Jsem přímým pamětníkem těchto událostí a snad mohu říci, že i jejich aktivním aktérem. Bylo mi tehdy 52 let a pomalu jsem se připravoval na to, že budu trávit svůj čas v klidu a bez stresů na své chalupě na svazích Králického Sněžníku, až dosáhnu důchodového věku. Důchodového věku jsem se v brzku dočkal, ale klidu se nedočkal a stresů se nezbavil. Ale nelituji toho.

V těch památných dnech jsem pracoval jako „černý“ stavbyvedoucí u Průmyslových staveb v Brně, já však trávil čas na vzdálených stavbách. Přesto již 17. listopadu jsem se stal šéfem Občanského fóra (OF) u tohoto podniku s desetitisíci zaměstnanci a dostal se tak i do popředí oněch revolučních událostí ve druhém největším městě v republice, tedy v Brně.

Už 1. ledna roku 90 mne OF nominovalo jako poslance do tehdejší České národní rady, která byla jedním ze tří parlamentních těles v tehdejší Československé federativní republice, vedle Slovenské národní rady a Federálního shromáždění. Při volbách do sněmoven v polovině roku 1990 jsem se stal řádným poslancem za OF a v parlamentech nás tehdy bylo 11 romských poslanců. V tom čase jsme ještě netušili, že je to v historii ČR poprvé a asi i naposledy, co se Romové tak houfně dostávají do parlamentních lavic. Už v příštích volbách, které byly v polovině roku 1992 se to jasně potvrdilo.
Ke konci roku 1989 a v dalších snad ještě ve dvou létech byla mezi lidmi úžasná atmosféra. Všichni jsme si mysleli, že konečně zvítězila pravda a láska a že teď už vše bude úplně jiné a jasné. Jak jsme se mýlili!

V rámci této obecné euforie i Romové byli vnímáni jako součást těchto procesů a nebylo proti nim cítit žádnou averzi. Vzpomínám, jak největší romští protagonisté té doby mluvili před davy desítek tisíc posluchačů na náměstích v Praze. Těmi protagonisty byli Dr. Emil Ščuka a Jan Rusenko. Byl jsem účasten zakládání ROI (Romská občanská iniciativa) někde v Edenu v Praze a bylo tam snad na tisíc Romů. Zakládací sjezd ROI navštívila Věra Čáslavská, jako vyslankyně prezidenta Václava Havla, aby jeho jménem sjezd Romů pozdravila. Tehdy nikdo z nás netušil, že jsme právě účastníky nejslavnějšího období historie Romů.

Romové měli i své poslance v parlamentech. Dnes se nic neví o tom, že tehdejší romští poslanci pracovali na zásadách angažovaného života Romů ve společnosti, které byly projednávány ve vládách a dodnes nic neztratily ze své platnosti. Bohužel, jejich realizace v pozdějších létech zaostávala daleko za prvotními úmysly. Pravda však je, že i v nejvyšších kruzích tehdejší československé společnosti bylo považováno rovnoprávné postavení Romů ve společnosti za jeden z prvořadých úkolů vyvíjející se nové demokracie, také jako jeden z prubířských kamenů fungování této demokracie. A bylo to tehdy míněno naprosto upřímně.

Že se později něco změnilo, je jiná věc.

Svoboda přišla pro všechny, měla však a má význam jen pro ty, kteří jsou na ni připraveni a kteří jejich výhod dovedou využít. To nebyl a není případ většiny Romů. Oni byli nejméně připraveni na svobodu, nedovedli ji využít a někdy i docela paradoxně se dokázali dostávat do zcela nečekaných potíží. Ukázalo se, že nová doba vyžaduje i dobře připravené lidi. To je proces, který Romy teprve čeká a mnozí jej ještě ani nezahájili.

Jakmile opadla vlna obecné euforie, začali se projevovat i problémy v soužití mezi Romy a většinovou společností. Ukázalo se, že řešení problematiky jedné proskribované menšiny skýtá mnoho otázek, na které se hledá odpověď těžko, zejména ve společnosti, prosáklé mnohými staletými předsudky a neochotou připustit, že řešení problémů je v zájmu společnosti celé. Populisté nejrůznějšího druhu dokázali těchto problémů využít ve svůj prospěch a získali prostřednictvím voličských hlasů i mocenské postavení. Posléze se přidali i extrémní živly, které s poukazem na „dělání“ pořádku místo neschopných státních institucí získávají otevřenou podporu veřejnosti.

Něco se změnilo v pojetí a názorech politiků na řešení společenských problémů. To situaci spíše komplikuje než by pomáhalo.

Během této doby role ROI se postupně umrtvovala, přes původní dobré kroky a pověst mezi lidmi, až skončila zcela. Romští vůdcové, kteří v ROI hráli svoji úlohu, nejsou v tomto směru zcela bez viny. Emil Ščuka zmařil své skvělé charisma mezi Romy, ať už neschopností politických analýz nebo špatným vedením politické romské strany pod tíhou jiných problémů. Ta šance je nenávratně pryč a stěží se někdy v takové excelentní formě nabídne.

Pokud by se někdo chtěl informovat o tom, zda se ROI někdy zajímala o romský holokaust, pak musím říci, že nikoliv. Snad to je možno omluvit tím, že tehdejší i současná generace Romů je slovenského původu a genocidu Romů v Osvětimi zažili v podstatě jen Romové opravdu čeští a moravští, kteří byly zlikvidováni v koncentračních táborech téměř v úplnosti. Není to případ slovenských Romů i když ti si také vytrpěli své.

Této práci, spočívající v uchování paměti Romů a jejich historii, se zhostilo dobře Muzeum romské kultury, které začínalo pracovat v jedné kanceláři s několika zoufalci, kteří pochopili, že hrdost Romů je možno budovat jen na základě historie tohoto rodu a sběru hmotné i duchovní památky na ně.
Dnešní státní muzeum Romů je vlastně výdobytkem 17. listopadu.

Právě uplynulé období však ukázalo i některá jiná pozitiva, spojená s procesem řešení problematiky Romů ve společnosti. Bylo už řečeno, že přístup k menšinám ukazuje, jak je daná společnost vyspělá či nikoliv. Ukazuje také na nedostatky fungování demokracie v takové společnosti, a pokud je uplatňována zpětná vazba, umožňuje i jejich nápravu. To by mohl být i případ České republiky a snad můžeme věřit tomu, že k nápravě nedostatků dojde, že naše společnost je zdravá a že posléze i politici dají přednost státotvorným způsobům řešení problémů, před populistickým hledáním a získáváním volebních hlasů.

Nepřipravenost Romů na svobodu měla snad jedinou kladnou stránku. Romové se nepodíleli na rozkrádání státního majetku při privatizaci. Není od věci ptát se daňových poplatníků, zda jim vadí více miliardové krádeže podivných podnikatelů, které je ochuzují daleko více než údajná kriminalita Romů, která může být sporná, protože ji vykazují i příslušníci většiny. Ostatně všechno má své hluboké příčiny.

Několikeré vlny exodů Romů do Anglie a Kanady ponejvíce, ukázali celému světu, že tu něco nesedí: jakmile Romové vycestovali ve větším množství do některé z těchto zemí, aby zde využili práva azylu, i ukázala se i tam absence demokratických principů v hodnocení stejných nároků a příležitostí pro každého. Náhle Romové vadili i tam, ačkoliv kritika vůči České republice právě odtud byla nesmiřitelná. Ke tříbení těchto názorů přispívají i Romové, byť nevědomky. S odstupem času bude i tento postup Romů vnímán jako přínosný pro celou evropskou i světovou kulturu.

Uzavřeno a zhodnoceno: dvacetiletý vývoj po revoluci je možno přijmout příznivě a s nadějí, že i pro Romy posléze přinese užitek, který nyní není z jejich strany zaznamenán. Ten užitek je ve víře, že demokratická společnost je dostatečně silná, aby dokázala zajistit důstojný a smysluplný živo pro všechny, pokud pro to, každý, kdo chce tohoto cíle dosáhnout, přiloží i svoje ruce.