Národní mesianismus není konstruktem moderního dějepisectví nebo politologie, nýbrž je klasickou teologickou a politickou stylizací elit konkrétního evropského národa křesťanského Západu období středověku a raného novověku. Takový národ se skrze své elity prohlašoval za „nový Izrael“, národ vyvolený, jehož úkolem je být lídrem křesťanstva čili Evropy, klíčovým aktérem dějin spásy.

Tuto autostylizaci absolvovali nejen Francouzi, Němci nebo Angličané, ale též Češi (v době české reformace), Švédové či Poláci, tedy každý velký politický národ Evropy. Základní césurou českého mesianismu, vzkvétajícího od 13. do 17. století pod heslem „Čechy srdce Evropy“, byla pobělohorská proměna českého státu, jehož politické elity byly intenzivně destruovány především novou ústavou, Obnoveným zřízením zemským z roku 1627, která zničila české parlamentární tradice.

Nová reflexe specifické úlohy českého národa, teď už s větším důrazem na geopolitický kontext, se vynořuje v roce 1848, v časech evropských revolucí. V mnoha tehdejších textech se opět hovoří o „svatém českém národě“, který se vrací mezi politické národy Evropy. Karel Havlíček Borovský vyhlašuje, že Čechové jsou národ, s nímž je Kristus, národ, který je tak poctivý, že si z něho mohou brát všichni ostatní příklad. V manifestu pražských měšťanů k obyvatelům Čech z dubna 1848 rovnou slyšíme výzvu: „Svrhněte se sebe ten 200letý prach a plíseň, i dokažte, že jste hodni toho, abyste slouli svobodní občané.“ A rovněž Prohlášení pražského slovanského sjezdu „k národům evropejským“ z 12. června 1848 hovoří o tom, že Slované v čele s Čechy vstupují „co nejmladší, ač nikoliv nejslabší, opět na politické dějiště Evropy“ a sebevědomě navrhují svolání „všeobecného evropejského sjezdu národů“. Svatodušní bouře v Praze v polovině června téhož roku, onen první pokus o moderní českou revoluci, pak byly Emanuelem Arnoldem, J. V. Fričem nebo Antonínem Springerem interpretovány jako „počátek revoluce evropské“; budoucí „česká republika“ se měla stát světlem pro celou Evropu. Ostatně i v Praze, stejně jako ve Vídni nebo Berlíně, tehdy na ulicích znělo ono heslo „Celá Evropa na nás hledí“, dosvědčující, že se české politické elity považovaly za autonomního aktéra celoevropského dění. Jakýmsi politickým testamentem této „české revoluce“ je sentence z listu mladého F. L. Riegra Palackému (Paříž, 17. 5. 1849): „Myslím, že nám tím hůře bude, čím méně samočinnými vystoupíme. Kdo se za nic nevydává, toho lidé za nic nepokládají.“ Věta, která bohužel zní jako komentář k jisté „neviditelnosti“ českých politických a intelektuálních elit v současných evropských debatách. Stal se snad model roku 1848 závazným i pro všechny pozdější politické projevy české provenience? Kdo se za nic nevydává ...

Po roce 1848 byl český „sen o revoluci“, která se měla stát generálním řešením všech evropských problémů a krizí, poněkud modifikován. Karel Sabina, sám kdysi revoluční aktivista, vtělil do svého románu „Oživené hroby“ politické exemplum o studentovi, který chtěl, aby na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) byl vystavěn „chrám vzdělanosti“, přičemž Praha se Evropě a světu měla stát novými Athénami. Nikoliv tedy revoluční zvraty, ba ani klasická politika, nýbrž vzdělanost a kultura se měly představovat legitimaci Čechů pro přední místo mezi evropskými národy. Zvláště, když byly jejich politické aspirace tak fatálně podvázány rakousko-uherským dualismem z roku 1867. Však se také např. položení základního kamene Národního divadla v Praze v květnu 1868 stalo svého druhu politickou manifestací, na níž Karel Sladkovský řečnil o „zlaté Praze“ a Rieger se neostýchal rovnou prohlásit: „Jsme šlechtou mezi národy ostatními a diplomem k tomu slavná naše historie.“ Jakoby tehdy naplno ožil středověký český mesianismus, tedy alespoň rétoricky, neboť bylo třeba budovat nové české politické sebevědomí. České politické protesty, často se halící do hávu lokálního historizujícího patriotismu, však občas vykazovaly i podivnou dávku jasně artikulovaného antievropanství. Pro Vrchlického je Evropa roku 1888 sice „žalářem duchů“, přesto však jevištěm aktuálního českého dění. Pro národovce z roku 1910, kteří na Vítkově odhalují desku na paměť dávné bitvy z roku 1420, jsou Čechové naopak jakoby vně Evropy: „Tehdáž byly strany dvě. Evropa a my. A ta Evropa byla bledá, zsinalá.“

Moderní česká historiografie, odborná i ta lidová, žurnalistická, znala dlouho jen tři české revoluce, totiž tu z roku 1848, usilující o svobodu, tu z roku 1918, která byla dle tehdejšího republikánského diskursu revolucí demokratickou, a onu z roku 1945, jež prý byla završením všech dějů předchozích, totiž revolucí národní.

„Naše demokratická revoluce“. Masaryk komentoval vznik čsl. republiky v únoru 1919 následovně: „Provedli jsme revoluci; není v historii příkladu, že by se obešla bez krveprolití.“ Znovu mezi českými elitami ožívá představa, že Čechové jsou avantgarda evropských národů, srdce a střed Evropy. I německojazyční Čechoslováci Victor Bauer a Felix Weltsch považovali čs. „republiku národů“ za laboratoř budoucího sjednocení Evropy. Peroutka to komentoval se střízlivostí sobě vlastní: Češi a Československo jsou díky své demokratické revoluci „dobrým kamenem do stavby nové Evropy.“ Jenže Evropa si tehdy vysloužila i notnou dávku pohrdání, a to nejen ze strany socialistů nacionálních, ale i těch internacionálních, komunistů. S. K. Neumann se ušklíbá nad evropským kontinentem („Evropo, strakatá hromádko zemiček ...“) a dovozuje: „... pijeme ze studnic sovětských úpatí, z tebe jen trýzeň.“

Ovšem rokem 1938 se česká autostylizace (či sebeklam) o republice jakožto miláčku evropských demokracií zhroutila. Na scénu teď vstupují Čechové jakožto exemplární „trpící Mesiáš“ (očitý svědek Mnichova Sydney Morrell nazval svou knihu „Viděl jsem ukřižování“) – mimo jiné také pro takřka pokorné přijetí mnichovského diktátu. Zatímco prezident Beneš usnul na Pražském hradě po onom „velkém rozhodnutí“, tamtéž na balkoně řečnil jednooký generál Syrový, náš nový Žižka, Boží bojovník, aby uchlácholil a vlastně podvedl protestující.

A kam zařadit onu tzv. národní revoluci z května 1945 a vlastně celé období 3. čsl. republiky? Lze považovat za projev českého mesianismu ona politická hesla o specifické roli Čechů a Československa jakožto mostu mezi Východem a Západem či ústředního prostoru konvergence mezi komunismem a demokracií, respektive tzv. kapitalismem? Jan Masaryk shrnul roku 1946 svou geopolitickou představu o českém údělu do poněkud modifikovaného hesla: „Ani opona, ani most, ale článek demokratického řetězu, který obepíná svět a drží zeměkouli pohromadě.“

Vrchol českých revolucí měl však teprve přijít: vítězná revoluce socialistická, totiž komunistická. Ovšem i onen záhy realizovaný tzv. Vítězný únor 1948 byl již ve své době reflektován mnohoznačně. Samotnými aktéry je vnímán jako završení českých „revolučních tradic“, ale v oficiálních projevech je tato česká komunistická revoluce přece jen prezentována jako cosi odvozeného od velikého revolučního díla ruských, resp. sovětských bolševiků. „Únor je náš malý poloříjen“, pravil Václav Kopecký, hlavní ideolog českých komunistů na zasedání ÚV KSČ v Praze 9. dubna 1948. Pražský hrad je pak v jeho pojetí toliko „náš malý pražský československý filiální Kreml“, jak Kopecký (nevědomky) trefně interpretoval postavení Československa vůči sovětskému Rusku v listopadu téhož roku. Česká „revolučnost“ je tak zcela potlačena a v duchu komunistického internacionalismu (vlastně „ruského imperialismu“) je jí upřena jakákoliv aktivní role. Češi a Československo nejsou aktivní subjekt světových dějin, jak si to české elity často domýšlely, nýbrž jsou jen a pouze objektem komunistické eschatologie. Vedle toho však samozřejmě přežívá i nejedlovsky inovovaná varianta českého národního mesianismu, v níž jsou komunisté „dědici velkých tradic českého národa“ (1946) a Kléma Gottwald tak může hřímat: „Lidový revoluční Tábor, to je tradice národa a to je i naše heslo.“

Svou mesiánskou tvář mělo i české, resp. československé dění roku 1968, během Pražského jara, srpnové invaze i v následujících měsících před tzv. normalizací. Problém tehdejší české mesianistické autostylizace lze demonstrovat na polemice Kundera – Havel z počátku roku 1969. Tento spor o „český úděl“ vzbudil Milan Kundera svým stejnojmenným článkem, publikovaným 19. prosince 1968 v Listech. Dle Kundery jsou Češi lid, jenž je spjat s kulturou „tak osudově jako lid málokterého evropského národa“, takže jsou v této části Evropy národem „nejvíce myslivým a vzdělaným“. Nevyniká sice „duchem romantického heroismu“, je to přece „malý národ“, má však své historické poslání. Ač Kundera konstatuje, že „mesianismus je cizí mentalitě malého národa“, přesto vidí onu „čs. výzvu“ socialismu s lidskou tváří jako světodějnou. A právě na to reaguje Václav Havel v Tváři a nazývá to iluzí, nabubřelostí ba „provinciálním mesianismem“. Svým textem „Český úděl?“ (tj. s otazníkem) zpochybňuje Havel jak údajnou světodějnost čs. socialismu, tak onu sebespokojenou pozici posrpnového českého „trpícího mesiáše“, která se objevuje nejen u Kundery. Havel odmítá Kunderův politický poetismus a znovu volá (nikoliv naposled) po skutečné politice. Kundera však ve své replice opakuje svou základní premisu hodnotící dění roku 1968, totiž: „Vstoupili jsme do středu světových dějin.“ Mimochodem – personifikovaný koncept „mesiáše“ zástupně trpícího za celý národ se objeví i v souvislosti s obětí Jana Palacha.

Na konci 20. století si Čechové vychutnali další svou vzorovou „revoluci“, tentokrát „sametovou“ v roce 1989, kochajíce se společně s novými českými politickými elitami v záři evropských a světových reflektorů. Československo mělo být – opět jednou – vzorovou demokracií pro postkomunistickou Evropu, ba avantgardou a laboratoří obnovy evropské a světové demokracie. I tehdy jsme měli my, Češi, několik měsíců (a možná i let) pocit, že „celá Evropa na nás hledí“. Vzpomeňme projev prezidenta Havla před americkým Kongresem v únoru 1990, v němž např. konstatoval, že „většina důležitých ... evropských konflagrancí po staletí začínala i končila na území dnešního Československa“, přičemž „politická stabilita v naší zemi je tradičně důležitá pro celou Evropu.“

Když se české a slovenské politické elity nedovedly shodnout, byl zaranžován i proces tzv. „sametového rozvodu“, jehož průběh byl v časopise Respekt z června 1992 glosován titulkem „Sami do Evropy nebo společně na Balkán“. Národně obrozená česká politická elita, vedená tehdejším českým premiérem V. Klausem, opovrhla jak zkušenostmi evropských společenství, tak projektem tzv. Visegrádské spolupráce. Údajně sílící „český tygr“ měl kráčet, zatím ještě „do Evropy“, sám, bez zátěže Slováků, Poláků nebo Maďarů a Rumunů, a i Evropě měl svou politickou, ekonomickou a kulturní originalitou ukázat „co proto“. O „tygru“ a „středoevropském zázraku“ hovořil v roce 1993 tehdejší ministr Karel Dyba. Nebyl to však nový projekt českého leadershipu v Evropě, ani počátek českých debat o směřování Evropy, nýbrž cesta k současné české sebezahleděnosti a izolacionismu, bez skutečných mezinárodně-politických přátel, ač jich papírově máme mnoho. Jsme pak vlastně – po všech peripetiích moderních dějin od roku 1848 – plnohodnotným politickým národem?

Čím jsou vlastně specifické „naše politické protesty“? Jsou jen jakýmsi permanentním „českým snem o Evropě“? Protestovali jsme a protestujeme „pro sebe“ a „za sebe“, nebo proto, aby si nás Evropa všimla a uznala naši svébytnost ba velikost? Co je tedy český politický protest? Protest proti politice jako takové, tj. odmítnutí životní reality? Nostalgie po revoluční tradici, která nebyla? A naše proslavené sametové protesty 19. a 20. století? Jsou skutečně vždy a především reflektovaným nenásilím? Nebo zbabělostí, politickou nezralostí? Proč je nedostatek radikality (nebo smyslu pro politickou odpovědnost?) právě u nás vnímán jako přednost, která je reflektována a prezentována jako něco neopakovatelného, výlučného?

Podtrženo, sečteno: národní mesianismus (či, chcete-li, excepcionalismus), a to je moje pracovní hypotéza, patří ke konstitutivním fenoménům moderních českých dějin. Včetně konceptu českého národa jakožto „trpícího Mesiáše“, který se obětuje za celek, Evropu a svět, prošlapává neznámé stezky, ukazuje nový-správný směr. S nadsázkou řečeno: Češi, resp. jejich elity, se považují za nejvzdělanější, nejkulturnější a vlastně i politicky nejuvědomělejší složku evropské společnosti, za avantgardu a lídra obnovující se politické Evropy. Národní mesianismus, ani ten český, nikdy nebyl zakukleným nacionalismem, nýbrž je to stále nově deklarovaná odpovědnost za Evropu jako celek. Tento mesianistický étos českých politických a intelektuálních elit se ovšem zhruba od roku 1993 vytrácí. Současné hrátky některých politických exponentů, např. dosluhujícího českého prezidenta Václava Klause, mesianismem nejsou, neboť v nich chybí právě ona zvýšená odpovědnost za celek, tj. za Evropu. Svou ignorancí k Evropě (což je dnes obecně sdílený český postoj), neexistencí vlastních projektů české a evropské identity směřujeme k tribalistickému etnocentrismu. Ten je ovšem apolitický a české politické prostředí by uvrhnul takřka do doby předmoderní.

Co s tím? Bude náš nový prezident Miloš Zeman (i přes svou hranou lidovost, národoveckou rétoriku a sklony k vulgaritě) skutečným hlasem v aktuální celoevropské debatě? Ustavíme se my, Čechové, počátku 21. století konečně jako zralý politický národ? Co proto můžeme udělat? Buďme občany v plném smyslu tohoto slova.