Ohlásil jsem, že už jsou ve vzduchu. Ale nebyli. Stávka Lufthansy je zdržela v Tokiu. Až 2. prosince jsme je konečně viděli na vlastní oči u nás v zoo. Sedm varanovců bornejských.

Měli být jiní než cokoli, s čím jsme se dosud setkali, a také byli. Jako bychom získali miniaturní mláďata Godzilly. Řady silných kýlnatých šupin, táhnoucí se po hřbetu, jim dodávají zdání archaičnosti a nebezpečnosti. Ale také v jiných ohledech jsou to velmi zvláštní „ještěrky“, i když s Godzillou se se svými pár decimetry srovnávat nemohou. Například postrádají ušní otvory, což se promítá i do jejich anglického jména. Aktivní jsou v noci a žijí zpola na souši, zpola ve vodě. Podobně to, myslím, měla i Godzilla.


Varanovec bornejský byl popsán roku 1878. Už tehdy šlo o vzácnost, ale postupně se z tohoto plaza stal „svatý grál herpetologů“. Po desítky let zůstával tajemným a zcela nedostupným tvorem, jehož preparát se tu a tam podařilo zakoupit nějakému muzeu, ale kterého z pralesů na Borneu znali živého jenom Dajakové. Ty ovšem příliš nezajímal, protože kvůli příliš mnoha drobným kůstkám je nepoživatelný. První živý exemplář se tak do rukou odborníků dostal až roku 1961.


I poté však varanovec bornejský ještě dlouho zůstával ve skrytu. Až v tomto desetiletí začalo přibývat jeho nálezů, což je - bohužel - způsobeno asi především exploatací bornejských pralesů. Mohlo by se tak stát, že znovu zmizí z dohledu, tentokrát již definitivně.

Odpovědí zoologických zahrad a seriózních chovatelů je snaha o vytvoření záchovné populace. Do Zoo Praha se nám sedm varanovců podařilo získat od japonského herpetologa Tsuyoshiho Shirawy, který tento druh dokáže rozmnožovat v lidské péči. Největší z našich jedinců bude od zítřka k vidění i pro veřejnost. Nebude sice konkurovat nejpopulárnějším zvířatům, ale pro fajnšmekry to jistě bude zážitek. Asi jako pro znalce filmu původní japonské zpracování Godzilly z roku 1954.