Za co utrácí rodina nejbohatšího Čecha Petra Kellnera?
Před pár týdny se mi na mobilním telefonu objevilo neznámé číslo. Volal mi jeden z mých bývalých profesorů z gymnázia. Z našeho rozhovoru vyplynulo, že učí na novém, nedávno založeném reálném gymnáziu, kde bude brzy maturovat první ročník absolventů. Mnoho ze studentů se chystá pokračovat ve studiu v zahraničí a pana profesora napadlo, že bych jim mohl poradit, jak se na zahraniční univerzity dostat a připravit je na to, co je tam čeká. Přestože jsem od něj během studií obdržel několik ředitelských důtek za neustálé vyrušování v hodinách, slíbil jsem, že přijedu. Byl jsem rád, že se znovu uvidíme, neboť patřil k těm několika málo pedagogům, na které i po letech rád vzpomínám.
Jeho nabídku jsem ale přijal ještě z jednoho důvodu. Ukázalo se totiž, že můj bývalý profesor působí na gymnáziu Open Gate (www.opengate.cz), které před třemi lety založili manželé Renáta a Petr Kellnerovi. Jejich cílem bylo vybudovat elitní školu pro nadané studenty ze sociálně znevýhodněných rodin, která by fungovala po vzoru britských internátních škol. Jako mnoho jiných jsem o Open Gate hodně četl i slyšel, i když nutno říci, že především kvůli problémům, které provázely její rozjezd. Byl jsem tedy velmi zvědav, jak tato škola a její studenti vypadají ve skutečnosti.
Příjemně mne překvapila už samotná cesta do Babic, kde se škola nachází. Přestože Open Gate vznikla jen kousek od Prahy, je obklopena krásnou přírodou. Vzhledem k tomu, že jsem cestou jako obvykle zabloudil, prohlédl jsem si tamní krajinu skutečně důkladně. Vybaven pouze mapou rakouských Alp, pozůstatkem poslední dovolené, nezbylo mi než se spolehnout na pomoc obyvatel okolních obcí. Rozhovory s nimi jsem využil i k malé anketě o tom, co si myslí o nové škole. Na základě vlastní zkušenosti z Británie, kde jsou problémy mezi tzv. gownies and townies charakteristické pro všechny elitní univerzity, jsem očekával slova o cizorodém prvku nezapadajícím do obce a o elitářských studentech povyšujících se nad místní obyvatele. Tato teze se ale příliš nepotvrdila. Až na jednoho místního, který neměl o existenci školy ani potuchy, si všichni dotazovaní pochvalovali, že škola Babice zviditelnila, přinesla pracovní místa, a že studenti jsou většinou velmi milí. Při vjezdu do školy jsem si ověřil, že si ze strany místních asi skutečně není na co stěžovat. Celý komplex je do obce poměrně citlivě zasazen a nijak nenarušuje její ráz, a to i navzdory své velkorysé rozloze. Areál obsahuje oddělené ubytovací kapacity pro dívky a pro chlapce, jak se na internátní školu sluší. Všechny třídy jsou vybaveny moderní technikou a studenti mají k dispozici vlastní bazén, divadelní sál a nechybí ani stáje s koňmi.
Vedle areálu samotného jsem byl ale zvědav především na studenty této školy. Cílem projektu je poprvé v České republice realizovat koncept internátní školy, kde studenti chodí ve školních uniformách a po celou dobu studia společně studují a žijí v prostorách školního areálu. Navíc jsou smícháni ze studentů, kterým jejich studia platí rodiče formou vysokého školného a těch, kterým je studium hrazeno. Plné školné platí asi jen desetina studentů, zatímco u ostatních je částečně nebo úplně hrazeno Nadací Educa řízenou Renátou Kellnerovou. Tito studenti by si placení školného nemohli dovolit protože podstatná část z nich pochází z neúplných rodin, rodin v sociální nouzi, nebo z dětských domovů. Při své návštěvě jsem se setkal s přibližně třiceti studenty, kteří budou školu brzy opouštět a rádi by pokračovali ve studiu v zahraničí. Strávil jsem s nimi jen pár hodin, ale musím říci, že jsem z nich měl velmi dobrý pocit. Na základě takto omezené zkušenosti je sice nemožné hodnotit jejich akademické kvality, z jejich otázek bylo ale patrné, že jsou to přemýšliví a inteligentní studenti s velkou chutí učit se.
O tom, zda bude celý projekt úspěšný a splní svůj cíl, je přesto ještě předčasné mluvit. Teprve po odchodu prvních absolventů se ukáže, jak dobře nebo špatně je škola připravila pro jejich další kariéru. Především ti, kteří budou chtít pokračovat ve studiu na prestižních zahraničních univerzitách, to nebudou mít jednoduché. Škola zatím nemá žádnou tradici ani pověst a nikdo neví, co od jejích absolventů čekat, což bývá pro školy typu Oxford, Cambridge nebo americké Ivy League velmi důležité. Přesto si ale myslím, že by tento experiment mohl být úspěšný. Open Gate má vesměs kvalitní pedagogy, výuku v angličtině a studenti mají spoustu mimostudijních komunitních aktivit, což je pro prestižní vysoké školy důležité. Když navíc její představitelé školu odpovídajícím způsobem představí na univerzitách, kam se budou jejich studenti hlásit, a zavedou systém mezinárodních maturit IB (International Bacalaureate), budou mít jejich studenti proti ostatním českým absolventům značný náskok.
Při zpáteční cestě jsem přemýšlel o tom co bych dělal s penězi, kterých bych měl tolik, že bych jimi mohl významně, systematicky a dlouhodobě pomáhat. Pominu-li peníze věnované na charitativní účely, jejichž hodnota je nezpochybnitelná, dokážu si jen těžko představit smysluplnější investici, než je ta do vzdělání dětí, které mají na to studovat na nejlepších univerzitách světa, ale vzhledem ke svému původu by si to bez takovéto podpory mohly jen těžko dovolit.
Jeho nabídku jsem ale přijal ještě z jednoho důvodu. Ukázalo se totiž, že můj bývalý profesor působí na gymnáziu Open Gate (www.opengate.cz), které před třemi lety založili manželé Renáta a Petr Kellnerovi. Jejich cílem bylo vybudovat elitní školu pro nadané studenty ze sociálně znevýhodněných rodin, která by fungovala po vzoru britských internátních škol. Jako mnoho jiných jsem o Open Gate hodně četl i slyšel, i když nutno říci, že především kvůli problémům, které provázely její rozjezd. Byl jsem tedy velmi zvědav, jak tato škola a její studenti vypadají ve skutečnosti.
Příjemně mne překvapila už samotná cesta do Babic, kde se škola nachází. Přestože Open Gate vznikla jen kousek od Prahy, je obklopena krásnou přírodou. Vzhledem k tomu, že jsem cestou jako obvykle zabloudil, prohlédl jsem si tamní krajinu skutečně důkladně. Vybaven pouze mapou rakouských Alp, pozůstatkem poslední dovolené, nezbylo mi než se spolehnout na pomoc obyvatel okolních obcí. Rozhovory s nimi jsem využil i k malé anketě o tom, co si myslí o nové škole. Na základě vlastní zkušenosti z Británie, kde jsou problémy mezi tzv. gownies and townies charakteristické pro všechny elitní univerzity, jsem očekával slova o cizorodém prvku nezapadajícím do obce a o elitářských studentech povyšujících se nad místní obyvatele. Tato teze se ale příliš nepotvrdila. Až na jednoho místního, který neměl o existenci školy ani potuchy, si všichni dotazovaní pochvalovali, že škola Babice zviditelnila, přinesla pracovní místa, a že studenti jsou většinou velmi milí. Při vjezdu do školy jsem si ověřil, že si ze strany místních asi skutečně není na co stěžovat. Celý komplex je do obce poměrně citlivě zasazen a nijak nenarušuje její ráz, a to i navzdory své velkorysé rozloze. Areál obsahuje oddělené ubytovací kapacity pro dívky a pro chlapce, jak se na internátní školu sluší. Všechny třídy jsou vybaveny moderní technikou a studenti mají k dispozici vlastní bazén, divadelní sál a nechybí ani stáje s koňmi.
Vedle areálu samotného jsem byl ale zvědav především na studenty této školy. Cílem projektu je poprvé v České republice realizovat koncept internátní školy, kde studenti chodí ve školních uniformách a po celou dobu studia společně studují a žijí v prostorách školního areálu. Navíc jsou smícháni ze studentů, kterým jejich studia platí rodiče formou vysokého školného a těch, kterým je studium hrazeno. Plné školné platí asi jen desetina studentů, zatímco u ostatních je částečně nebo úplně hrazeno Nadací Educa řízenou Renátou Kellnerovou. Tito studenti by si placení školného nemohli dovolit protože podstatná část z nich pochází z neúplných rodin, rodin v sociální nouzi, nebo z dětských domovů. Při své návštěvě jsem se setkal s přibližně třiceti studenty, kteří budou školu brzy opouštět a rádi by pokračovali ve studiu v zahraničí. Strávil jsem s nimi jen pár hodin, ale musím říci, že jsem z nich měl velmi dobrý pocit. Na základě takto omezené zkušenosti je sice nemožné hodnotit jejich akademické kvality, z jejich otázek bylo ale patrné, že jsou to přemýšliví a inteligentní studenti s velkou chutí učit se.
O tom, zda bude celý projekt úspěšný a splní svůj cíl, je přesto ještě předčasné mluvit. Teprve po odchodu prvních absolventů se ukáže, jak dobře nebo špatně je škola připravila pro jejich další kariéru. Především ti, kteří budou chtít pokračovat ve studiu na prestižních zahraničních univerzitách, to nebudou mít jednoduché. Škola zatím nemá žádnou tradici ani pověst a nikdo neví, co od jejích absolventů čekat, což bývá pro školy typu Oxford, Cambridge nebo americké Ivy League velmi důležité. Přesto si ale myslím, že by tento experiment mohl být úspěšný. Open Gate má vesměs kvalitní pedagogy, výuku v angličtině a studenti mají spoustu mimostudijních komunitních aktivit, což je pro prestižní vysoké školy důležité. Když navíc její představitelé školu odpovídajícím způsobem představí na univerzitách, kam se budou jejich studenti hlásit, a zavedou systém mezinárodních maturit IB (International Bacalaureate), budou mít jejich studenti proti ostatním českým absolventům značný náskok.
Při zpáteční cestě jsem přemýšlel o tom co bych dělal s penězi, kterých bych měl tolik, že bych jimi mohl významně, systematicky a dlouhodobě pomáhat. Pominu-li peníze věnované na charitativní účely, jejichž hodnota je nezpochybnitelná, dokážu si jen těžko představit smysluplnější investici, než je ta do vzdělání dětí, které mají na to studovat na nejlepších univerzitách světa, ale vzhledem ke svému původu by si to bez takovéto podpory mohly jen těžko dovolit.