Před sedmadvaceti lety byla svatořečena Anežka Přemyslovna. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Bylo mi necelých osmnáct let a těšil jsem se na to, že už budu dospělý. Byla neděle dopoledne.

V našem kostele probíhala jedna mše za druhou. A právě o přestávce mezi dvěma bohoslužbami jsme to slyšeli v sakristii z rádia: Jan Pavel II. vyslovil kanonizační formuli a následoval dlouhý potlesk. Byli jsme dojati.
Povídalo se také, že bylo proneseno jakési proroctví, že v Čechách bude dobře, až bude Anežka Přemyslovna prohlášena za svatou.
Víme, co se potom dělo, jak se komunismus, který si nárokoval, že bude na věčné časy, zhroutil během pár dnů jako domeček z karet.
Mohu tak říci, že jsem dostal svobodu a netušené možnosti právě ke svým osmnáctým narozeninám.
Ono proroctví říká: až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách dobře. Anežka je svatá a my se můžeme ptát: Je opravdu v Čechách dobře?
Já jsem přesvědčen, že ano.
Co to vlastně znamená, že je dobře? Jsem přesvědčen, že dobře je tehdy, když jsou věci tak, jak mají být, a když člověk má možnost být plně člověkem.
V listopadu 1989 jsme dostali do vínku svobodu. Člověk je z podstaty svobodnou bytostí, protože svoboda patří nedílně k lidské existenci. I člověk, který je z vnějšího pohledu nesvobodný, má vnitřní svobodu, kterou mu nikdo nemůže vzít. Omezování druhého člověka, které je oblíbeným nástrojem všech totalit, končí u brány osobnosti každého z nás. Jistě - vnější svoboda je důležitá, protože dává životu jeho kvalitu v plnosti, ale mnohem důležitější je svoboda vnitřní.
Mylným pojetím svobody je přesvědčení, že svobodný člověk si může dělat, co chce. Není to tak. Taková svoboda je zvůlí. Škodí nejprve druhému, a pak i mně samému. Svoboda potřebuje, tak jako každá hodnota, dobré zacházení. A tím je v tomto případě určitá vnitřní kázeň. Svobodný totiž nejsem jen tehdy, pokud si něco mohu dovolit, ale především tehdy, když se mohu bez něčeho obejít. Svobody si važme, ale vězme, že musí být doprovázena láskou a zodpovědností.
Dobře je dle mého také, když žije člověk v určitém dostatku. Doba po roce 1989 nám přinesla nevídané bohatství. Sice pořád naříkáme, že to či ono nemáme, ale je třeba si přiznat, že jsme nikdy nebyli tak bohatí, jako jsme dnes. S bohatstvím tomu je však jako se svobodou. Je to dar, který musíme užívat opatrně. Jen těžko lze pochopit, když se někdo zadluží, aby mohl jet na dovolenou nebo mít nový telefon. To, že jsme obklopeni mnoha věcmi, je zároveň obdarováním i hrozbou. Smyslem lidského života totiž není vlastnit, ale být. A věci, které nás obklopují a případně činí bohatými, nesmí náš život omezovat, ale obohacovat. To podstatné je v nás. A nejde jen o hmotné věci, ale i o bohatství mysli. Pokud chceme mít všechno, stáváme se postupně otroky smetiště, kterým se obklopujeme v bláhovém domnění, že jsme bohatí. A toto smetiště můžeme mít i v hlavě.
A tady – myslím si – je zakopaný pes té takzvané “blbé atmosféry”, neustálého znechucení ze všech a ze všeho, a zklamání ze svobody a možností současné doby. Jsme jako děti, které jedly jen bonbony a nyní je bolí zuby. Je potřeba se vrátit k obyčejnému chlebu.
Jan Pavel II. řekl při svatořečení v kázání: “Blahoslavená Anežka Česká, přetože žila v době nám tak vzdálené, zůstala i dnes zářným vzorem…”
Ano, je nám vzorem i při našem dnešním uvažování o nakládání se svobodu a bohatstvím. Svatá Anežka si mohla dělat, co chtěla a mohla mít, co chtěla. Byla přece dcerou krále! Ale ona se toho dobrovolně vzdala. Z princezny se stala sestrou. Nebylo to snad z důvodů nějaké duševní hygieny nebo ze vzdoru, ale proto, že potkala svého ženicha v Kristu, v tom, který s ní neobchodoval, jako ti, kteří ji chtěli a pak nechtěli provdat, v tom, na kterého se mohla úplně spolehnout. Vybrala si místo svobody poslušnost a místo bohatství chudobu. A přitom se stala vnitřně mnohem svobodnější a tak bohatou, že obohacovala všechny, s nimiž se setkávala.
Buďme vděční!