Když v roce 2000 sdělil architekt Zdeněk Lukeš svůj soud o Karlu Gottovi, hluboce jsem s ním souhlasil a souhlasím dodnes: "Tento zombie mě pronásleduje od dětství. Od poloviny 60. let kazí vkus už několika generacím…,“ napsal v Lidovkách.

Začátek kariéry

Nikdy jsem nepochopil, co se lidem na Gottově zpěvu tolik líbí. Romantické slátaniny plné falešného sentimentu, na úrovni jihoamerických telenovel se mohly doopravdy líbit některým jednodušším hospodyňkám, nikoli lidem rokenrolové generace, říkal jsem si.

Podcenil jsem nejspíš začátek jeho kariéry, v němž zpíval i rokenrol, ale především měl k dispozici semaforské šlágry, které zvedaly ze židle i mě. V muzikálu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Kdyby tisíc klarinetů je Gott naprosto skvělý a společně s Waldemarem Matuškou, Hanou Hegerovou a Evou Pilarovou nabízí lidem inteligentní zábavu, s náznakem hlubšího, protiválečného podtextu.

Gottova popularita začíná tady a jeho obdivovatelům bylo asi později zatěžko zbavovat se svého oblíbence - stáhl je s sebou do onoho odporného lakování světa narůžovo či nezřízeného fňukání nad vlastním osudem, do světa, v němž láska a lkaní o ní je pro byznys tím nejlepším artiklem. Vše v podání sladkobolného hlasu hlavního hrdiny. Zkazil jim vkus.

Blbost pop kultury

Jenže v tom nejde jen o Gotta, ale o celou pop music či vlastně o celou pop kulturu, která žije z toho, že vydává nehorázné pitomosti za kvalitu - a nejen v hudbě, ale v „umění“ vůbec, například v kinematografii. Záplava hollywoodských filmových srágor otravuje ovzduší po celém světě už hodně dlouho.

Tomuto království panuje anglosaská (americko-anglická) pop kultura, která ovlivňovala celý svět již v době, kdy se u nás ještě zpívaly budovatelské písně. Ve Spojených státech a v Anglii (nikoli v Irsku či Skotsku, kde více dbají na své hudební tradice) se hudba, jež zprvu revolučně pozvedla celý svět (rokenrol, rock), postupně proměnila v obludu, která v symbioze se stupidní pop music namísto krásy a harmonie začala nabízet povrchní a plytkou náhražku, svět, v němž je vše falešné jako pětník - hudbu bez paměti a blbost hudby, jak říká Milan Kundera.

To ovšem - zase - není jen věcí hudby, svět již nejméně 150 let primitivní a zjednodušuje se až na dřeň. A v umění je to nejzřetelnější. A protože pravda je složitá mozaika, svět se tím zároveň vzdaluje od pravdy a hodnot, jež s ní spojujeme. Snad nejlépe je to vidět na moderní architektuře, která z našeho životního prostředí vytlačuje dřívější krásu a nahrazuje ji strojovou konvencí ze skla, železa a betonu. Od funkcionalismu k blbosti architektury, dalo by se shrnout v kostce.

Jen v takovém světě mohou všichni ti Gottové v očích lidí nahradit Mozarta či Bacha, s nadsázkou řečeno.

Srůstání kultury a politiky

Dalším bodem, v němž Gott u nás hrál podstatnou roli, je srůstání kultury a politiky. Srozumitelně to popsal Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění (Publishers, Toronto, 1981):

„Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: “Blbost hudby.”
Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…

Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.

Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

A tak to také bylo. Gotta jeho bezzásadovost přivedla až k otevřené podpoře komunistického režimu. Na shromáždění anticharty popových umělců měl hlavní projev, z něhož přímo čišelo ono Kunderovské my pomůžeme vám, vy pomůžete nám.

Jiří Suchý říká, že ho v jeho kolaborantství chápe, protože Gott by bez zpěvu nemohl žít. Jenže Gott mohl klidně zpívat v Německu, kam se načas také uchýlil, než mu Husák poslal srdcervoucí odpustek. Ale především, Gott měl od dob svého návratu tak silnou pozici, že ani nemusel antichartu podepisovat a režim by mu stejně nekladl žádné překážky, jak to dělal ostatním.

Komunisté byli naopak v pozici velmi nepříjemné, museli zas a znovu v očích občanů i okolního světa legitimizovat svůj režim, kolaborantský vůči Moskvě, která naši zemi okupovala. A právě tomu Gott svým oportunismem napomáhal, seč bylo v jeho silách.

I kdyby byla pravda, že Gott pomáhal některým diskriminovaným kolegům a choval se k ostatním slušně, jak o něm tvrdí Jiří Černý, Gottova politická intervence je hrozivá. To byl také důvod, proč si Karel Kryl až do smrti vyčítal, že se nechal Václavem Havlem a dalšími přemluvit ke společnému zpěvu hymny s Gottem během jedné z demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 89. Tato Krylova sebe-výčitka vymezuje hranici mezi slušným a neslušným, normálním a nenormálním, přijatelným a nepřijatelným.

A v tom Gott stál na straně neslušnosti, nenormálnosti a nepřijatelnosti. Jeho nahlas sdělované konspirační představy, kterak Židé či židozednáři vládnou světu, jsou toho svědkem. Gott byl jedním z těch, kteří nastartovali současnou konspirační hysterii, již provází odpor k různým odlišnostem. Ten údajně slušný muž zneužil svou popularitu k šíření nenávistných blábolů. Neodpustitelné.