Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že. Zvlášť, když se to možná nechce udělat vůbec.

Nejméně dva roky slibují politici vládní koalice, že zavedou povinné zveřejňování smluv, které uzavírá státní aparát. Aby bylo možné kontrolovat, za co se utrácí. Protože se tu 25 let utrácí nezřízeně.

Ve středu navečer nad registrem smluv znovu koalice zasedla. Pokolikáté už. A pokolikáté to zase není hotové.

Přitom je to tak strašně jednoduché. Víte, jak dlouho to trvalo na Slovensku? Premiérka Iveta Radičová představila záměr zveřejňovat smlouvy státu a samosprávy 13. srpna 2010. (Ano, už je to pět let.). A platit začal v lednu 2011. (Ano, už za čtyři měsíce.)

Jenže v Česku je registr smluv něco jako ta mýtická poslanecká imunita. Ano, jistě, je třeba ji okamžitě a rázně omezit. Kdykoli kdokoli z kterékoli politické strany to byl schopen okamžitě slíbit. Ale kdykoli se o tom hlasovalo, vždycky se našel nějaký předem netušený zádrhel.

Registr smluv je pro premiéra a předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku stejná nepříjemnost. A stejně tak pro naprostou většinu členů jeho vlády a jejích dalších vrcholových aparátčíků.

Ve středu odpoledne si lídři koalice dohodli “základní parametry návrhu zákona o registru smluv”. Po dvou letech. (Slovensko ještě jednou: čtyři měsíce od vyhlášení záměru do platnosti.)

Sobotka to na tiskovce dokonce málem oslavoval. Jenže ona je to ostuda. Byla to především Sobotkova ČSSD, kdo se snažil návrh zákona odkládat a osekávat, aby neměl moc ostré zuby. A jakkoli se zdá, že se jeho finální podoba konečně začíná vyjasňovat, zbývá ještě dost otázek. Bude zveřejnění smlouvy podmínkou pro samotné uskutečnění zakázky nebo nákupu materiálu? Nebo bude platit jen jakási pokuta, když úřad smlouvu do registru nevloží? Rozdíl je jasný, tu a tam by si úředníci raději nechali dát pokutu, než aby veřejnosti ukázali, jak vyhodili její peníze oknem. Bude se zákon vztahovat na živé smlouvy, nebo jen na ty nové? Kdo bude registr smluv vlastně spravovat? Další kolo jednání je v úterý. Třeba se to celé stihne do ledna 2016, kdy by měl zákon platit. (Menší obce by měly mít dvouletý odklad. Pro polostátní firmy, které jsou na burze, nebude platit vůbec.)

Bývalá slovenská premiérka Iveta Radičová byla po roce fungování takového registru schopna říci, že tím stát ušetřil asi 30 procent veřejných financí. Jisté potíže prý měly některé malé obce, ale nešlo o nic nepřekonatelného. Za tyhle bolesti to celé rozhodně stálo. Kdyby byl registr v Česku podobně úspěšný, ušetřil by desítky miliard. Velký propagátor této otevřenosti státu a poslanec za Starosty Jan Farský to dokonce odhadl na 300 miliard.

Celé to znamená, že Sobotkova vláda nedělá pro pro transparentnost dost. Ano, premiér Bohuslav Sobotka sice v březnu vyzval všechna svá ministerstva a velké úřady, aby jejich úředníci okamžitě začali zveřejňovat nově uzavřené smlouvy nad 50 tisíc korun. Ještě jednou, po roce a čtvrt, co je premiérem, napsal dopis.

A ano, Andrej Babiš, předseda ANO, ministr financí, který ovládá asi 230 potravinářských, zemědělských nebo chemických firem a několik vlivných médií, také trochu něco udělal. Hlavně verbálně. Svým pěti ministrům (doprava, místní rozvoj, spravedlnost, obrana a životní prostředí) také nařídil, aby do konce března začali zveřejňovat všechny smlouvy.

Babišovi nelze upřít, že se o zveřejňování smluv státu a samosprávy snaží ve vládě asi nejvíc. Nejen, že podporoval právníky a aktivisty ze sdružení Rekonstrukce státu, kteří v boji za transparentnost úřadů udělali víc než kdokoli jiný. Babiš také v koalici vystupoval proti změkčování zákona. Jenže mu to na druhou stranu nestálo za nějaký větší konflikt se Sobotkou. Není to pro něj zas tak velké téma, jak se tvářil před volbami.

Dopis a nařízení pěti ministrům jsou jen maličká gesta. Zveřejňování smluv by se mělo týkat až 15 tisíc organizačních jednotek státu. A většině z nich bude nějaký zdvořilý dopis od premiéra dost jedno.

Jestli se dnes stát více otevírá ke kontrole ze strany veřejnosti, děje se to spíš samovolně, místy a děsivě pomalu. Smlouvy se třeba odhodlal zveřejňovat NKÚ. Dělají to i některá ministerstva, jiná ale zase ne. A takové úřady jako jsou třeba Státní úřad pro jadernou bezpečnost nebo dokonce Úřad na ochranu hospodářské soutěže (tady je to velmi pozoruhodné) se k tomu ani nechystají.

Jsou tu tři možnosti - buď je Česko mnohem zaostalejší, mentálně víc usazené někde daleko na postkomunistickém papalášském Východě než Slovensko. Nebo se českým politikům z ČSSD, ANO a KDU-ČSL ve skutečnosti nechce zase tak moc smlouvy státu ke kontrole předkládat a jen to předstírají. Nebo jsou prostě neschopní. Je jedno, která možnost je blíž pravdě, hrozné jsou všechny.