Stalo se zvykem, že na mě čas od času útočí v novinách, na diskusních fórech či na jiných internetových stránkách novináři, aktivistky či prostě jen rozlícené náhradní matky romských dětí.

Stalo se pravidlem, že jsem souzena a odsouzena za všechno možné i nemožné a tyto soudy jsou vedené především v osobní, ničím nepodložené rovině.

Před lety mi to na stránkách Respektu natřel Jáchym Topol v článku Prokletí nechtěných dětí. Napsal, že bývalá královna adopcí vyslala do společnosti signál „Černé nebrat!“ a vše korunoval větou, že bych adopce zrušila, kterou mi sice správně vložil do úst, ale už nedodal její druhou polovinu, totiž tu, že si myslím, že je pro obě strany, děti i náhradní rodiče, lepší forma pěstounství. V článku ze mě udělal rasistku, která ovlivňuje společnost v neprospěch opuštěných romských dětí!
Tehdy mi nebylo redakcí Respektu umožněno bránit se tomu nařčení na jeho stránkách – resp. moji obranu redaktor Švehla zkrátil a upravil podle svého. Jáchym Topol ani Respekt se mi za tento článek nikdy veřejně neomluvili, přestože i Syndikát novinářů uznal, že šlo o hrubé zkreslení a zneužití mého rozhovoru v časopise Marianne (Sedmnáct let s dětmi odjinud). Nakonec se mi v Respektu omluvil jediný člověk, jeho tehdejší vlastník Karel Schwarzenberg.
Následovaly další články, také v Respektu, které se do mě a mé výchovy svěřených dětí (jako kdybych je vychovávala jen já!) různě strefovaly. Rozhodla jsem se je ignorovat a dlouho se mi to dařilo.

Na diskusním fóru Adopce com. je od r. 2006 nespočet diskusí, které mě i mého muže osobně haní. Píší se tam věci „z našeho“ především „mého života“, o kterých pisatelé, resp.zanícené a často nenávistné pisatelky, náhradní matky ještě malých romských dětí sice nic nevědí, ale přesto je tam prezentují jako fakta. S úžasem a tlukoucím srdcem jsem četla ty drby a pomluvy lidí, kteří mě, nás s manželem, nikdy neviděli s dětmi. Neviděli z blízka, jak žijeme, jak kluky vedeme, jací jsme a přesto si dovolili nás soudit a psát o tom, co a jak jsme dělali nebo nedělali nebo měli dělat a nedělali... I to jsem přešla více méně mlčením. V pátek 4.7. mi přešel mejl s tímto předmětem zprávy: prostě to nevydržím a musím Vám to poslat.....myslím že byste měla zareagovat na takové nehorázné lži.

Na stránkách Romea.cz se totiž objevil článek Saši Uhlové přesně v tomto duchu. Opět jsem byla obviněna z moha věcí, např. z toho, že jsem romské děti nikdy nechtěla, že mi byly vnuceny, že jsem s nimi nepracovala, neřešila jsem jejich deprivaci, neléčila ji odborně a dokonce, že kvůli mně klesl počet adopcí či pěstounství.
A tak jsem se rozhodla aktivně bránit. I proto tento blog. Už toho mám zrovna dost! Už mě být tím otloukánkem, co za všechno může, s prominutím, nevýslovně sere! A brání se tomu i můj muž, protože adopce měla i za časů totality přísná pravidla a základním bylo to, že adoptovat musí manželé, muž a žena. A my si naše syny vzali spolu. A spolu jsme je vychovávali ! I můj muž se tedy cítí pobouřen drby, hrajícími si na fakta z našeho života.
Připadá mi skvělé, že chce tento stát zrušit dětské domovy a nechtěné, opuštěné romské děti (především o Romech je tu totiž řeč) bez rodičů poslat do náhradních, pěstounských a adoptivních rodin. Ale hanět ty, co to udělali (a ne ty, co na své děti kašlou!) a propagovat pěstounství či adopce těchto dětí očerňováním a pomlouváním někoho, ne někoho, ale mě, Terezy Boučkové, která si vše poctivě prožila až na dřeň, je sprosté. A vyčítat mi, že jsem si o své zkušenosti dovolila napsat román Rok kohouta a tím jsem dokonala nepřízeň osudu opuštěných romských dětí – to je přímo podlé.
Úskalí pěstounství a adopce, které tu je, by se mělo diskutovat úplně jinak než pomluvami. A pokud jedna Tereza Boučková a jedna kniha někoho v rozhodnutí přijmout do svého života dítě odjinud zviklá – tak je to jen dobře.

(titulek je z filmu Smradi, ke kterému jsem napsala scénář)


Syndikát novinářů České republiky, z. s., zápis ze zasedání Komise pro etiku ze dne 17. září 2014

* Stížnost Terezy Boučkové na server www.romea.cz o adopci romských dětí. Komise konstatuje, že šlo o prózu, která má nárok na fabulaci. Krom toho uváděné argumenty nejsou nikde podloženy konkrétními fakty, že romské děti v důsledku beletristického textu mají horší naději na adopci. Je to stejný případ, jako kdyby veřejnost obviňovala J. W. Goetheho po uveřejnění Utrpení mladého Werthera a mnoho dalších spisovatelů po publikování jejich próz. Autorka se právem cítí tímto článkem poškozena.

(vloženo 30.9.2014)