Zeman: Stalin je gentleman

06. 05. 2015 | 22:39
Přečteno 19736 krát
Miloš Zeman, toho času prezident České republiky, dokázal vždy překvapit. Vždyť to byl právě on, kdo se roku 1990 v tehdejším Federálním shromáždění svým prostořekým a zároveň trefným vystoupením zasadil o to, aby se i u nás slavil konec druhé světové války 8. května jako ve svobodné části Evropy a nikoliv až o den později, jak bylo obvyklé v sovětském bloku. Tehdy představoval pro Zemana 9. květen „stalinskou fikci“.

Pověstná Zemanova hubatost, imponující v dávných „sladkých devadesátých“, se ovšem proměnila v pouhou velkohubost. Jak jinak totiž porozumět jeho ješitnosti a víře ve vlastní neomylnost v kauze Peroutka. Pan Ovčáček, toho času (nejen) tiskový mluvčí prezidenta republiky, ve svém volném čase hledá, pátrá a provádí údajnou „výzkumnou činnost“, aby objevil neexistující článek Ferdinanda Peroutky s názvem „Hitler je gentleman“. A protože už sám určitě tuší, že takový článek nenalezne, s ustaranou tváří vážného badatele nám tu a tam sděluje, že je pro něj důležitější dobový kontext.

Je to patrně jen dočasná dobromyslnost vědeckých pracovníků z Historického ústavu nebo Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, že na Ovčáčkovo „výzkumnictví“ zatím nereagují. Možná jen čekají, až je k expertíze vyzve příslušný soud. Neboť to, co jsou pro pana Ovčáčka „objevy“, je již dávno předmětem třeskutých vědeckých debat odrážejících se v řadě publikací.

Statečný koncentráčník Peroutka, jenž se mnohokrát mýlil, před válkou i po válce, se ovšem v rozhodných chvílích svého života vždy zachoval statečně. Pro Miloše Zemana je však z nějakých záhadných důvodů jaksi nemožné, aby rezignoval na svou neochvějnou víru ve vlastní (údajně fotografickou) paměť. České republice již teď vzniká kvůli této prezidentově umanutosti nejeden problém. Údajný Peroutkův článek „Hitler je gentleman“ sice neexistuje, ovšem páně Ovčáčkův hradní pastýř a pán „píše“ svými aktuálními skutky, suverénně a bez přípravy, staronovou českou zahraničně-politickou esej s pomyslným názvem „Stalin je gentleman“. Jakže?

Samozřejmě mám na mysli Zemanovu skandální účast na militaristické exhibici v Moskvě dne 9. května 2015, kdy se bude spolu s V. V. Putinem a jeho domácími i zahraničními sputniky producírovat po Kremlu a na Rudém náměstí. A vlastně je už docela jedno, jestli bude stát i na oné pověstné tribuně nad mauzoleem s mumií V. I. Uljanova-Lenina.

V čem je problém? Není to přehánění a zlomyslnost či překrucování dějin, když se panu prezidentovi neustále předhazuje plánovaná účast na této tradiční moskevské seanci? Není jeho cesta do Ruska výrazem prosté slušnosti a vyjádřením vděčnosti sovětským vojákům za osvobození Československa a hlavního města Prahy? Bohužel, nikoliv. Bolí to převelice, poněvadž desítky let, vlastně hned od roku 1945, jsme my, Češi, podléhali zvláštnímu sebeklamu o konci druhé světové války a pěstovali si cenzurovaný obraz oněch událostí. Ony omyly jsou výsledkem našeho vlastního lhaní i cenzury mnoha důležitých zahraničně-politických faktů poválečných let.

Vraťme se proto k Zemanovu májovému turné Léta Páně 2015. Co bude náš pan prezident republiky v Moskvě vlastně oslavovat? Jak říká pan Ovčáček, je třeba znát kontext. A tu musíme připomenout, že Ruská federace oslavuje úplně něco jiného než Evropa, totiž svoje vlastní dějinné mýty plné imperiálního zapomínání, které jsou velice bezohledné k ruským sousedům, jež Rusko tehdy před sedmdesáti lety údajně osvobodilo. Je nutné se zastavit u některých slovních spojení a symbolů, jež jsou mistrovským kouskem sovětsko-ruské propagandy a dodnes nám úspěšně zastírají realitu oněch dávných časů.

Ruská kamufláž č. 1: Velká vlastenecká válka

Zatímco Evropa si v květnu připomene 70. výročí konce druhé světové války, Ruská federace bude slavit vítězství ve válce zcela jiné. Ruský „Den vítězství“ je totiž slaven jako vítězství nad Německem v tzv. Velké vlastenecké válce z let 1941 až 1945. A vůbec nejde o banalitu. Soustavně je tak totiž opomíjen fakt, že Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo Německo byly v letech 1939 až 1941 spojenci (pakt Molotov-Ribbentrop). Hovořit o Stalinově geniální taktice, jež mu umožnila přípravu na válku, to by bylo jen dalším optickým klamem. Vždyť sovětsko-ruské impérium si i po válce ponechalo kořist z německo-sovětského dělení východní Evropy: východní část Polska se Lvovem, Litvu, Estonsko a Lotyšsko a rumunskou Besarábii. A také značnou část Finska, po jehož přepadení byl Sovětský svaz dokonce vyloučen z tehdejší Společnosti národů.

Pro tyto evropské oblasti, pro většinu Poláků nebo Litevců, tak rok 1945 neznamenal žádné osvobození, spíše vytlačení jedné totalitní mašinérie druhou. I o tom by mohl přemýšlet náš prezident Miloš Zeman, až bude v Moskvě projíždět kolem prazvláštních plakátů se sovětskými rudými hvězdami, srpy a kladivy, překvapivě ozdobenými carskými svatojiřskými stužkami – ty byly pod názvem „gardová stuha“ obnoveny v Rudé armádě roku 1942 a jsou tak výmluvným dokladem srůstání ruské a sovětské imperiální tradice. Rusku je naše evropská „druhá světová válka“ v podstatě ukradená, jeho boj, a takto je i dnes oficiálně interpretován, byl bojem za ruskou velikost. A je úplně jedno, že vůdcem byl tehdy Gruzínec, impérium neslo podivně matoucí „sovětský“ název a na bojištích krváceli mnohem více Ukrajinci a Bělorusové. Ti jsou přece pravověrnými Velkorusy považováni za pouhé folklórní skupiny velkého národa, lídra všech Slovanů.

Ruská kamufláž č. 2: Vítězství nad fašismem

Evropa první poloviny 20. století měla své fašistické režimy, ovšem Hitlerovo Německo se stalo ohniskem jiného zrůdného systému, který sám sebe označoval jako nacionální socialismus či zkráceně nacismus. Zatímco fašistické strany v Itálii nebo na Slovensku byly velice konzervativní (i když například Mussolini začínal politickou kariéru jako přesvědčený socialista), Hitler nechtěl konzervovat jakési „tradice“, nýbrž budovat zcela novou společnost.

Tento socialismus, budovaný německým národem jakožto panskou rasou, reprezentovala Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Někdejší nenávist německého nacionálního socialismu k sovětskému socialismu internacionálnímu (tj. komunismu), však nebyla překážkou ke spojeneckému paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, o němž jsme se zmínili výše. Jenže pro vítězný Sovětský svaz bylo poněkud prekérní, že triumfoval nad konkurenční velmocí budující rovněž svou verzi socialismu, byť nacionálního.

Generalissimus Stalin a jeho totalitní suita tak přišla s geniálním přeznačením onoho konfliktu: Sovětský svaz zvítězil nad reakčním fašismem, který však v Německu nikdy nevládl. Od této chvíle byly i všechny formy demokracie odmítající všelijaké varianty socialismu (zejména socialistické inženýrství sovětského ražení) stigmatizovány právě jako fašismus. Fašisty tak byli ukrajinští, litevští a polští partyzáni, kteří i po skončení války bojovali proti sovětsko-ruskému imperiálnímu molochu, stejně jako ti českoslovenští politici, novináři a intelektuálové hovořící o československém socialismu nebo dokonce liberální demokracii. Svatá matička Rus prý ještě dnes musí bránit křesťanskou civilizaci před fašismem, který bují v Evropské unii a zejména na Ukrajině. Možná by pan prezident Zeman mohl upozornit svého kolegu Putina, že právě současné Rusko se svou nenávistí k liberální demokracii, jehož ideologií je hybridní směs ostentativní pravoslavné nabubřelosti, ruské imperiální nostalgie (i té sovětské) a prezidentský kult osobnosti, je semeništěm různých fašistických deviací – ať už si říkají eurasijci, nacionální bolševici nebo Noční vlci.

Ruská kamufláž č. 3: Den vítězství 9. května

Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci již 7. května 1945 ve francouzské Remeši, která vstoupila v platnost hned následujícího dne, tj. 8. května. Proto je tento den symbolickým koncem druhé světové války, dnem vítězství nad nacionálně socialistickým Německem, byť se i v Evropě ještě na mnoha místech bojovalo. Remešská kapitulace ovšem proběhla pouze za skromné sovětské účasti, nebyla tudíž pro Sovětský svaz dostatečně reprezentativní.

Stalin si tehdy vynutil, aby se celá ceremonie opakovala v Berlíně, a to v nočních hodinách 8. května 1945. Proč tedy sovětsko-ruské lpění na 9. květnu? Většinou se zdůrazňuje, že změna data je dána posunem mezi středoevropským a moskevským časem, v Moskvě prostě již měli 9. květen.

Důležitější je ale to, že právě 9. května 1945 vystoupil Stalin s projevem o vítězství Sovětského svazu. Lišácky pohovořil o dvojí kapitulaci, ale zároveň se jí vysmál: „Znajíce vlčí návyk německých předáků, pokládajících smlouvy a dohody za bezcenný cár papíru, nemáme důvodu věřiti jim na slovo. Avšak dnes od rána německá vojska, plníce akt kapitulace, začala hromadně skládati zbraně a vzdávati se do zajetí našim vojskům. To už není pouhý cár papíru.“ Velká vlastenecká válka byla vybojována, krví sovětských hrdinů byla impériu získána území od Haliče až po Čechy. A tak to mělo zůstat na věky. Západní spojenci se svým blekotáním o míru, svobodě a demokracii mohli jít k šípku. Od následujícího roku pak Sovětský svaz slavil svůj „Den vítězství“ a postupně se přidávaly i jeho satelity oslavou „Dne osvobození slavnou Rudou armádou“.

***

Je nelehké pochopit, proč právě Miloš Zeman, který před pětadvaceti lety demaskoval sovětsko-ruský imperiální kontext oslav 9. května, jede právě v tomto termínu do Moskvy, nota bene, když v ní panuje V. V. Putin, jehož země porušuje soustavně mezinárodní právo, okupuje části Ukrajiny, Gruzie a Moldávie a nadto čelí evropským a americkým sankcím.

Jaká je v tomto případě Zemanova motivace? Z čeho pramení jeho mentální veletoč? Pokud mu jen lichotí, že se může blýsknout u kremelského trůnu, pak je to trapné. Pokud snad chce jen provokovat, neboť do Moskvy jedou na oslavy Dne vítězství z Evropské unie pouze obskurní figury, pak je to dětinské. Pokud je to Zemanův ostentativní projev loajality vůči Ruské federaci a skepse vůči Západu, jehož je Česká republika a střední Evropa součástí, pak je to nebezpečné.

Zatímco se v Evropě nesou oslavy konce druhé světové války ve znamení mírového soužití a smíření, jehož výrazem je i naše v mnohém nedokonalá Evropská unie, Rusko si je nedovede představit bez militární parády s tanky, raketami, letadly a starými sovětskými (i carskými!) symboly. Jakákoliv kritická reflexe úlohy Sovětského svazu v této válce je navíc od roku 2014 v Ruské federaci zakázána, za „zpochybňování“ vítězné Rudé armády nebo „geniálních“ válečných činů J. V. Stalina, dnes vzývaného jako velkého modernizátora Ruska, může být dle zákona podepsaného Putinem uložen až pětiletý trest.

Miloš Zeman v dubnu svým kritikům vzkázal, že se v Moskvě hodlá poklonit všem Rusům, kteří se podíleli na osvobození Československa, rudoarmějcům i vlasovcům. Jak to chce udělat? Půjde se poklonit k věznici na moskevské Tagance, kde byl 1. srpna 1946 popraven generál Vlasov? Neurazil by tím svého „ctěného“ hostitele? Nebo jej snad požádá o vydání dokumentů o osudech stovek československých občanů ruského a ukrajinského původu, které ještě v květnu 1945 odvlekla sovětská tajná policie (NKVD a oddíly SMĚRŠ) do gulagu? Připomene tisíce Čechoslováků unesených tehdy do Stalinova ráje na nucené práce?

Až třetina příslušníků východních československých jednotek byla tvořena Rusíny z Podkarpatské Rusi, této nejvýchodnější části Československa, kterou jsme pak vynuceně předali jako rituální dar Stalinově říši. Desetitisíce Rusínů, řeckokatolických kněží, učitelů a intelektuálů, pak skončilo rovněž v sovětském gulagu. Nemohl by pan prezident Zeman požádat gosudara Putina o malinké pootevření archivů i v této drobné historické záležitosti? Možná bychom se něco dozvěděli také o tom, proč se Rudá armáda u nás chovala jako v okupované zemi. A vůbec nešlo jen o pověstné kradení hodinek a násilnosti jednotlivých vojáků. Proč se v našem poválečném tisku nesmělo psát o převezení některých československých továren do „Sojuzu“ jakožto válečné kořisti a dalších ekonomických požadavcích našich „osvoboditelů“?

Když už se dnešní Rusko tak vehementně hlásí k sovětské éře, skloní se Zeman v Moskvě před obětí netoliko Rusů, nýbrž i Ukrajinců, Bělorusů atd.? Zastaví se při zpáteční cestě v Kyjevě? Nebo bude akceptovat, že si Rusko toto vítězství cele přisvojuje? Vše podle tradičního vzoru – když se to hodí, hlásíme se k Sovětskému svazu, když nikoliv, tak k carskému Rusku, a stále pořád do kola k větší slávě ruského impéria?

Nic z toho se v Moskvě samozřejmě nestane a Miloš Zeman, tato komická figurka světově proslulá díky ruské propagandistické stanici RT, se bude blahosklonně ploužit v záři reflektorů na kremelských recepcích a tribunách, tu si potřese ruku s Putinem, tu se obejme s Ficem, jinde ostentativně mine Kima (jenže ten prý stejně nedorazí, možná tak jeho dvojník), aby směsí ruštiny a angličtiny pochválil Nazarbajeva a nakonec žertovně poškádlil Tsiprase za jeho geopolitické hrátky. Už se těším na oficiální zprávy Pražského hradu z této velkolepé akce pořádané velkým Putinem, obráncem ruské pravoslavné civilizace a vší tradice, před hrozbou zahnívajícího dekadentního Západu. Je to vskutku bizarní.

Před cestou do Moskvy se Zeman zastaví ještě na gdaňském Westerplatte, kde druhá světová válka začala, a tradičně i na pražském Vítkově. Mohl by zde přemýšlet, a my spolu s ním, o tom, co hrůzy druhé světové války znamenaly pro Evropu a jaký kus cesty ke smíření a sebereflexi evropské národy mezitím urazily. A také o tom, že jaksi nestačí, když někdo bojuje proti zlu, ale také je důležité vědět, za co vlastně bojuje, jaké jsou jeho cíle. Stalinův Sovětský svaz bojoval proti Hitlerovu Německu a jeho zrůdnému nacionálně socialistickému režimu. Sám však reprezentoval obdobný typ hrůzovlády. Jeho vojska nevstoupila do východní a střední Evropy, aby přinesla svobodu. To nejlépe věděli právě rudoarmějci, často propuštění vězni gulagů, kteří prošli frontovými jatkami tlačeni v týle vražednými komandy NKVD a oddíly SMĚRŠ.

Jen nemnozí Češi po návalech euforie pochopili, že Československo za časů invalidní demokracie tzv. třetí republiky (1945 až 1948) bylo vlastně již gubernií ruského impéria. Dalším to docházelo teprve po „Vítězném únoru“, velká část národa si tuto realitu kamuflované státní suverenity uvědomila až po druhém „osvobození“ v roce 1968, kdy začala více než dvacet let trvající okupace naší země.

Pro nás Čechy tak druhá světová válka skončila vlastně až roku 1989, neboť teprve od tohoto klíčového zlomu jsme mohli svobodně a veřejně hovořit o svých vlastních dějinách, o svých hrdinech i zbabělcích, kriticky reflektovat naše vlastní národní mýty. Od toho je Putinovo Rusko v předvečer Zemanovy návštěvy ještě hodně daleko. Peroutka dobře věděl, že Hitler není gentleman. A nebyl jím samozřejmě ani Stalin, ačkoliv se o tom dnes v Moskvě nesmí veřejně hovořit. Neměl by pan prezident Zeman prolomit toto moskevské tabu jedním ze svých pověstných bonmotů?

Text byl původně (i s několika doprovodnými obrázky) publikován 6. května 2015 na serveru
HlídacíPes.org

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy