás. Měli jsme přísně zakázáno s nimi mluvit… Přesto jsme se o cikánské děti zajímali, jednak proto, že to byly první děti v lágru a dále hlavně proto, že jsme brzy zjistili, že se jedná o české cikány, dokonce z velké části z Brna a z jeho předměstí Líšně… Dětí bylo asi 200 – 250. Jednoho dne v lednu nebo v únoru 1940 byly všechny děti po apelu odvedeny k bráně a odtud pak dále mimo okruh koncentračního tábora. Po několika dnech došla zásilka šatů všech těchto dětí. Od esesáků jsme se dozvěděli, že na těchto cikánských dětech byl vyzkoušen plyn Cyklon, kterými později v Osvětimi zahynuly miliony. Snad poprvé bylo tohoto plynu použito k masové vraždě, a to k vraždě nevinných cikánských dětí.“

I přesto, že ve většině jiných koncentračních táborů to vypadalo obdobně jako v Buchenwaldu, někteří Romové přežili díky tomu, že je z Osvětimi deportovali jinam. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s blížící se frontou, kdy byli práceschopní Romové deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí.

Jak udává server Historický kaleidoskop, staří lidé a matky s dětmi byli jako práce neschopní ponecháni v Osvětimi a v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli v počtu 2 897 osob, včetně mnoha set vězňů z českých zemí, nahnáni do plynových komor a zavražděni. Jejich těla byla spálena v jamách nedaleko krematoria, které v těch dnech nebylo v provozu.

Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu 5 000 až 7 000 českých a moravských Romů, kteří byli deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, se po osvobození vrátilo pouze 583. Věznění v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince nepřežilo téměř 20 000 Romů a Sintů z různých zemí. Celkový počet romských obětí 2. světové války se pohybuje v rozmezí 250 000 – 500 000 osob.

Genocida Romů i německých Sintů byla jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Z historie koncentračního tábora v Letech u Písku

Původní prostor v Letech u Písku sloužil v roce 1940 jako ubytovací zázemí pro stavební dělníky. Poté zde vnikl pracovní a kárný tábor, a to na rozkaz ministra vnitra protektorátní vlády Josefa Ježka ze dne 15. července 1940, který byl vydán na základě vládního nařízení č. 72 o kárných pracovních táborech ze dne 2. března 1939. Toto nařízení tedy bylo vydáno ještě před obsazením celého území českých zemí nacisty.

Lety, pietní akt u stávajícího pomníčku. foto F. Kostlán

V kárném a pracovním táboře byli podle vyhlášky koncentrováni „práce schopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící ze žebroty jiných (dětí a pod. ), řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby, žijící z nečestných výdělků (prostituce a pod.) vlastních nebo jiných osob“. Prvních dvanáct vězňů sem dorazilo již 17. července 1940.

Dne 1. srpna 1942 byl tábor přeměněn na Cikánský tábor a vzápětí sem byly transportovány celé romské rodiny. Koncentrák zahájil činnost 1. 8. 1942 a byl zrušen 4. 5. 1943. Jeho kapacita byla sice zvětšena tak, že tábor byl schopen pojmout až 600 vězňů, ale i tento počet byl brzy překročen, neboť v průběhu srpna 1942 bylo v táboře internováno přes 1100 mužů, žen a dětí. Tábor nebyl vybaven potřebným hygienickým a dalším zařízením pro tak velký počet osob. Vězni se museli často mýt v nedalekém rybníku. Navíc tu byli až do srpna 1942 vězněni pouze muži. Od srpna 1942 zde ve zcela neuspokojujících podmínkách živořily i ženy a děti.

Přímo v táboře Lety zahynulo 326 osob, z toho 241 dětí. 120 obětí bylo pohřbeno na provizorním pohřebišti u tábora, ostatní na hřbitově v nedalekých Mirovicích. Dalších 540 zdejších vězňů zahynulo po transportu do Osvětimi. Hromadné transporty se uskutečnily celkem dva. Jako první byl vypraven 3. prosince 1942 transport tzv. asociálů v počtu 16 mužů a 78 žen do koncentračního tábora Osvětim I. Druhý z transportů znamenal prakticky likvidaci tábora v Letech, protože v něm bylo odvezeno 417 vězňů do koncentračního tábora Osvětim II – Birkenau.

Deska na hřbitově v nedalekých Mirovících, kde byla pochována část romských obětí. Foto F. Kostlán


Zatímco první transport se uskutečnil na základě výnosu o preventivním potírání zločinnosti, druhý již byl realizován na základě Himmlerova výnosu z 16. 12. 1942, který nařizoval transport všech Romů do koncentračního tábora v Osvětimi. Zbývajících 198 vězňů bylo přemístěno do cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu (tzv. Žalov) nebo do sběrných táborů v Praze a v Pardubicích.

13. května 1995 byl v místech masového hrobu vedle tábora odhalen pomník s nápisem „Obětem cikánského tábora v Letech 1942-1943. Nezapomeňte. Ma bisteren.“ 13. května 2010 bylo oficiálně oznámeno otevření Kulturní památky Lety. V roce 2018 se česká vláda rozhodla vykoupit vepřín stojící z části na místě bývalého koncentráku a slíbila, že zde postaví důstojný památník na počest obětí.

Hřbitov v Mirovicích. Foto F. Kostlán.



Článek vyšel v revue Babylon