Dnes, 7. dubna, si připomínáme Den vzdělanosti, který byl do českého kalendáře zařazen do kategorie „významných dnů“, schválených parlamentem. Sedmého dubna proto, že v tento den roku 1348 byla vydána zakládací listina Univerzity Karlovy. Ta byla první školou svého druhu ve střední Evropě.

Kromě toho římskokatolická církev oslavuje 7. dubna památku sv. Jana Křtitele de la Salle, který se stal patronem učitelů, vychovatelů a křesťanské výchovy. Tento světec se narodil v roce 1651 ve francouzské Remeši a zemřel roku 1719 v Rouenu, právě 7. dubna.
To jsou dva podněty, které mě vedou k zamyšlení nad vzděláním a vzdělaností a nad úlohou (římskokatolické) církve v procesu intelektuální a osobnostní formace.

Nejen informace, ale i formace
Je známo, že vzdělání je jedním z nejvzácnějších statků, které má člověk k dispozici. Vzdělání má význam pro každého člověka, a tím pochopitelně i pro společnost. Často si ani neuvědomujeme, jak při naprosto běžných činnostech v našem životě čerpáme z pokladu vzdělání. Nemám na mysli jen různé výdobytky technologií, ale i naprosto běžné netechnické „události“ našeho každodenního života nebo samozřejmý obraz o světě, v němž žijeme.
Jsou názory, že vzdělávací systém by měl zprostředkovávat jen vědomosti. Domnívám se, že to není možné, a že taková snaha by byla nejen marná, ale především nepřirozená a škodlivá. Už tím, jaké informace dostáváme, jak se k nám dostanou, a kdo nám je podává, jsme vychováváni a formováni. Sám si vzpomínám, že to co vím a jaké názory mám, nebylo ani tak tím, jaké informace jsem přijal, ale spíše za to může, jak mi byly podány a kdo mi je zprostředkoval. Informace jsem přijal spolu s hodnotami toho, kdo mi je poskytoval a rozhodně více vzpomínám na učitele než na vyučovanou látku.
Křesťanství a vzdělanost jdou u nás ruku v ruce
Proto jsem přesvědčen, že církve, a tedy i ta římskokatolická, mají co říci k tématu vzdělávání a vzdělanosti. Koneckonců v našich zeměpisných šířkách jsme kulturu a vzdělanost přijali právě z rukou církve, často přímo spolu s vírou. Svatí Cyril a Metoděj nám přinesli jako produkt hlásání křesťanské víry i písmo a my jsme se tak mohli zařadit mezi národy civilizovaného světa. V dobách, kdy se mělo za to, že vzdělání je tak dobré „pro preláty“, se stávali našimi největšími panovníky ti, kteří byli vzdělaní nebo ti, kteří rozpoznali handicap nevzdělanosti a dokázali se vzdělanými alespoň obklopit a jejich radám naslouchat.
Církev a vzdělávání dnes
I dnes, po staletích, je církev důležitým činitelem na poli vzdělání a vzdělanosti. Je dobré připomenout, že v České republice poskytuje vzdělání a výchovu 138 církevních škol. Církev (církve) je jejich zřizovatelem, ale tím zdaleka její role v této oblasti života nekončí. To, že jí leží problematika vzdělanosti na starosti, ilustruje fakt, že římskokatolická církev investovala v roce 2016 do školství částku větší než 100 miliónů Kč. Kromě těchto prostředků jsou vynakládány další finance na rozvojové projekty a školní či mimoškolní aktivity studentů. Církvi leží na srdci rovněž sociální situace žáků a studentů a proto podporuje ty, kteří jsou v obtížné situaci.
Abychom si udělali přesnější představu: Římskokatolické diecéze a farnosti provozují 67 školských zařízení. Jsou mezi nimi mateřské a základní školy, stejně jako školy střední a vyšší odborné. Dalších 38 zařízení mají na starosti jednotlivé řádky a kongregace či Kolpingovo dílo.
Církev participuje i na veřejném vysokém školství: rád bych připomenul existenci tří katolických teologických fakult na českých univerzitách. Pražská katolická teologická fakulta je dokonce jedna z nejstarších na světě, dále jsou teologické fakulty ještě v Olomouci a Českých Budějovicích. Kromě toho jsou v Praze ještě evangelická a husitská teologická fakulta. Kromě teologie se na těchto fakultách vyučují i dějiny křesťanského umění, sociální obory nebo mezioborové disciplíny.
Nelze zapomenout ani na důležitou činnost církve, a tou je katecheze neboli vyučování náboženství a vzdělávání ve víře. Církev pomáhá ve společnosti zajišťováním výuky konkrétních předmětů nazvaných přímo náboženství nebo například křesťanská etika. Náboženství je vyučováno na všech stupních škol minimálně jako nepovinný předmět či zájmový kroužek tam, kde o to požádá alespoň sedm zájemců. Proto je dobré, aby se ti, kdo mají o výuku náboženství zájem, neváhali řediteli své školy ozvat.
V neposlední řadě participuje církev na procesu vzdělání příležitostnými vstupy do škol, například v období Vánoc či Velikonoc, nebo spoluprací na kulturních a vzdělávacích projektech, jako je například Noc kostelů. Znalost kulturních souvislostí patří k základům vzdělanosti a zdravě posiluje pocit identity a sounáležitosti, který je dnes tolik potřeba.
Vzdělání činí z člověka osobnost
Církev a vzdělanost patří v naší zemi od počátku k sobě. Věřím, že tato symbióza je živá i dnes a že i dnes má co přinést. Jsem pak naprosto přesvědčen, že vzdělání je spolu s dobrou výchovou ta nejlepší investice do života, protože pomáhá dobře se ve světě orientovat, činí z lidí osobnosti a dává k dispozici nástroje dobrého, zodpovědného a dynamického rozhodování. Bůh, který stvořil člověka, z nás nechtěl mít loutky, které čekají až je někdo ovládne, ale iniciativní bytosti, které v sobě nesou Boží obraz – kromě jiného v podobě stále rozvíjeného poznání.