Fejeton čistě prázdninový aneb Jak Romy vidět a nevidět
Romové se o prázdninách vždy postarají o zábavu. Okurková sezona se tak lépe překoná a při tom se zapomene na daleko závažnější věci, jako je na příklad korupce našich politiků a jejich arogantní zlodějny z kapes nás prostých daňových poplatníků. No, řekněte sami: kdo by jen tak mirnix dirnix mohl přijít ke dvěma stům milionů korun díky vlastní poctivé práci? Ale o tom až jindy.
Mluvím-li o Romech jako o nich, sám Romem jsa, je na místě to vysvětlit. Cítím se být Čechem stejně jako Romem. Tím chci zdůraznit, že moji předkové v tomto prostoru žijí už po staletí a stali se nedílnou součástí té společnosti. Dívám se na Romy jako Čech a na Čechy jako Rom – a je to docela sranda.
Když Kanada zavedla viza na prahu prázdnin, a vše bylo jasné,toto téma rychle zapadlo v zapomnění a hle: je tu nová romská epizoda: rumunský princ se málem (teď už docela ) utopil a hned ho přišlo posílit několik desítek poddaných. Nezastírám, že se mi to líbilo jako projev solidarity a soudržnosti lidí jednoho kmene, věc dnes nevídaná. Chovali se celkem přijatelně, a dokonce přiznali, že moc peněz nemají i když chudáky nejsou. Nebylo však patrné, že by je jejich královské veličenstvo nějak výrazněji podpořilo.
Prosím Vás: jaký princ? Bez ochranky? Copak jeho otec nevěděl, jakým nebezpečím může být vystaven v gadžovském světě a daleké cizině? Je dobře známo, že Romové neumí plavat, a moc bych za to nedal, že to nedovede ani jeho královské veličenstvo. Ale vědět to mohl a opatření učinit mohl taky. Své děti jsem naučil plavat ještě před tím, než začaly chodit do školy jako preventivní bezpečnostní opatření, a nic jsem nehleděl na to, že je to proti romským zvyklostem. Pokrokem vpřed !
Bylo by taky ozdobou, kdyby princ měl ochranku z chudých gadžů, kteří umí dobře plavat a střílet. A to chudí gadžové umí! Skutečný velmož si tak nějak podobně vždy počínal.
Snad mi nebude příliš vyčítáno , když ke všemu, co se tu píše o rumunských Romech, a naznačuje, že by mohlo platit pro všechny, řeknu něco pravé skutečnosti bližšího.
Znám všechny ty barony a prince, jednoho máme dokonce v Brně, chodí za mnou, když něco potřebuje. A to jsem „Rumungro“ (olašskými Romy tak hanlivě nazývaný Rom, který pracuje). A jako Rumungro si tak trochu s gustem na všechny ty Olachy, Sinty, Kalderaše, Kále a kolik ještě romských odnoží existuje, musím přisolit. Je to jinak.
Všechno je to hra, jistý druh folkloru. Romové své vůdce nazývali předákem – „Angluno Rom“. Žádný král to nikdy nebyl. To až postupem doby při vzájemném soužití , byť nevraživém a nepřátelském, Romové mnoho věcí přejímaly a to i ty, které nepatřily do jejich kultury – výbavy. Mimo jiné taky hierarchii společností v nichž se pohybovali, tedy i království a majestáty, ačkoliv jim nikdy žádné území ani panství nepatřilo. Ale líbilo se jim to, kdopak by si nezakládal na svém majestátu a z toho plynoucích výhod.
Dobrá! Mohu tuto romskou hierarchii přijímat jako svým způsobem pozitivní, byť nejsem žádný monarchista.. Skutečnými romskými barony, princi a králi se však staneme teprve tehdy, až se zmocníme vzdělání a dovedností všeho druhu do té míry, abychom ve společnosti hráli roli skutečných a užitečných partnerů. Nikoliv jako postavičky z folklorních hrátek, což možná mnohý z nás činí, při vší úctě a zdvořilosti.
Mluvím-li o Romech jako o nich, sám Romem jsa, je na místě to vysvětlit. Cítím se být Čechem stejně jako Romem. Tím chci zdůraznit, že moji předkové v tomto prostoru žijí už po staletí a stali se nedílnou součástí té společnosti. Dívám se na Romy jako Čech a na Čechy jako Rom – a je to docela sranda.
Když Kanada zavedla viza na prahu prázdnin, a vše bylo jasné,toto téma rychle zapadlo v zapomnění a hle: je tu nová romská epizoda: rumunský princ se málem (teď už docela ) utopil a hned ho přišlo posílit několik desítek poddaných. Nezastírám, že se mi to líbilo jako projev solidarity a soudržnosti lidí jednoho kmene, věc dnes nevídaná. Chovali se celkem přijatelně, a dokonce přiznali, že moc peněz nemají i když chudáky nejsou. Nebylo však patrné, že by je jejich královské veličenstvo nějak výrazněji podpořilo.
Prosím Vás: jaký princ? Bez ochranky? Copak jeho otec nevěděl, jakým nebezpečím může být vystaven v gadžovském světě a daleké cizině? Je dobře známo, že Romové neumí plavat, a moc bych za to nedal, že to nedovede ani jeho královské veličenstvo. Ale vědět to mohl a opatření učinit mohl taky. Své děti jsem naučil plavat ještě před tím, než začaly chodit do školy jako preventivní bezpečnostní opatření, a nic jsem nehleděl na to, že je to proti romským zvyklostem. Pokrokem vpřed !
Bylo by taky ozdobou, kdyby princ měl ochranku z chudých gadžů, kteří umí dobře plavat a střílet. A to chudí gadžové umí! Skutečný velmož si tak nějak podobně vždy počínal.
Snad mi nebude příliš vyčítáno , když ke všemu, co se tu píše o rumunských Romech, a naznačuje, že by mohlo platit pro všechny, řeknu něco pravé skutečnosti bližšího.
Znám všechny ty barony a prince, jednoho máme dokonce v Brně, chodí za mnou, když něco potřebuje. A to jsem „Rumungro“ (olašskými Romy tak hanlivě nazývaný Rom, který pracuje). A jako Rumungro si tak trochu s gustem na všechny ty Olachy, Sinty, Kalderaše, Kále a kolik ještě romských odnoží existuje, musím přisolit. Je to jinak.
Všechno je to hra, jistý druh folkloru. Romové své vůdce nazývali předákem – „Angluno Rom“. Žádný král to nikdy nebyl. To až postupem doby při vzájemném soužití , byť nevraživém a nepřátelském, Romové mnoho věcí přejímaly a to i ty, které nepatřily do jejich kultury – výbavy. Mimo jiné taky hierarchii společností v nichž se pohybovali, tedy i království a majestáty, ačkoliv jim nikdy žádné území ani panství nepatřilo. Ale líbilo se jim to, kdopak by si nezakládal na svém majestátu a z toho plynoucích výhod.
Dobrá! Mohu tuto romskou hierarchii přijímat jako svým způsobem pozitivní, byť nejsem žádný monarchista.. Skutečnými romskými barony, princi a králi se však staneme teprve tehdy, až se zmocníme vzdělání a dovedností všeho druhu do té míry, abychom ve společnosti hráli roli skutečných a užitečných partnerů. Nikoliv jako postavičky z folklorních hrátek, což možná mnohý z nás činí, při vší úctě a zdvořilosti.