Nedobrovolná hospitalizace člověka s psychiatrickým onemocněním je kruciální problém. Měla by umožnit rychlou a účinnou pomoc, ale bez nebezpečí zneužívání.

Podle současného znění zákona o zdravotních službách lze (duševně nemocného) pacienta hospitalizovat bez jeho souhlasu jestliže „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí“ nebo „jeho zdravotní stav vyžaduje poskytnutí neodkladné péče a zároveň neumožňuje, aby vyslovil souhlas.“ Dále zákon stanoví, že „pacientovi lze bez jeho souhlasu poskytnout pouze neodkladnou péči, a to v případě léčby vážné duševní poruchy, pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta.“

Na nebezpečí zneužití institutu nedobrovolné hospitalizace poukazují pochopitelně samotní pacienti. Řada z nich je přesvědčena, že je rodina nechala „odvézt do blázince“ neoprávněně, třeba jen proto, aby se jich zbavila. Také právníci a obhájci lidských práv upozorňují, že nedobrovolná hospitalizace je závažný zásah, obdobný trestu odnětí svobody. Proto se v zákoně objevilo slovo „bezprostředně.“ Podle předchozího znění zákona mohl být člověk nedobrovolně hospitalizován, jestliže vážně ohrožoval sebe nebo své okolí. Nyní lze člověka, který vykazuje příznaky duševního onemocnění, nedobrovolně hospitalizovat pouze pokud „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí.“

Jinak vidí problém nedobrovolné hospitalizace rodiče, jejichž potomek trpí vážným duševním onemocněním. Zvláště matky, které pečují o své psychicky nemocné děti, poznají ze zkušenosti první příznaky zhoršení jejich zdravotního stavu ještě před plným vypuknutím ataky. Ke schizofrenii patří nedostatečný nebo vůbec žádný náhled na vlastní onemocnění. Pacient se cítí zdráv, problém vidí jen v tom, že ho pronásleduje balkánská mafie nebo ohrožují nezmámí útočníci z vesmíru (zakuklení třeba do jeho vlastních rodičů) a nevidí žádný důvod k tomu, aby bral léky nebo navštěvoval ordinaci psychiatra. Rodič, který je svědkem zhoršující se zdravotní situace svého dítěte, však nemůže zařídit jeho nedobrovolnou hospitalizaci dřív, než „ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí.“

Výklad toho, co znamená „bezprostřední ohrožení,“ může být ovšem velmi různý. Musí jít o bezprostřední fyzické napadení a aktuální stav agresivity v době, kdy dorazí záchranná služba (aby to viděla na vlastní oči), nebo je možné přistoupit k nedobrovolné hospitalizaci už v okamžiku, kdy je člověk pouze slovně agresivní nebo se chová nějak neobvykle (zatlouká v noci do zdi hřebíky)? Posouzení je na těch, kdo o nedobrovolné hospitalizaci rozhodují a to jsou v současnosti většinou záchranáři (obvykle bez psychiatra, za asistence policie, případně hasičů) a lékař, který má službu na přijímacím oddělení psychiatrické léčebny. Ten v řadě případů rozhodne o nepřijetí pacienta. Na příjmovém pavilonu se střídá spousta psychiatrů a každý si „bezprostřední ohrožení“ vykládá trochu jinak. (Možná také proto v posledním návrhu novelizace zákona slovo „bezprostředně“ již opět nefiguruje.)

První krok – přivolání záchranky a policie – jsou obvykle nuceni udělat rodiče (jejich nemocné děti to cítí jako zradu). Další dramatický průběh nedobrovolné hospitalizace za pozornosti sousedů a kolemjdoucích je spíše pravidlem než výjimkou. Někdy posádka záchranky usoudí, že k nedobrovolné hospitalizaci není dostatečný důvod a výjimečně dokonce zcela přehodnotí situaci. Stalo se mi to asi dvakrát. Rodina zavolala záchranku, přišla otevřít dcera, pozvala záchranáře dál, přátelsky si s nimi povídala a když došlo na to, že by měla být nedobrovolně hospitalizována, řekla „co já, ale máma celou noc nespí a chodí po baráku.“ A záchranáři odvezli matku.

Za ta léta, co pracuji se schizofrenními pacienty, se vícekrát stalo, že jsem pacienta odeslal k hospitalizaci, ale nebyl přijat a nedopadlo to dobře. Podle nového znění zákona lze pacientovi s vážnou duševní poruchou bez jeho souhlasu poskytnout neodkladnou péči, pokud by v důsledku neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta. Je známo, že 70 procent schizofreniků si do roka vysadí léky. Po několika měsících bez neuroleptik dojde velmi pravděpodobně k relapsu onemocnění, který výrazně poškodí zdraví pacienta. Nedobrovolná hospitalizace je tedy v těchto případech namístě, ale v praxi se příliš nevyužívá. Kvalifikovaně rozhodnout o ní může především ošetřující psychiatr, který zná pacienta a vývoj jeho onemocnění. Ani samotní záchranáři, ani lékař na přijímacím oddělení psychiatrické léčebny nemají pro kompetentní rozhodnutí dostatek informací.

Otázka, kdo může nedobrovolnou hospitalizaci nařídit a za jakých podmínek, vyžaduje komplexnější řešení, než jaké nabízí současná zákonná úprava. Vzorem by nám mohla být Velká Británie. O nedobrovolné hospitalizaci tam musí rozhodnout tři lidé: lékař, který pacienta nebo pacientku zná, další nezávislý lékař a sociální pracovník. Jestliže jsou tito tři lidé ve shodě, pak k nedobrovolné hospitalizaci dojde.