Je to jako mor. Podezřívání. Byrokracie. Sešněrovávání nesmyslnými příkazy a zákazy. Jedni jsou štváni proti druhým. Dejte někomu moc, a on vymyslí zákon. Ekonomika jde nahoru, ale atmosféra mezi lidmi dolů. Ani v manželství nemůžete dýchat, jste-li stále podezříváni z nevěry.

A v České republice se skoro přestává dát žít – každý živnostník je nepřítel, každý starosta a primátor potencionální korupčník, každý zaměstnanec potencionální povaleč. Stát se chová jako vrchnost, přitom nám má sloužit, a hlavní starostí politiků je, kdo koho hruběji urazí, co kdo na koho najde, a všem jde o jediné – uchopit moc, aby mohli dusit nás ostatní. Kteří na ty všechny jejich manýry a nápady, jak více nám ještě znepříjemnit život, vyděláváme.

Proč jsem takový skeptik? Vzpomínám si na jeden příběh z Rudého práva. Byl o babičce z jedné malé vesnice u Prahy, která pekla domácí chleba. A protože si chtěla k důchodu přivydělat, upekla občas pět šest bochníků, a odjela do Prahy je prodat. Soudruzi ji přistihli, a byla odsouzena za trestný čin.

Když si uvědomíte, že by ji dnes čekalo totéž, protože nemá EET, kontrolu hygieny a živnostenský list vůbec, zamrazí vás. Vždycky to bylo ale přece tak, že někdo tzv. v ulici nebo na vesnici pekl. Zkušené babičky a maminy s pečící troubou srostlé. Dnes nepečou, a když pečou, jde téměř o konspirativní činnost. Panický strach dnes komukoli upéct domácí cukroví na svatbu, nebo koláče na padesátiny, je doprovázen slovy – prosím vás, hlavně to nikomu neříkejte, nedávejte to na FB profil, jinak na mne vlítnou. Je přitom zhola nesmyslné, aby si tito lidé zřizovali živnosti s veškerou tou agendou s tím spojenou. Ale doba to žádá. Tím de facto dosahuje téhož jako kdysi soudruzi – ti nechtěli podnikání vůbec, dnes se „jen“ ničí přirozená lidská činnost, z níž nikdo nezbohatne. Dělá ji pro radost, a za pár stovek je rád. Kdyby si měl k tomu zřizovat agendu, zabalí to, protože to prostě neutáhne. A někdy na to ani mentálně nemá – z důvodu věku, vzdělání… Jenže stát, kde se lidé nutí jíst jen chléb vyráběný ve velkém, a kupovat cukroví jen ve velkých cukrárnách, ničí přirozená lidská regionální pouta a přirozenou lidskou sounáležitost. Protože regionální pekařky, to byl hlavně tmel a osobitá atmosféra. O tradici předávané z pokolení na pokolení nemluvě.

Podobně malé (ale i velké) obce a města jsou „týrány“ neskutečnou byrokracií. Vyžaduje se toho po nich tolik, že si až člověk říká, že jde o to, aby opět vznikly „vesničky střediskové“, a ty malé to prostě vzdaly. Stát se k samosprávě chová jako vrchnost, namísto aby jí pomáhal. Kontroluje ji, sankcionuje, vyžaduje zpátky dotace, které jí jako prosebníkům dal. A ještě k tomu napaří penále. Aby si to jo zapamatovaly. Mluví jim do hospodaření, do toho, komu a za kolik mají prodávat… Tedy ten, kdo má mizivou důvěru, mluví do všeho těm, kteří mají v tomto státě důvěru nejvyšší. Pro starosty bylo dříve radost řídit své obce. Dnes trnou strachy, aby je nezačali stíhat za naprosté blbosti, a aby nedej bože nezapomněli někam poslat nějaké lejstro. Namísto mezi lidi chodí po úřadech.

S novými a novými lejstry se potýkají i jiné veřejnoprávní oblasti – lékaři, učitelé… A co se daří naší vrchnosti více než dobře, je stavět proti sobě různé skupiny, protože když si budou závidět a žrát se, bude je snadněji možné ovládat. A tak se za nepřátele označili napřed živnostníci, aby je neměli rádi lidé zaměstnaní (protože živnostníci kradou a neplatí daně), živnostníci, když se začali bránit, začali poukazovat na odlišné podmínky zaměstnanců (mají pevnou dobu, nemají odpovědnost, mají dovolenou), a cíle bylo dosaženo. Už se perou… slovy z jedné populární české komedie. A nedosti na tom – ještě nám spolu bojují odbory se zaměstnavateli, pak zase chtějí stávkovat lékaři…

Zadat dnes veřejnou zakázku je téměř, s trochou nadsázky, jako předplatit si celu v kriminále, takže se zoufalá města a mikroregiony opět uchylují k tomu, že si začínají zakládat vlastní podniky – Technické služby, dopravní podniky a jiné. Protože pak mohou zakázku zadat přímo. Ono vůbec postavit veřejné zakázky na tom, že to musí být nejlevnější, namísto aby šlo hlavně o kvalitu, mohlo napadnout snad jen Brusel, protože tam rozhodují lidé, co se většinou nikdy normální prací neživili.

Skončím příběhem ze života. Čtenáři mých blogů ví, že mi počátkem roku zemřel manžel. Po třech měsících jsem už byla schopna zajít za jednou velmi šikovnou paní, o které jsem věděla, že umí vyrobit nádherné andílky z pletených ruliček papíru. A že je pro své přátele a známé dělá za úplně směšný peníz. Chtěla jsem ho, aby byl jiný než kupovaný, abych ho mohla dát manželovi do vitríny. Mám ho už doma, a je krásný, přesně, jak jsem chtěla. Jenže – paní mne moc prosila, že už je vlastně jako nedělá, protože má strach, že by ji někdo udal, že nemá žádné EET, žádnou živnost, že se tím baví ve volném čase, a protože to nemůže skladovat doma, tak to začala rozdávat, nebo dávat za příspěvek na materiál, ale že ani to se nesmí, když to dělá pořád… Takže hlavně ať mlčím, kdyby se mne někdo ptal… Chápete to? Andílek 25 centimetrů z papíru…Nebo jedna kavárnička přestala dávat ven židle, protože jede tak tak a nechce platit zábor veřejného prostranství. Tím zmizela na malém městě jediná „živá“ oáza na náměstí. A jeden děda přestal brousit nože, přestože byl ve svých 75 letech pyšný na to, že je ještě živnostník. Ale EET a krabičky a hlášení tržeb? Takže je už dnes jen důchodce. A takových příběhů slýchám desítky…

Bylo mi náhle hrozně smutno. Za všechny ty tety pekařky, co se dnes bojí péct, za tyto šikovné pletařky, háčkařky, brusiče a vůbec za všechno v této zemi, kde je dnes důležitější papír než člověk, daně přednější lidové tvořivosti a podnikavosti, samospráva skoro na obtíž, protože by stát rád všechno diktoval, a že je tu jasný směr k té babičce, která byla za soudruhů odsouzena za pár bochníků chleba…

Ano, pořádek být musí. Ale… Ale nesmí v tom pořádku zahynout člověk a zdravý rozum. A člověk a zdravý rozum by dnes politiky před volbami měl zajímat především. A zajímají je? Ne. Štěkají se navzájem, mluví jako dlaždiči, a my jim to všichni, živnostníci, zaměstnanci i firmy, kteří jsme (ač se nám to nezdá, protože nás rozeštvávají), na jedné lodi, platíme. Protože ta vrchnost nahoře si myslí, že jsme tu jenom od toho. Proto nás rozděluje, a proto se snaží ždímat i ty pekařky a pletařky a brusiče.

Nejlépe to vystihla jedna paní prodavačka galanterie v minulém týdnu – podivila jsem se, že po mnoha letech zase vidím obchod plný příze a bavlnek.
„To víte, lidi už se bojí zase vystrčit nosy, tak jako za komančů se zase zavírají doma, šijí, vyšívají a pletou. A ségra v zahradnictví mi říkala to samý – zase utíkají na ty zahrádky. Takový tržby už neměla dvacet let…“

Co k tomu dodat… Pokud nám bere radost ze života stát, hledáme vlastní radosti. Takže asi zase budeme národ vyšívání, zahrádek a chatových kolonií. Protože všude jinde číhá stoh papírů, zákonů, nařízení a sankcí.

Zůstává jediná otázka – zda to není náhodou cíl.
Abychom drželi ústa a krok, a dívali se v televizi na sjezdy politických stran, kde všichni hovoří o tom, jak jim jde o nás. Za mne - už to dávno není pravda. A někdo by jim to měl říct. Co se děje dnes, je tak opět rozcestí jako v 90. letech. Pro každého z nás, kdo se v tomto státě opravdu o něco snaží. I kdyby to byly ty domácí, na jazyku se rozplývající, pečené koláčky na svatbu.