Tento týden na Churchillovu sochu v Praze neznámé autorky nasprejovaly nápis „Byl rasista. Black Lives Matter“. Dle svého následného vyjádření tím chtěly symbolicky odkázat k americkým a britským událostem posledních dní, „vyjádřit solidaritu probíhajícím bojům za rovnoprávnost“ a dát najevo, že „rasismus ve všech svých nejrůznějších formách je zásadním problémem společnosti“.

Na první pohled s jedná o další v řadě kulturních válek ohledně pomníků, jaké jsme v nedávné době zažili s pomníkem Koněva a s mariánským sloupem. V tomto případě je ale situace poněkud odlišná a je užitečné se nad tímto rozdílem zamyslet.

Symbolický jazyk globální vs. lokální

Koněv i mariánský sloup jsou symboly pevně zakořeněné v našem českém symbolickém prostoru. Jsou významnou součástí naší kolektivní identity a již po desetiletí si o nich vyprávíme mytické příběhy. Názory se na ně pochopitelně liší: někdo je na jeden či oba památníky a příběhy s nimi spojené hrdý, pro jiného jsou symbolem hanby. To ale nic nemění na tom, že Panna Marie i Koněv do našich příběhů patří – pouze hrají v některých variantách našich příběhů roli kladnou, v jiných zápornou.

S Churchillem je situace odlišná. I on samozřejmě v nějakém smyslu do našeho symbolického prostoru patří, totiž jako jeden ze světových hrdinů, který porazil Hitlera a umožnil naše osvobození. K tomuto Churchillovi se nicméně sprejový nápis nevztahuje. Týká se Churchilla coby vůdce imperiální Británie, který byl v duchu dobových představ přesvědčen o nadřazenosti bílé rasy. Zároveň odkazuje k širší globální rovině, totiž k současným americkým protestům proti rasismu, které měly celosvětovou odezvu a odstartovaly mimo jiné i útoky na pomníky osobností spojených s rasismem a kolonialismem.

V Churchillově případě se nám tak míchají hned tři symbolické světy: svět český, britský a globální. V britském lokálním kontextu se kontroverze spojená s Churchillem v principu podobá té, kterou zažíváme ohledně mariánského sloupu. I ten je ambivalentní a pojí se s ním rozporuplné konotace. Je symbolem naší záchrany před Švédy, ale zároveň i symbolem vítězství rakouského katolického imperialismu a definitivní porážky náboženské tolerance. Podobně pro Brity je Churchill na jedné straně symbolem velikosti a hrdinství, jež Británie prokázala v boji proti nacismu, na druhé straně však připomíná i stinné stránky této velikosti: aroganci a pocit nadřazenosti. Tyto lokální významy se vcelku dobře napojují i na významy globální: Churchill představuje britskou variantu obecného západního problému rasismu, na nějž upozorňuje protestní hnutí Black Lives Matter.

Ztraceno v překladu

Potíž nastává, když tytéž symbolické motivy přeneseme do českého kontextu. S českým Churchillem, bojovníkem proti Hitlerovi, se žádné imperialisticko-rasistické konotace nepojí. Posprejování jeho sochy proto nevyvolá ony postkoloniální asociace, jaký má týž akt v Británii. V českém symbolickém prostoru je tento akt vnímán prostě jako bizarní útok na další z pilířů naší kolektivní identity. Řada významných politiků je proto odsoudila a upozornila na to, že to byl právě Churchill, kdo bojoval proti rasismu představovaném Adolfem Hitlerem.

Posprejování Churchillova pomníku se v něčem podobá obdobným útokům na Koněvův pomník Na Praze 6. S Koněvem se ale kromě porážky nacismu pojí zároveň i silné negativní asociace navázané na sovětskou mocenskou kontrolu východní Evropy. Proto část společnosti útok na Koněva vítá a chápe ho jako příležitost, jak symbolicky vyjádřit naši západní orientaci. Churchill je oproti tomu právě symbolem této naší západní orientace. Mezi hrdiny protinacistického boje patří k těm „hodným“. S Brity máme asociované české letce v RAF, kteří patří k našim nejvýznamnějším národním hrdinům.

Globální protirasistické konotace, které má sprejový nápis „Was a Racist“ na Churchillově soše v Londýně, se naopak při přenosu do českého symbolického prostoru ztrácejí v překladu a přestávají být srozumitelné. Ne že bychom problémy s rasismem neměli. Náš rasismus je ale primárně namířen na Romy a se západním imperialismem nijak přímočaře nesouvisí. Je to spíše jakýsi malý český rasismus, na nějž se přes Churchilla symbolicky nenapojuje úplně snadno.

Z hlediska progresivistických snah o rasovou rovnost je tedy posprejování pražské Churchillovy sochy kontraproduktivní a vede jen k tomu, že odvrací pozornost od skutečných oblastí, v nichž máme s rasismem problémy. Zatímco účinná symbolická akce proti rasismu by měla vést k větší sebereflexi obyčejných lidí, kteří se drobných forem rasismu ve svých každodenních životech dopouštějí (např. vyřazováním romských zájemců o pracovní pohovor nebo o pronájem bytu), v tomto případě je efekt přesně opačný: běžný Čech si odnese dojem, že boj proti rasismu je podivný výmysl vandalských anarchistů odpojených od reality.

Lid versus kosmopolitní elity

Svou zamýšlenou symbolickou funkci (upozornit na problém rasismu) tak posprejovaná socha neplní. Zato však v našem kontextu získává úplně jinou rovinu významu: stává se symbolem nedorozumění mezi globálně smýšlejícími kosmopolity a většinou české společnosti. Není náhoda, že „na protest proti hanobení zachránce svobodného světa proti nacistickému Německu a obhájce ČSR“ položil hned druhý den po jeho posprejování k pomníku kytici květů Dominik Duka. Od Duky, jehož otec sloužil u bombardovací perutě RAF, se bezesporu jedná o autentické gesto. Zároveň se jím však do významového pole churchillovského symbolu nenápadně dostává české konzervativní národovectví, které dnes Duka zosobňuje.

Naplno myticky vyjádřil tuto významovou rovinu Tomio Okamura: „Globalisté a neomarxisté chtějí využít chaos a rozpad společnosti k jejímu ovládnutí a vytvoření Nového světového řádu. Chtějí svrhnout tradiční hodnoty, řád a pořádek. Překážkou v jejich záměrech jsou vlastenecké strany v jednotlivých zemích.“

Jakkoli dobře to tedy čeští kosmopolitní bojovníci proti rasismu myslí, měli by si uvědomovat, že podobnými symbolickými činy ve skutečnosti posilují právě takovéto sentimenty v české společnosti.

Nastupující kosmopolitní třída a její rizika

Potud by se mohlo zdát, že posprejování Churchillovy pražské sochy bylo spíš nešťastným nedorozuměním v důsledku neschopnosti adekvátně tlumočit významy mezi různými symbolickými světy. Problém je ale složitější a můžeme v něm vidět zárodek něčeho většího.

Jak mě ve facebookové debatě upozornila má o generaci mladší doktorandka, celé nedorozumění s posprejovaným pražským Churchillem nevzniká v důsledku toho, že čeští sprejeři neumí adekvátně překládat symbolické vzorce při jejich přenosu z jednoho sociokulturního prostoru do druhého. Jde spíš o to, že oni už je překládat nepotřebují. Jsou příslušníky nastupující kosmopolitní generace, která významnou část svého života prožívá na sociálních sítích, což jí umožňuje se plně napojit na globální kontext a nemuset řešit kontext český. Pro tuto mladou generaci je tak často globální prostor základním symbolickým světem, v němž formulují svou kolektivní identitu. Americké protesty proti rasismu pro ně nejsou jen nějakou zprávou z dálky. Jsou pro ně živou realitou, o níž se svými mezinárodními kamarády na sociálních sítích živě diskutují a která jim připadá důležitější než žabomyší spory v českém sociokulturním rybníčku.

Tento společenský vývoj se tak bude zřejmě čím dál více stávat zdrojem mezikulturního nedorozumění. Je to vlastně podobné, jako kdyby mladí kosmopolité mluvili rovnou anglicky a už pro spoustu pojmů nepotřebovali žádné české ekvivalenty. Tím se ale odřezávají od té části české společnosti, která „anglicky“ (v obrazném slova smyslu) neumí, a přestávají si s ní rozumět. Celou situaci ovšem dále komplikuje ještě fakt, že některé ty „anglické“ pojmy už se zároveň v českém symbolickém vesmíru v nějakém specifickém významu dlouho používají. Kosmopolitní symbolické výroky a akce tak dominantním českém diskursu vyvolávají nějaké nezamýšlené účinky, které jsou dány prostě tím, že pro běžného Čecha symbol „Churchill“ znamená něco jiného než pro kosmopolitu.

Přiznám se, že mě tento vývoj poněkud znepokojuje. Zatím je kosmopolitní generace početně malá a nemá větší společenský vliv. Pokud by se ale početně rozrůstala a její vliv sílil, může to posléze vyvolat velký společenský konflikt. Kosmopolité samozřejmě vždy budou v drtivé menšině, ale pokud začne zároveň jejich hlas být ve veřejném prostoru silně slyšet (k čemuž mají coby intelektuální elita dobré výchozí předpoklady), bude to prohlubovat vnitrospolečenské nedorozumění. Nyní je naše společnost co do sdíleného symbolického světa stále ještě do velké míry homogenní (navzdory rostoucím sociálním nerovnostem) a příběh o elitách odrodivších se od národa jen víceméně fiktivním schématem, které šíří rozliční političtí obchodníci. Po nástupu kosmopolitní generace by se naopak tento příběh teprve mohl stát realitou. To by pak k moci mohlo vynést populisty, kteří budou slibovat, že tomuto nebezpečnému globálnímu nastolení Nového světového řádu učiní konec.

Učme se tlumočit mezi různými symbolickými světy

Máme-li se této chmurné vizi vyhnout, je potřeba se učit tento problém reflektovat už teď, dokud ho vidíme pouze v zárodku. Velký úkol je to především pro nastupující kosmopolitní třídu. Ta by měla nahlédnout, že globální symbolický svět, v němž se cítí doma, nikdy nebude možné do lokálního českého kontextu plně přenést. Nejde o to sklouznout do opačného extrému a tvářit se, „že se nás zahraniční události netýkají“, jak si sprejerky právem stěžují. Jde spíše o problém vhodného tlumočení mezi propojenými, ale přesto zřetelně odlišnými světy.

Při komunikaci v českém prostředí je třeba respektovat symbolický jazyk, jenž jen tomuto prostředí vlastní, a hledat cesty, jak globální významy do tohoto lokálního symbolického prostoru adekvátně překládat. Skutečné umění překladu spočívá v tom, že neprovádíme jen mechanický převod slov z jednoho jazyka do druhého, nýbrž že zkoušíme v cílovém jazyce daný význam vyjádřit prostředky jemu vlastními. Dobrý překlad je tak vždy nedoslovný a nebojí se od originálu odchylovat na rovině zvolených slov či obrazů. Je-li významem například „boj proti rasismu“, nemůžeme počítat s tím, že jej v českém kontextu adekvátně vystihneme pomocí téhož obrazu, jímž je vyjadřován v britském prostředí.

Jak jsem napsal v jiném svém textu, „symboly jsou jakožto kolektivně utvářené fenomény celistvé, a jejich účinky nás tak vždy přesahují a nikdy je nemáme plně pod kontrolou. Symboly pomáhají zesilovat nejen naše dobré úmysly, ale často i jejich nezamýšlený stín (např. polarizaci společnosti).“ I dobře míněná symbolická akce může snadno vyvolat úplně opačný efekt, než jaký autorky zamýšlely (což se přesně v Churchillově případě stalo).

Právě toto by měli kosmopolitní progresivisté mít na paměti. Měli by se učit přemýšlet nejen v globálním kontextu, ale i v tom českém. Měli by reflektovat nejen to, co svými symbolickými akcemi a výroky chtějí říct, ale také to, co jimi v širší společnosti reálně vyvolávají. Jinak hrozí, že ve své dobře míněné snaze o prosazování společenské emancipace nakonec natropí více škody nežli užitku.