Nedávno jsme si opět připomněli Den lidských práv. Bylo to v sobotu 10. prosince. Moc se o tom nemluvilo. Je to příznačné pro naši dobu, která tady u nás pokládá lidská práva za naprostou samozřejmost.

Ale vždycky to samozřejmost nebyla. Vzpomeňme jen na dobu před třemi desítkami let, kdy se tato práva u nás nedodržovala a ani o nich nebylo radno příliš mluvit.
Co to vlastně lidská práva jsou? Hovoří se o nich jako o subjektivních právech člověka, která mu náleží právě proto, že je člověkem. Často o nich slyšíme, ale dovedli bychom je alespoň z části vyjmenovat? Není to snadné.
Asi nejdůležitějším právem je právo na život. Je základem všech práv, protože vymáhat práva pro člověka v jeho plnosti má smysl jen tehdy, pokud žije. Za další důležité právo člověka považuji – pokud musím vybrat jen některá – právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Někomu se toto právo může zdát jako okrajové, ale pokud má někdo ambici ovlivňovat dokonce myšlení a rozhodování druhého člověka, domnívám se, že je to jedno z nejbrutálnějších porušení integrity lidské osoby.
A přesto se to dělo a děje.
Papež Jan Pavel II., dnes svatý, byl bezesporu jedním z aktérů pádu komunismu ve střední a východní Evropě. Jako filosof, kterému bylo blízké právě učení o lidské osobě, dokázal ve své době spojit volání po lidských právech s obhajobou a prosazováním náboženské svobody. Nebyl to jen nějaký teoretik. Za druhé světové války a v době komunistické totality zažil na vlastní kůži, co je to pošlapávání lidských práv. Jako člověk, ale především jako kněz a později biskup a papež, se aktivně zasazoval o dodržování základních práv, především práva na svobodné vyznávání víry. Dobře chápal, proč se ve všech totalitách právě křesťanství a církev či církve stávají mezi prvními trnem v oku těm, kteří vládnou. Promyslel a začal hlásat, že lidská práva souvisejí s lidskou osobou, a to proto, že člověk byl stvořen Bohem ke svému obrazu, tedy jako bytost svobodná, jejímž úkolem je poznávat svět a uskutečňovat dobro. Protože lidská práva mají svůj základ v biblickém pojetí člověka, neváhal se přihlásit k lidským právům, která byla přijata OSN v roce 1948 jako Všeobecná deklarace lidských práv. Křesťanský pohled na lidská práva potom přinesla encyklika papeže (rovněž svatého) Jana XXIII. s názvem Pacem in terris, která vyšla v roce 1963. A právě propojení tématiky lidských práv a náboženské svobody bylo základní silou, která pomalu, ale nezadržitelně rozrušovala zdánlivě nezničitelný blok komunistického systému.
Papežův neohrožený postoj a jasně pronášená slova povzbuzovala mnohé, kteří byli uvězněni za nejrůznějšími ostnatými dráty a železnou oponou. Vzpomeňme jen na našeho kardinála Františka Tomáška, který se pod vlivem papeže Jana Pavla II. změnil z bojácného biskupa na neohroženého kardinála, všemi respektovaného.
Tato změna kursu vlévala odvahu i dalším statečným. Rád bych připomenul alespoň Augustina Navrátila, moravského zemědělce, člověka, který byl umlčován nikoli vězením, ale označením za blázna a posláním do psychiatrické léčebny. Tam se setkal s dalšími případy zneužívání psychiatrie, na něž upozorňoval. Zůstal však vnitřně svobodný a nezlomený. V roce 1988 inicioval petici „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“, která byla u nás nejmasovější akcí odporu proti komunistickému režimu. Podepsalo ji více než půl miliónu lidí.
Zdá se, že máme dnes vyhráno, ale není tomu tak. Lidská práva, stejně jako náboženská svoboda, jsou bohužel pošlapávána na celém světě. Pronásledování křesťanů nabylo nebývalých rozměrů, jen není z naší perspektivy tolik na očích. Papež František se často vyjadřuje k situacím, kdy jsou lidská práva pošlapávána. Nejinak je tomu i v České republice. Například v rámci České biskupské konference působí rada Iustitia et Pax, která sleduje a vyjadřuje se k nejrůznějším problémům společnosti.
V posledku je však starost o lidská práva starostí každého z nás, vždyť jsou to naše práva. Nezapomínejme na to, že svobodný svět, v němž žijeme, není samozřejmostí. Sobě ho chraňme a těm, kteří žijí v bezpráví, pomáhejme. Slovem, jasným postojem, a my věřící modlitbou.