Tuhle otázku si jistě klade kdekdo. Za zavřenými dveřmi se sponzoři Zemanova soupeře ptají po kvalitě svého vlastního úsudku a produktu, který prodávali. To jsou podnikatelské a proto věcné úvahy. Zatrpkle si ale kladou podobné otázky ti, kteří volbu brali osobně a snažili se prosadit svůj ideál nebo se prostě pomstít. I mě zajímá, jak to, že Zeman přesto vyhrál.

Duchovní elita na válečné stezce

Jak je možné, že tak masivní kampaň proti Zemanovi rozjetá těmi, kteří se považují za národní duchovní elitu a kteří nasadili svůj veškerý profesionální um, přinesla tak málo? A přitom jim jejich úlohu usnadňoval sám Miloš Zeman. Svým samovolným vystupováním pilně zvětšoval počet svých nesmiřitelných odpůrců a skalních nevoličů. A tak ti, kteří chtěli zabránit jeho znovuzvolení měli vlastně jednoduchou úlohu. Potřebovali přesvědčit jen poměrně malý počet nerozhodnutých voličů.

A všechna čest. Opřeli se do toho pořádně a s předlouhým rozběhem. Dávno předtím než se Zemanovi konkurenti vůbec zjevili na obzoru dávali jasně najevo, že prezident musí pryč. Bezpříkladné a léta trvající tažení proti Zemanovi posléze vyvrcholilo plošnou ofenzivou v samotné volební kampani.

Zažili jsme ji jako bubnovou palbu analýz a rozhovorů s pečlivě vybranými celebritami všeho druhu a jednoho názorového směru v tisku, v radiu, v televizi a na internetu. Slyšeli jsme nespočet suverenních tvrzení průzkumníků veřejného mínění o tom, že Zeman nemá kde brát své voliče. Prý svůj potenciál vyčerpal již v prvním kole. A nádavkem přibyly nevyžádané posudky amatérských a profesionálních psychovědců a internistů o stavu jeho mozku, jeho fyzické kondici a dokonce o rakovině. A za tím vším se tyčilo jasné sdělení: Přece byste ho nevolili.

Viděli jsme všechno možné. Od nezakrytého stranění několika vybraným protikandidátům až po subtilní podprahová sdělení na fotografických upoutávkách před závěrečnými duely; Zeman zasunut vzadu a jeho oponent vpředu. Stranění vlastnímu favoritovi pokračovalo dokonce i po Zemanově zvolení. Na jednom serveru jsme se mohli dočíst, ve kterých krajích Zeman “vyhrál” a kde jeho poražený odpůrce “triumfoval”. Tak proč to nevyšlo?

Rozměry sebepřecenění

Začněmě otázkou, do jaké míry lze vůbec změnit názor lidí. Prezidentská volba ukázala, že ti kteří svět vysvětlují ostatním a snaží se je ovlivnit, přeceňují jak své schopnosti tak i své možnosti. Domnívají se totiž, že výběrem a vhodným výkladem událostí mohou změnit názory lidí a snaží se o to opravdu ze všech sil. Ale skutečně změnit mohou média postoje jenom zhruba 2-5 procent obyvatel. To se v prezidentské kampani potvrdilo.

Větší vliv mají média na to, která témata a události jsou ve společnosti považována za důležitá. Čím častěji média o něčem informují - a je celkem jedno, jestli pozitivně, nebo negativně - za o to důležitější je to považováno posluchači a diváky. V nedávných parlamentních volbách měla větší část médii oprávněnou obavu z toho, že názory a řešení Realistů nedokáže zpochybnit. Proto nás bojkotovala a výsledek známe. Kdyby ta samá média více mlčela i o Zemanovi, tak mu mohla více uškodit. Ale pro mnohé publicisty je Miloš Zeman zřejmě osobní nepřítel a nedokázali se ovládnout. Tím ale posílili dojem významu volby a poškodili svého vlastního favorita. Vysoká volební účast prospěla Zemanovi.

Inteligence vypráví společnosti o tom co se děje a zároveň jí vnucuje, co si o tom má myslet. Je posedlá utkvělou myšlenkou, že v demokracii nejde o většinová, ale o správná rozhodnutí a že to co je správné mohou posoudit pouze oni sami. A tak poručníkuje obyčejné lidi, o jejichž starostech nemá ponětí a ani je to příliš nezajímá; důležitější je spasit celý svět.

Světová internacionála spravedlivých chce vládnout slovy a diktovat svou vůli národům. V naší prezidentské volbě se odehrávalo něco podobného jako před referendem o Brexitu, před americkými prezidentskými volbami a před volbami v sousedním Německu. Ale bombastická kampaň vychovatelů národů, ve všech případech přinesla právě opačný výsledek než si přáli.

Konec mainstreamu

Proč lidé neposlechli sirény volající,“nevolte Zemana”? Češi se zachovali jako Britové, kterým třída upovídaných zošklivovala Brexit a Američané, kterým chtěla zhnusit Trumpa anebo Němci, kterým zakazovala volit AfD. Prostě se rozhodli po svém.

A totéž mimochodem udělali i ti, kteří Zemana nevolili. Rozhodli se podle vlastní úvahy a nepotřebovali k tomu žádné penetrantní poučování. A proto by bylo chybou myslet si, že ti kteří volili Zemanova konkurenta jsou povolní spojenci, které lze po libosti mobilizovat pro kdejakou utopii. Spíše naopak.

Inteligence byla vždycky menšina s velmi velkým vlivem. Ale postupně ztrácela kontakt s reálným světem a tím i s většinou společnosti. Velká část zejména sociálně-vědní inteligence se odcizila od společnosti a ta se o ní přestala zajímat.

Utěšit je může pouze to, že sdílí osud s anvantgardou dobra ve všech západních zemích. Všude v demokratickém světě probíha již dlouho pomalá, ale nezadržitelná vzpoura občanů proti exekutorům ctnosti. Lidé se kvůli nim přestali rozčilovat, ale přestali je i brát navědomí. Všeobecná spása je „out“ a utopie se již nenosí. Na trhu názorů roste poptávka po zdravém rozumu, po základních hodnotách a po ověřených tradicích.

A tak by si avantgarda nevyžádaného pokroku měla uvědomit, že se z ní stala názorová menšina, kterou sice normální lidé demokraticky strpí ale to je také všechno.

Teď již chybí pouze to, aby se majitelé pravdy a dobra stylizovali do pozice pronásledované menšiny nepochopených proroků. Menšiny jsou přece jejich zamilované téma a být pronásledovaný má v sobě tolik heroického patosu. Ale i to je omyl. Pronásledovaní nejsou,
ale nepochybně jsou menšina; menšina se stále menším vlivem.