Vláda nás o víkendu ujišťovala, že dnes probere a zveřejní cosi jako plán ukončování současných striktních opatření v životě české společnosti obecně a v ekonomice zvláště.

Do toho současně, třeba od vicepremiéra Hamáčka, zaznívaly stesky, že lidé o velikonočním víkendu opatření příliš nerespektovali a že se to během týdne projeví a mohlo by to proces odstraňování opatření zbrzdit. To jsou alibistické pochyby, protože lidé budou tím méně ochotní snášet všechna omezení, o co déle budou tato omezení trvat.

Proto je nezbytné, aby vláda nezveřejnila jen nějaký očekávaný vývoj jednotlivých opatření a omezení, ale také důvody, které ji k takovému výhledu vedou. Nic totiž nepoškozuje respekt lidí k omezením, než nejasnosti v jejich zadávání, neznalost termínu jejich ukončení, jak dlouho budou trvat, obecně řečeno nejistota. Lidé nebudou dlouhodobě respektovat omezení, pokud nebudou vědět, k čemu to vše míří, kdy to skončí anebo aspoň za jakých podmínek.

A to je přesně to, co lidem – ani opozici – vláda nedává. Místo toho i měsíc po zavedení velmi restriktivních opatření žijeme v chaosu a bez možnosti plánovat své životy. Vláda jeden den otevře hypermarkety se stavebními materiály a druhý den se diví, že do nich lidé přišli, když prakticky nikam jinam nemohou. Pak ministři třetí den oznámí, že v úterý projednají otevírání obchodů, a že se nejspíš začne těmi nejmenšími. A do toho premiér pobíhá po zahradě s třímetrovou pomlázkou a rozpustile žvatlá velikonoční říkanku, kterou se ani není schopen pořádně naučit. Jak si lidé mají myslet, že jejich osudy nejsou v rukou naprostých šílenců?

Potřebujeme konzistentní a navzájem souladné odpovědi na základní otázky. Především:

1. Jaké obchody budou otevřeny v první vlně a za jakých hygienických podmínek? Jak to souvisí s tím, že již byly otevřeny stavební hypermarkety?
2. Pokud máme mít koncem dubna 14 tisíc nakažených, jaké číslo bychom měli mít např. na konci nadcházejícího víkendu? Co se stane, pokud za deset dní vzroste počet nakažených nad křivku tohoto předpokládaného vývoje? Jak odlišíme, jestli je jeho důvodem otevření hypermarketů, nebo otevření malých obchodů, anebo nedisciplinovanost lidí během velikonočního víkendu?
3. Jaké budou další vlny otevření obchodů a provozoven různých služeb, pokud přes všechny pochyby vládních činitelů o chování občanů o velikonocích naplní čísla na konci dubna původně plánovanou prognózu, zmíněných 14 tisíc nakažených? Pokud budou čísla lepší, bude zvolený postup více uvolněn?
4. A co se stane, pokud jich bude podstatně víc? Budou již přijaté úlevy zase zrušeny a vrátíme se do stavu na konci března?
5. Kdy konečně proběhne opakovaně avizovaný reprezentativní výzkum, kolik obyvatel bylo nakaženo? Co se stane, když se zjistí, že nemocí již prošlo procento populace? A co se stane, když těch procent bude třeba deset?

Přesně na tyto otázky nám vláda dluží jasné, srozumitelné a navzájem provázané odpovědi. A nemůže přitom se schovávat za to, že jí tohle a tamto poradili epidemiologové. To by pak mohli vládnout epidemiologové a vládu bychom nepotřebovali. Tak ale svět nefunguje, zemi nemůže řídit vědecký konsensus, i kdyby existoval, jakože o tom lze podle různých odborných názorů v médiích pochybovat. A to jsme pořád jen u epidemiologie – ovšem stačí nahlédnout do jiných oborů a uvidíme zcela jiné pohledy a požadavky. Třeba psychologové a psychiatři jistě nahlížejí na případné dlouhodobé umrtvení celé země jinak než epidemiologové a pojmenují jiná rizika týkající se duševního zdraví jednotlivců a celé společnosti. Takový spor odborných pohledů zkrátka žádný odborník rozhodnout nemůže a nastupuje vláda.

Vláda je vládou od toho, aby ovládala celý státní aparát. Má k dispozici všechny úředníky, experty, bezpečnostní složky, jejich informace… a prakticky neomezené zdroje. Ale nikdo z nich vládu nenahradí v její čistě politické roli – to vláda, nikdo jiný, musí zvážit všechny dostupné názory a informace, odhady, návrhy, očekávané dopady, podle nich vybrat nějakou strategii a vysvětlit ji občanům. To za vládu nikdo nemůže udělat. Proto si ji – kromě jiných důvodů – lidé platí a dávají jí moc. A za to mají právo vědět, co je čeká.