Na první místo v životě stavím svou roli maminky. A když mi v tyto týdny schází po boku muž, cítím se neúplná. Běžte do háje s feminismem.

Dovolte, abych se představila - jsem sebevědomá, snad úspěšná, ambiciózní, vzdělaná a emancipovaná - ŹENA.
To poslední slovo je to důležité. Žena.

Nikdy jsem ji v sobě nepopírala, a troufám si říct, že nebýt tohoto uvědomění, mohla bych škrtnout i ta lichotivá přídavná jména. Proč?
Kdybych neměla děti, nebyla by žádná motivace usilovat, kdybych neměla po boku muže, který je mi oporou, ochráncem a partnerem pro sdílení toho všeho, nebyl by pro snahu o to všechno důvod, a možná ani odvaha a síla. Dokázala bych to, ale bylo by to jiné. Smutné. Narozdíl od toho, když sdílíme radost z každého pracovního úspěchu spolu a s dětmi.

Nerozumím povyku kolem krásné básničky o roli maminky od Jiřího Žáčka. Protože máme-li maminku, je opravdu svět v pořádku. A neznám ženu, která se nenarodila pro to, aby měla děti - jen se to některé z mnoha důvodů třeba nepoštěstilo. A je úplně jedno, zda je vedle toho třeba lékařkou, advokátkou, podnikatelkou, anebo se rozhodne být maminkou na plný úvazek. To mateřství je pilíř, a je skutečně v životě to hlavní, poštěstí-li se se vám děti mít.

A pak tu máme tu pseudoemancipaci "bezchlaptour".
Nechápu. Nechápu, když ženy vykřikují, že se obejdou bez muže. Že ho nepotřebují. Anebo zdůrazňují, jak jsou s muži totálně stejné. Probůh, jen to ne! Jinakost je ve vztahu dvou to fluidum, afrodisiakum, zdravé partnerské soutěžení. A být bez muže? Proboha proč, když být s ním je teprve ten životní příběh o něčem? Samozřejmě, musí to být ten pravý, což se ne vždy musí podařit na první pokus těch dvou. Ale na té pravdě to nic nemění.

A proč o tom píšu?

Mám nyní velmi těžké týdny. Můj muž, jak už jsem zmínila v předchozím blogu, bojuje o život, a nejsou to bohužel vůbec nadnesená slova ani fráze. Krutá pravda. Věřím a doufám. Bdím. Trápím se. Za ty dny a týdny vám tak projde hlavou tisíce věcí.

Například to, že díky tomu, že jsem maminkou, mám silnou oporu právě v dětech, a silnější opora být nemůže. O úspěch, kariéru, ani nic podobného, se neopřete. O děti ano. Tak, jako se jindy opírají ony o mně.

A přiznám se všem ženám, které hlásají do světa, jak dobře je jim bez muže - mně bez muže, s nímž jsem spojila život, není vůbec dobře, mně je neskutečně zle. Schází mi tak, že se cítím pouhou polovinou sebe, nemám-li ho po boku, a proto s ním trávím čas i v nemocnici, jakkoli je to těžké, a i když o tom možná sám zatím neví. V jeho blízkosti jsem to teprve já, i když jeho dlaň v mé dlani je zatím bezvládná. Ale je jeho. A proč bych měla zastírat, že jsem v této situaci naprosto slabá žena, ve které by nikdo nehledal bojovnou advokátku... U jeho nemocničního lůžka jí nejsem, tam jsem víc - jeho milující manželka. Ale v tu chvíli je to nejvíc, co mu můžu dát.

Zkrátka bojovat proti přirozenosti je nepřirozené.
Jako ženy bychom měly být především maminky - a zda k tomu pak přidáme úspěch, kariéru, zájmy, je jen nadstavba, kterou svůj život doplňujeme, a uspokojuje nás to.
Také bychom jako ženy měly vnímat a obdivovat sílu svých mužů, kteří s námi kráčí životem, a poskytují nám oporu, lásku, vnitřní sílu i jistotu. protože i to patří k přirozenému životu - být na něj dva. Mít rád.

Můj muž je v řadě věcí silnější než já. Což neznamená, že bych se v životě ztratila. Jen jsem vedle něho více sama sebou, protože mi k tomu vytváří prostor už tím, že je, motivuje mne, a já dokážu víc.
V řadě věcí jsem zase silnější já. Což neznamená, že on by si beze mne neporadil. Ale proč by to dělal, když ve dvou jsme silní dvojnásob, protože se respektujeme, a každý se za to své já obdivujeme. I on vedle mne v tom svém já sílí.

To vše vám dojde úplně na dřeň v okamžiku, kdy toho svého parťáka pro život náhle vedle sebe nemáte, protože je na nemocničním lůžku, a vy čekáte na zázrak, protože jste náhle zcela ztracená v toku dní. Čert vem militantní feminismus. Potřebuji svého muže, protože teprve vedle něho jsem ženou.

Tedy nestydím se být ve své mysli napřed maminkou a manželkou. Naopak - jsem na to v dnešní příliš rychlé době a překotnosti všeho pyšná, a jsem vděčná, že tyto pocity znám a mám. Protože jsou přirozené. Chtít děti a milovat je, a chtít muže a milovat ho, to je to, oč ženám běží od věků věkův. Všechno ostatní je jen bonus.

A žít se má pro podstatu. A podstatou pro ženu je vztah s mužem a děti. Každá, která zná, to potvrdí, a která nezná, nemůže vědět. A musí současně přiznat, že by věděla a zažila ráda. Dokáže-li být k sobě nejen emancipovaná, ale taky upřímná.

Zkrátka žít vedle milujícího muže, milovat ho a mít děti - to je ten svět, který je v pořádku. Vším ostatním ho jen víc zdokonalujeme.

Věřím, že i můj svět bude opět brzy v pořádku. Vedle manžela a dětí. Jinak bych neměla sílu ani na tento opět více osobní blog.