Obyčejní lidé věci nerozumějí. To je nepřiznaný důvod, proč elity všude v Evropě odpírají lidem právo spolurozhodovat – jen aby nepřišly o svůj mocenský monopol. Jejich tvrzení je ale mylné.

Správné je demokratické

Není to tak dávno, co jeden český publicista napsal: „Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť by se k němu dospělo většinovou volbou.“ Tvrzení, že to, co je „nesprávné“ je i nedemokratické slyšíme také v souvislosti s tím, že většina odmítá přijetí migrantů nebo další prohlubování evropské integrace. Krátce po referendu, ve kterém Holanďané odmítli asociační smlouvu s Ukrajinou, jsme mohli číst, že by bylo správné zakázat referenda, když se týkají otázek, kterým voliči nemohou rozumět.

Politické a mediální elity se snaží vytvořit dojem, že v demokracii nejde o rozhodnutí většiny, nýbrž o hledání správných rozhodnutí a naznačují, že většina je příliš hloupá na to, aby správná řešení rozpoznala, natož sama našla. Zároveň zesměšňují „příliš jednoduchá“ řešení a vytvářejí dojem, že jedině to, co je složité je také kvalitní. Poznání je podle nich alchymie, jakési tajné umění, které ovládají pouze vyvolení experti a jenom oni sami rozhodují o tom, kdo je expert a co je správné.

Elity tak chtějí lidu přístup k moci zavřít hned na dva západy. Tvrdí, že v demokracii nejde o většinová, ale o správná rozhodnutí a to co je správné většina vůbec nedokáže posoudit. Tento přístup diskriminuje prostého člověka a především hodnotu praktického myšlení. Obojí je chybné.

Kolik váží býk?

O přesnosti většinových rozhodnutí svědčí zážitek předchůdce dnešních samolibých elit, který se jmenoval Francis Galton a žil v 19. století. Jeho pohrdání obyčejnými lidmi dokresluje následující citát: „Hloupost mnoha mužů a žen je tak velká, že je to neuvěřitelné. Jen tehdy, když je moc a kontrola v rukou několika málo, vybraných a geneticky výjimečných osobností, zůstane společnost zdravá a silná.“ Dnešní Galtonovi názoroví potomci by kvůli politické korektnosti škrtli zmínku o genetice, ale jinak by se jim toto tvrzení asi dost líbilo.

V roce 1906 navštívil Galton jeden venkovský trh. K atrakcím patřila i soutěž o to, co nejpřesněji odhadnout váhu vystaveného býka. Lidé kupovali losy a psali na ně svůj odhad. Osm set lidí farmáři a laici, uvážliví a zbrklí, vzdělanci a prosťáčci; prostě jako v demokracii. Galton sesbíral losy, vypočetl, jak by tipovala masa, kdyby byla „jedna osoba“ a očekával naprosto zcestný odhad. Ale mýlil se on. Skutečná váha byla 1.198 liber a „hloupá masa“ tipovala 1.197 liber.

V moderní psychologii byly prováděny obdobné experimenty. Kate H. Gordonová nechala 200 studentů opakovaně srovnat předměty podle váhy. Skupinové rozhodnutí bylo na 94 procent přesné. Pouze pět členů skupiny odhadovalo přesněji než celek, ale nebyli to nikdy ti samí. Skupina byla naproti tomu vždy ve špičkové formě. Většina tedy rozhoduje přesněji než jakkoliv excelentní menšina. V knize Jamese Surowieckiho, The Wisdom of Crowds najdeme celou řadu dalších příkladů.

Přesné odhady nestačí, namítnete. Potřebujeme také rozhodnutí o účelných reakcích na měnící se okolí.

Příklad Švýcarska nám ukazuje, že si s tím většina dokáže docela dobře poradit. Důkazy? Na vrcholu migrační krize Švýcaři ukázali, že obyčejní občané dokáží i v napjatých situacích rozhodovat rozvážně. Většina odmítla přísnější návrh zákona o vyhošťování cizinců a ponechala v platnosti mírnější verzi. Před pár lety si Švýcaři odmítli prodloužit dovolenou a pozdější vývoj potvrdil správnost rozhodnutí z roku 2001, totiž nevstoupit do EU.

My nejsme Švýcaři, namítnete. Řekl bych spíše, že nám chybí švýcarská zkušenost a to také proto, že elity všude v Evropě odpírají obyčejným lidem právo spolurozhodovat, aby nepřišly o svůj mocenský monopol. Jiné důvody pro jedinečnost přímé demokracie ve Švýcarsku mě nenapadají. Leda, že by byli Švýcaři uvážlivější a moudřejší díky alpskému vzduchu anebo skvělé čokoládě.

Proč je masa moudřejší?

Když v demokratické společnosti rozhoduje většina tak se jí myšlenkové úlety moc často nestávají. Proč? V mase se automaticky vybalancuje egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí. Toto zprůměrování vede k tomu, že zcela zcestná rozhodnutí nejsou tak pravděpodobná, jako když rozhoduje excelentní menšina nebo jedinec.

Chyby elit při hledání řešení ukazují, že ti, kteří zaujímají špičkové pozice v politice, v mediích a v akademické sféře nejsou vždy nejlepší z nejlepších. Příkladů zná každý čtenář celou řadu. Důvodem pro chyby expertů je to, že v malých skupinách převládá sklon k lehkomyslnému rozhodování (risky shift) anebo konformita ze strachu blamovat se před kolegy menšinovým názorem (group think).

Důkladně promyšlené hlouposti se vyskytují v hlavách mocných stejně často jak u obyčejných lidí. Ale když udělá chybu prezident Bill Clinton tak to může mít (a třeba v případě zrušení Glass-Steagall-Act) také mělo, fatální důsledky. Svým rozhodnutím o tom, že investiční a obchodní banky mohou opět fungovat pod jednou firemní střechou se Clinton významně zasloužil o vypuknutí finanční krize v roce 2008.

Hlavní důvod chybných rozhodnutí elit popsal již před mnoha lety Robert Michels. Podle jeho „zákona oligarchie“ mají špičky organizací sklon uskutečňovat vlastní cíle a často i pracovat proti těm, kterým mají sloužit. Michelsovy závěry platí i dnes. V evropských společnostech sice stále existují instituce a rituály demokratického vládnutí, ale ve skutečnosti je reprezentativní demokracie krok za krokem oslabována ve prospěch diktatury elit. Experti na všechno možné, skrytí za hradbou svého vědění, zákonů a často vykonstruované složitosti problémů vnucují společnosti „bezalternativní“ řešení a zbavují občany práva rozhodovat o svém osudu.

Měřítkem pravdy je praxe

Demokracie není nástroj na produkci „správných“ řešení. Elity to ostatně neumí také. Smysl a přednost demokracie je v tom, že je to metoda k hledání rozhodnutí podporovaných většinou společnosti. No a kde zůstala správnost?

Řešení nejsou správná, protože je stvořil nějaký tituly opentlený expert. Jejich správnost se ukáže až podle toho jak fungují v praxi a ve srovnání s jinými řešeními. Cena myšlenek se určuje především podle jejich praktické použitelnosti a rychlosti s jakou přináší výsledky.

Co nás to učí ohledně vládnutí? Pro většinová rozhodnutí hovoří hlavně toto: Jelikož předem jistě nevíme, které řešení se osvědčí tak je rozumné zvolit metodu, která plodí častěji správná řešení. Podle všeho je to rozhodování většiny.

A přesto. Aby většina v demokratické volbě přijala vysloveně chybné rozhodnutí není tak pravděpodobné jako v případě elit, ale stát se to může. Společnosti jsou jako organizmy, které se přizpůsobují změnám okolí. Chybné chování společností je reálná možnost.

Ale i pak bychom měli dát většinovému rozhodování přednost. Tato metoda je totiž odpovědí na základní dilema reprezentativní demokracie. Rozhoduje v ní menšina, která však prakticky nenese žádnou zodpovědnost, ale důsledky jejich rozhodnutí (od)nese celá společnost.

Rada pro politiky

Plošná implantace švýcarského modelu není ani realistická, ani účelná. Ale pomohlo by, kdyby byl zásadně zvýšen podíl rozhodnutí, která mohou občané činit sami a také posíleny jejich možnosti korigovat osamělá rozhodnutí shora. Přímá demokracie má nespornou výhodu i pro politiky. Ubírá jim sice část moci, ale zbavuje je i části jejich odpovědnosti. Tak se sníží očekávání vůči politikům a uvolní se jim tak ruce.

Akademické a mediální elity vlivu jsou v nejlepším případě experti na služební funkce při inspiraci společnosti hledající řešení. A politické strany mohou pomoci při moderaci procesu výběru řešení a při jejich uskutečňování. Avšak ani jedna ani druhá skupina nemá ani schopnosti ani legitimizaci pro hledání řešení ve jménu společnosti. Řešení nejsou správná proto, že přicházejí od expertů a již vůbec ne proto, že přicházejí od mocných. Správnost řešení se prokáže až v praxi tj. v konkrétní situaci a ta je vždy "obývaná" většinou společnosti. Proto musí většina společnosti rozhodovat o tom, co potřebuje.

V zájmu každé vlády by mělo být nehledat pouze kompromis mezi politickými stranami a lobbisty, nýbrž minimálně stejně silně zvažovat řešení, kterým dává přednost většinová společnost. V názoru většiny se totiž rozplyne fanatismus aktivistů dobra, intriky renegátů a zaslepenost čísly posedlých technokratů. Rozhodnutí většiny přiblíží výsledek realitě a tím i pravdě.

A proto ještě jednou. Většiny nejenom produkují lepší rozhodnutí než elity, ale hlavní je, že ony „platí muziku“. V poslední době se navíc ukazuje, že se svými vládci pomalu ztrácí trpělivost. Politici by tudíž měli brát vážně zřetelné posilování protestních stran všude v Evropě. U nich se totiž voliči dovolávají sluchu, který jim etablované strany neposkytují. A za nimi se již v obrysech tyčí „silný muž“.

Má-li mít demokracie budoucnost tak nesmí zůstat vládou oligarchie, ale musí najít kompromis mezi neochotou elit sdílet moc a neochotou občanů doplácet na jejich chyby.

rozšířená verze článku psaného pro Reflex