Mé současné zaměstnání mne bohužel donutilo omezit přednáškové aktivity na univerzitě na minimum. Jeden večerní seminář týdně se mi však podařilo uchovat. První letošní setkání se studenty proběhlo zcela standardně. Seznámil jsem studenty s obsahem jednotlivých přednášek, rozsahem požadovaných písemných prací i počtem udělovaných kreditů, což je z pochopitelných důvodů zajímalo nejvíce. Seminář jsem zahájil v češtině, ale ve chvíli, kdy jsem v posluchárně zaregistroval dívku, která očividně nepocházela z evropského kontinentu, jsem přešel do angličtiny. Důvodem bylo pravidlo dodržované na fakultě, které říká, že je-li ve třídě alespoň jeden žák nemluvící česky, je nutné přednášet v angličtině. Podle vzhledu oné studentky jsem předpokládal, že se jedná buďto o Američanku asijského původu, nebo přímo o asijskou studentku. Po skončení semináře však tato studentka položila otázku, které sice z pohledu anglické gramatiky nešlo nic vytknout, ale v jejímž akcentu bylo možné rozpoznat český přízvuk. Jak se později ukázalo, tato studentka totiž nepocházela z Ameriky ani z Asie, nýbrž z České republiky. Kromě angličtiny hovořila také výborně česky a narodila se v rodině vietnamských obchodníků, kteří přišli do Československa začátkem 80. let.

Jako člověk zvyklý vídat zástupce vietnamské menšiny spíše v rolích obchodníků na tržištích jsem byl velmi rád, že se setkávám s novou generací těchto imigrantů. S generací, jejíž představitelé bez problémů hovoří česky i anglicky a místo nepříliš perspektivní práce na tržištích studují na českých univerzitách. Navíc často patří k nejlepším studentům v ročníku, jak mně potvrdili i moji kolegové, kteří se na svých přednáškách také setkávají s vietnamskými studenty.

Jeden z pravděpodobných důvodů jejich studijních úspěchů znám z vlastní zkušenosti. Spočívá v odlišné motivaci, která nebývá tak vysoká pohybujeme-li v domácím prostředí, kde většinou nemáme takovou potřebu někomu něco dokazovat. Naopak v prostředí, ve kterém jsme vnímáni jako menšina, nebo dokonce jako cizinci, máme silnou motivaci dokázat sobě i svému okolí, že jsme schopni uspět. Sám jsem při studiu v České republice patřil spíše k průměrným studentům a své studijní výsledky jsem výrazně vylepšil až v Anglii. Tam mne totiž nesmírně motivovala snaha dokázat mým anglickým spolužákům z prestižních soukromých škol, kteří moje schopnosti vzhledem k původu ve východní Evropě zjevně podceňovali, že s nimi dokážu přinejmenším držet krok, nebo být dokonce lepší než oni.

V případě vietnamských studentů však pravděpodobně hraje důležitou roli ještě jeden faktor. Jak jsem zjistil v diskusích s kolegy sociology, kteří se zabývají výzkumem etnických menšin v ČR, je pro vietnamskou společnost charakteristická nesmírná úcta ke vzdělání jako takovému. I kvůli ní je snem mnoha Vietnamců, kteří žijí v zahraničí na samém konci ekonomického řetězce, zajistit svým dětem lepší budoucnost, nežli mají oni sami, a to především skrze kvalitní vzdělání. Jejich děti si význam vzdělání očividně uvědomují a berou ho velmi vážně. (viz např. „Vietnamci- česká elita“, http://www.infoservis.net/art.php?id=1069233323) Vzhledem k jejich velké pracovitosti a výborným studijním výsledkům lze předpokládat, že budou stejně úspěšní i ve svých budoucích zaměstnáních, které díky vysokoškolským diplomům získají. Nezbývá tedy než doufat, že jich bude na našich univerzitách stále přibývat, a že si pro svůj budoucí život vyberou právě naši zemi a nikoli zemi svých předků, nebo jinou zemi Evropské unie, kterou by svojí přítomností obohatili ekonomicky i kulturně.