Náhodou jsem vyslechl v Českém rozhlase ráno 4. května debatu redaktora s panem Stanislavem Křečkem, které byl také přítomen David Beňák, momentálně nejvyšší státní úředník mezi Romy, který zastupuje náměstkyni ministra pro lidská práva a legislativu Jiřího Dienstbiera.

Debata se tu vedla jako reakce na zprávu o lidských právech v ČR, kterou opět zaslala, jako každoročně, administrativa USA.

Pan Křeček si mimo jiné postěžoval, že mezi romskými nevládními organizacemi – a že jich prý je, není žádná taková, která by se dokázala zaručovat za Romy, na příklad v případě jejich ucházení o pracovní místo a že tím by se mohla eliminovat špatná zkušenost s Romy, která panuje mezi podnikateli. Nehledě na to, že takové záruky ze strany některých romských organizací za Romy, usilující o pracovní zařazení, existují a je to i jedna ze zásad terénní a sociální práce ve spolupráci s úřady práce i zaměstnavateli, vyjevil se i jiný symptomatický náhled na situaci Romů a jejich postavení ve společnosti.

Automaticky a jaksi a priori se Romům přiznává nerovnoprávné postavení mezi uchazeči o zaměstnání ve srovnání s jinými občany. Proč by ausgerechnet právě za Romy se měl někdo zaručovat? Proč se nedoporučuje zaručovat za ty státní občany, kteří si dříve vypěstovali také nějaké nedůvěryhodné postavení?

Prostě: Rom je pořád mezi jinými občany někdo jiný, který si musí pořád a pořád budovat postavení proti všem protivenstvím, kterých mají všichni dost? A on má ještě toto navíc?

Dokážu to pochopit a jsem dokonce ochoten pro eliminaci tohoto nepříznivého stavu něco udělat. Protože to bezpochyby nerovnost je. Ale proč to nechápe zástupce veřejného ochránce práv, již chápu méně.