Rajská hudba zazněla v těchto dnech od Ústavního soudu. Můžeme prý svým jednáním vyjadřovat, co skutečně cítíme. Třeba i diskriminovat. Nebo spíše "diskriminovat". Otevřel Ústavní soud cestu skutečné svobodě názorů? Zkusme tomu věřit!

Restauratér: „Kdo nepracuje, ať nejí. U nás proto nebudou obslouženy osoby, které nepodepíší, že pracují.“
Nebo: „Dnešním dnem jsme rozhodli, že byty nepronajímáme osobám, které trvale nepracují, a žijí pouze ze sociálních dávek. Nájemní smlouvu uzavřeme pouze s těmi, kteří nám předloží platnou pracovní smlouvu. Vyjadřujeme tak tím svůj nesouhlas se systémem nastavení sociálních dávek u nás“.
Nebo: „Zastávám názor, že se lidé nemají rozvádět. Žádná rozvedená osoba proto u nás nebude přijata do pracovního poměru.“
Nebo: „Ubytuji jen Evropany, cizince nikoli. Důvodem je příliv lidí z ostatních kontinentů, s nímž nesouhlasím.“

Nemyslitelné? Nesmysl? Od včerejška nikoli.

Ale popořádku.
Česká obchodní inspekce při kontrole dne 17. 4. 2014 zjistila, že stěžovatel na vstupních dveřích a na internetových stránkách Hotelu Brioni vyvěsil v češtině a angličtině následující informaci: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique“.

Věc se dostala až k Ústavnímu soudu, který zrušil s konečnou platností pokutu, kterou hoteliér dostal za diskriminaci. A jak to Ústavní soud odůvodnil? Logicky. Až z toho mrazí, jak je to logické – oproti tomu, k čemu jsme nuceni v současné době.

„Ústavní soud vychází z toho, že celý lidský život je založen na rozdílných preferencích, vkusu a na vzájemném odlišování. Tato odlišnost je imanentním rysem lidské podstaty a povahy. Alternativou naznačené mnohotvárnosti a pestrosti lidského života je jeho unifikace a uniformita, která se však vzpírá lidské přirozenosti. Jen s námahou si proto lze představit, že by všichni lidé nosili stejné oblečení, chodili na stejné divadelní představení, fandili totožnému klubu, poslouchali jediný druh hudby, volili by jedinou politickou stranu a hledání životního partnera by se řešilo losem či nějakou variantou přídělového systému. Státní regulace v této oblasti by proto měla být spíše výjimečná a měla by se týkat jen těch jevů, kdy se jeví skutečně jako nezbytná“.

A pokračoval dál, a zní to zejména v dnešní době, kdy se lidem přikazují názory, jako rajská hudba.

„Stěžovatel je podnikatelským subjektem. Základní právo podnikat přitom není jen způsobem získávání prostředků pro životní potřeby, ale v nemenší míře i prostorem pro seberealizaci. Lze předpokládat (a přinejmenším doufat), že podnikatele jeho činnost i baví a že se takto chce alespoň malým dílem podílet na vytváření obecného dobra, má ambici podnikáním něco pozitivně ovlivňovat a NĚCO VYJADŘOVAT“.

Je sice otázkou, zda Ústavnímu soudu došly všechny souvislosti, které vyvolá, neboť český člověk je výkladově velmi zdatný, ale rozhodnutí je na světě.

A pochopitelně se nemusí jednat jen o anexi Krymu, která je, upřímně řečeno, většině našich obyvatel úplně jedno. Ale není jim jedno, koho třeba živí ze svých daní. Také jsou tu lidé, kteří jsou proti rozvodům, proti interrupcím, jiní pořádají pochody na podporu homosexualů a leseb... a tak dále a tak dále. O názorech na romskou menšinu nemluvě.

Zatímco však v diskusních pořadech vládne tvrdá autocenzura a cenzura (je nutné si to přiznat), a být dnes označen například za rasistu je velmi snadné, Ústavní soud ČR aktuálně vyslovil, že v podnikání můžeme projevovat své názory třeba i tím, že chceme pod nějaký názor přímo podpis, jinak neposkytneme službu.

Rozhodnutí soudu je proto vpravdě revoluční. Zatímco stát v právních normách přímo zakazuje restauratérům mít v restauracích kuřáky (poté, co je v minulých letech přinutil investovat do oddělených kuřáckých prostor velké peníze), a to bez ohledu na jejich názor jako majitele podniku, a také striktně hlídá, aby si zaměstnavatelé náhodou neřekli, koho skutečně chtějí zaměstnat, ať je požadavek jakkoli logický, a ombudsmanka hledá diskriminaci v nájmech bytů a zákazu nošení šátku ve škole, v citovaném rozhodnutí chrání Ústavní soud právo na názor do té míry, že služba je poskytnuta až proti podpisu pod určité názorové prohlášení.

Můžeme se tedy nadít, že hotel nás neubytuje, když nepodepíšeme, že jsme proti rozvodům, nebo že jsme proti kuřákům, proti nějaké politické straně, a tak podobně? Nebo jde pouze o „výběr“ proti Rusku? Nebyla by toto pozitivní diskriminace?

V každém případě by bylo dobře, kdyby se dané rozhodnutí vykládalo pozitivně – že si asi jako jedni z mála v Evropě můžeme s úlevou vydechnout, a nejen říct, ale i jinak projevit v činech své názory. Například tak, že v restauraci padne: „Pane poslanče, já vás viděl včera mluvit ve Sněmovně, a protože nesouhlasím s Vaším názorem, tak vám prostě nenaleju. Běžte si jinam…“

Ústavní soud nám k tomuto jednání jednoznačně otevřel cestu. Využívejme ji, rozumně a s rozmyslem, dokud ji máme… Brzy totiž jistě začne opět křičet ulice, že musíme sloužit všem bez rozdílu. Nemusíme. A říká to Ústavní soud. Pořád čekám, co kolem toho bude za křik. Ticho je zatím nepochybně jen proto, že šlo o Rusy.

Čekám, co se strhne, až hoteliér pověsí na dveře ceduli – neubytováváme Afričany, protože nás bez dovolení zaplavují, a já s tím nesouhlasím. To by byl poprask. Bude mít někdo tu odvahu?

Tuto odvahu však měl nepochybně Ústavní soud, když mezi řádky řekl:
„Diskriminujte, je-li důvodem váš osobní názor. Máte právo ho takto projevit.“

Proto rozhodnutí Ústavního soudu považuji za přelomové. Jen ještě všem nedošlo, že jde o povolení diskriminace podle vlastního názoru, a to dokonce při výkonu povolání.