Alexandr Dugin je jedním z hlavních ideologů současného Ruska a á konto toho blízkým přítelem Vladimíra Putina. Putin v posledních měsících dělá přesně to, co před řadou roků psal právě Dugin. Dugina tudíž stojí za to číst. Jeho doktrína je tak trochu obludná (západní média ho označují za "crazy" a "mad" člověka).

Tento mudrc samouk se vyznačuje tím, že obrozuje zašlou doktrínu euroasijství. Euroasijství rozvinuli emigranti z Ruska po roce 1917 v Německu a Francii s tím, že tehdy se paktovali s nacisty v obou zemích, a spočívá v tom, že Rusko není součástí ani Západu a ani Východu. Je údajně mezi obojím a hlavně nad ním. V Rusku populární mesiášský komplex vnucuje představu o tom, že ruský národ bude spásou pro celé lidstvo. Avšak tato víra má svůj původ v komplexu jiném, totiž "minderwertigkeit" čili méněcennosti: týká se podle Adolfa Adlera těch, kteří v určitém směru nejsou s to držet krok s ostatními.

Přesně to se krátce po pádu komunismu v Rusku stalo. První roky se zdálo, že Rusové se snadno přiřadí k vyspělému Západu a splynou s ním. Všem se líbil komfort a luxus nakoupený od vyspělých států za vytěžené suroviny a zítřky se zdály zářné. My jsme se také kochali takovými nadějemi: dohnat a předehnat. Nicméně pochopili jsme, že to nebude tak snadné. Pro Rusko to platí tím spíš. V průběhu dalších roků se ukázala nicotnost toho, co Rusko nabízí. Očekávané vzepětí ducha po dobách jeho krutého potlačování selhalo. Pokračovatelé Dostojevského, Tolstého, Solovjova, Šestova, Berďajeva prostě nejsou. Ani v kterékoliv jiné oblasti nebyli Rusové s to vyniknout (výjimkou jsou snad jen hackeři a výrobci virů zamořujících kyber prostor). Zeptejme se sami sebe: kdy jsme si koupili ruský výrobek? Který Rus dostal naposledy Nobelovu cenu? Jistě jsou či spíš byli v Rusku lidé nadaní, přemýšliví, tvořiví. Avšak ti již dávno odešli do jiných, hlavně svobodnějších zemí včetně té naší (na to buďme hrdí!).

Taková bilance každého člověka srazí, přičemž ještě daleko hůř je na tom ten, kdo si o sobě myslel, že je Bohem vyvolený a má od něj zvláštní dějinné poslání (Raskolnikov). Pokoření je ještě horší tehdy, když někdo raději pije než pracuje. Přesně to je případ Rusů a důsledky jsou žalostné. Místo toho, aby se tento národ pokořil a začal pracovat na obrodě sebe sama ve snaze překonat zaostalost a přiblížit se okolnímu dějinnému vývoji, odmítl toto dějinné směřování a našel si berličku či šidítko: my máme úplně jiné hodnoty a jiné zájmy než ti liberální hmotaři v Americe. Amerika a potažmo liberalismus je pro současné Rusko úhlavním sokem a hlavním zdrojem všeho zla; proti USA je třeba bojovat do posledního dechu. Tak to alespoň píše Dugin a Putin důsledně provádí. Zaštiťuje se při tom křesťanstvím v pravoslavné podobě. Řadu křesťanů bigotního ražení v normálních společnostech tím oslovuje: zachránce tradičních hodnot! Avšak jde jen o zášť k těm, kteří myslí jen trochu jinak. Se skutečným křesťanstvím nemá tato demagogie vůbec nic společného: chrání pouze církev kolaborující s diktátorským režimem státu.

Ale vraťme se k té doktríně o euroasijství mezi Západem a Východem. Sklon Rusů k sebeklamu a lži líčený již Dostojevským, Gogolem či Čechovem zde nabývá obludných rozměrů. Domněnka o tom, že Východ je zcela jiný než Západ a že něco mezi je třeba hýčkat, troskotá na tom, že onen Západ se krok za krokem přesouvá na Východ a téměř ve všem je pod jeho vlivem, vlivem onoho úžasného řeckého vynálezu kritického myšlení. Jistě, jde to ztuha, ovšem výsledky jsou závratné: současná Jižní Korea, Japonsko, Thaiwan, Indie či Indonésie se zavedenou demokracií a převzetím technologií i obchodních pravidel jsou již zcela jednoznačně součástí Západu a k Západu směřuje mílovými kroky i Čína. Čína má sice stále slupku komunismus zakrývající prudký vývoj, ovšem i ten komunismus je (byť zvrácenou) výpůjčkou ze Západu. Západ spočívající v geniálním vynálezu Řeků je mimořádně silný faktor a hlavně pro normální lidi náramně přitažlivý. Pochopitelně rozdíly folklorního rázu zůstanou ještě dlouho: ve Španělsku mají corridu, Brazílie pořádá karnevaly a potomci Keltů se sjíždějí ve Stonehange; zenový budhismus či taoismus bude jistě zase v oněch společnostech dlouho populární. Fakticky jsou ovšem všichni součástí jedné jediné globální kultury a tato kultura postupně zdolá i islámské fanatiky všech podob (co jiného byl arabské jaro?).

Tím spíš to platí o Rusech: Rusko se svým euroasijstvím se stává pomalu a jistě rozvojovou zemí s imperiálními choutkami, tak trochu skansenem něčeho, co bylo. To dokládá mimo jiné i návrat ke komunistickým zlatým časům: pro ně je Lenin stále autoritou nad jiné. Má sice nukleární zbraně a zbraně další stále vyrábí, přičemž tyto hrozby nelze opominout. Ovšem je to truc malého puberťáka tváří v tvář nadanějšímu spolužákovi: připouštím, že jsi chytřejší, ale já ti můžu zase rozmlátit držku!