Můj táta měl štěstí v neštěstí. Přiřadil se k pouhému procentu nevyléčitelně nemocných lidí, kteří své poslední dny mohli strávit doma v okruhu nejbližších lidí za podpory služeb mobilního hospice.

Těch je v Česku zhruba dvacet a zvládnou se za rok postarat jen o 1600 lidí. Důvod? V Česku není tato speciální péče hrazena ze zdravotního pojištění a neziskové mobilní hospice se tak musejí převážně spoléhat na dary od firem a veřejnosti.

Česko zde přitom evidentně jde proti tomu, co si přejí jeho občané. Čtyři z pěti Čechů by své poslední dny chtěli trávit doma v okruhu nejbližší rodiny (podle průzkumu agentury STEM/MARK z roku 2013).

"V sousedním Německu a Rakousku dožije doma, v péči (plně hrazené ze zdravotního pojištění) některého ze stovek mobilních hospiců, zhruba 10 procent nevyléčitelně nemocných lidí, a na tento typ péče existuje v obou zemích zákonný nárok," srovnává situaci Česka se sousedními zeměmi Česká společnost paliativní medicíny, která dodává, že v Česku je to jen procento nevyléčitelně nemocných.

Když jsem se na tiskovém oddělení ministerstva zdravotnictví zeptal, proč služby mobilních hospiců nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, když například léčebny dlouhodobě nemocných úhrady ze zdravotního pojištění dostávají, přímou odpověď jsem nedostal. Místo toho jsem se ale dozvěděl, že neziskové organizace působící v této oblasti mohou v roce 2016 žádat o dotace třeba na propagační materiály.

Myslím, že i ministerstvu je jasné, že to není ten druh podpory, který by mobilní hospice v Česku pro svůj rozvoj potřebovaly. Například chebský hospic, který nám v minulých týdnech pomohl s tátou, má roční rozpočet přesahující tři miliony korun a od města a kraje dostává dotace ve výši jeho necelých deseti procent.

Zbytek si musí sehnat sám a ani s tím mu státní správa nepomáhá. Když například udělá veřejnou sbírku, zakáže mu kraj, který nakládání s vybranými penězi kontroluje, aby darované peníze použil na úhradu pohonných hmot. Přitom jde o jednu ze základních položek rozpočtu mobilního hospice, kde jsou sestry a doktoři každý den v terénu u umírajících. Systém tedy fungování mobilních hospiců nepřeje a zmíněná dvacítka tak zatím funguje spíše jemu navzdory.

Z vlastní zkušenosti přitom mohu odpřisáhnout, že nebýt v Chebu Hospic sv. Jiří, tátovo umírání by bylo mnohem smutnější. Než jsme přešli pod jeho péči, byl táta chvíli také v léčebně dlouhodobě nemocných. Tam jeho den vypadal tak, že ráno a večer dostal utlumovací prášky a ve zbytku dne se z nich probíral. To vše za podpory státu. Samozřejmě, že i léčebny dlouhodobě nemocných jsou třeba, ale z mé zkušenosti absolutně nedává smysl, proč by ony měly dostávat peníze z veřejného pojištění a mobilní hospice nikoli.

Ve finále to nevede jen k tomu, že služby mobilních hospiců jsou k dispozici jen 1600 Čechům ročně, ale také k tomu, že lidé, kteří se rozhodnou o své těžce nemocné pečovat doma s pomocí hospice, si musí hradit léky nebo třeba pleny z vlastního, zatímco lidé v nemocničních zařízeních nikoli. Lidé umírající doma přitom ulevují přetíženým nemocnicím.

Možná už se ale blýská na lepší časy. Od dubna roku 2015 totiž probíhá pilotní projekt v režii VZP se 350 klienty mobilních hospiců, na kterých se testuje, zda jejich služby dávají smysl. Jak dlouho bude trvat, než úředníci projekt vyhodnotí, mi ministerstvo zdravotnictví také neodpovědělo. Nezbývá ale než doufat, že to bude brzy. O smyslu mobilních hospiců totiž není třeba pochybovat, bez nich je umírání mnohem smutnější.