Úvaha na Květnou neděli

06. 04. 2020 | 16:05
Přečteno 1706 krát
Jenom víra, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská víra.
Jenom církev, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská církev.
Jenom teologie, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská teologie.


Vstupujeme dnes do brány Velikonoc, zahajujeme Svatý týden. Prožijeme patrně nejpodivnější Velikonoce během dvaceti století křesťanských dějin – snad s výjimkou dob pronásledování - bez veřejných bohoslužeb, s prázdnými, často zavřenými kostely. Opakuji, že jsem hluboce přesvědčen, že pro českou společnost to mohou být křesťanštější Velikonoce, než které si kdokoliv z nás pamatuje. I mnozí z těch, kteří by do kostela nepřišli, jsou v tomto roce těžkých zkoušek patrně více než kdy jindy otevření velikonočnímu příběhu křesťanství. I to nás zavazuje slavit Velikonoce sice prostě, ale nikoliv povrchně.

Ovšem pro řadu z nás kněží, kteří jsme v době komunistické perzekuce nikdy nedostali anebo ztratili „státní souhlas k výkonu kněžské služby“ a pracovali jsme v „podzemní církvi“, v „ilegalitě“ – kdy za sloužení mše bez státního souhlasu hrozilo podle tehdejšího zákona o dohledu nad církvemi dva roky vězení – liturgie v nepatrném kroužku kdesi doma nebo na chatě u obyčejného stolu není vůbec nic nového. Já sám jsem takto sloužil mše denně 11 let, většinou sám, anebo s několika nejvěrnějšími. Na mnohé takto prožité Velikonoce u přátel na chalupě v kokořínském údolí ani já, ani oni nikdy nezapomeneme. Zhoubná pandémie komunismu, která tenkrát řádila, je snad už ve větší části světa definitivně překonána, i když někteří se z tohoto viru pořádně nevyléčili dodnes. Jistě i pandémie koronaviru nebude trvat věčně. Ale i ona změní svět – ale snad nás také něčemu důležitému naučí.

Znovu tedy, jistě za zcela jiných podmínek, slavíme Velikonoce bez barokních oltářů, kaditelnic, slavných průvodů se zlatými monstrancemi, bez varhan, bez zvonů, ohlašujících Vzkříšení. To, co máme k dispozici, je stůl Božího slova, evangelium – velikonoční příběh.
Možná však právě za těchto výjimečných okolností najdeme klíč, jímž je ho možné toto vyprávění znovu otevřít a nově, hlouběji mu porozumět. Namítnete mi: proč a jak, vždyť ho většina z nás – a to nejen věřících - už dobře zná?
Ze stejného důvodu, proč slavíme Velikonoce stále znova, rok co rok. Ve velikonočním příběhu můžeme každý rok najít něco nového, co osvětluje naši momentální životní situaci – a naopak ta právě prožívaná zkušenost nám může pomoci lépe a hlouběji pochopit onen příběh, najít v něm něco pro sebe nového. (Filozofové tomu dávají odborné jméno: hermeneutický kruh mezi textem a životem, mezi zkušeností ukrytou v textu a zkušeností čtenáře)

Ano, známe ten příběh - je hluboce vepsán do kultury, z které žijeme, aniž si to většinou uvědomujeme. Jen si představme si to neuvěřitelné zchudnutí, kdyby zobrazení příběhu o ukřižování a vzkříšení zmizelo z architektury kolem nás, od katedrál po boží muka v polích, z obrazů a soch, které nás obklopují (pokud je náš svět širší než panelákové sídliště), ze světové i naší české hudební literatury, z dějin divadla a filmu.

Lidem, kterým posvátné představení velikonočních bohoslužeb v kostelích nic neříkalo, jsem po léta radil, ať tedy vejdou do velikonočního dramatu cestou kultury, poslechem Bachových pašijí, Dvořákovy Stabat Mater, Händlova Mesiáše nebo provokativních beatových pašijí Plastic People, ať meditují nad obrazy a sochami v galeriích od těch nejstarších po ty současné. Teď jsou však zavřené i galerie a koncertní síně a přímý zážitek jak bohoslužby, tak uměleckého díla opravdu nelze úplně nahradit televizním přenosem.
Zbývají myšlenky oděné do slov – ty naštěstí přenosné jsou. Stará legenda, zachycená např. v básni Poklad v Erbenově Kytici – říká, že při velikonočním čtení pašijí pukají skály a otvírají se poklady. Prosme o tento zázrak: když budeme číst a promýšlet velikonoční příběh, ať v nás pukne to, co je kamenné, chladné a tvrdé a otevře se poklad víry (či před-víry), skrytý někde hluboce v nás. Věřím, že úplně v každém z nás.

Co znamená číst pašije s vírou, „věřit tomu“? Víra v tomto případě neznamená přesvědčení, že to, co čteme, se přesně tak kdysi událo. To by bylo velmi málo – takhle chudý a vulgární pojem víry a pravdy.
Evangelia nejsou protokoly, zachycující detaily dávného děje. Dokonce se v mnoha detailech dost výrazně liší. Vyprávění ve čtyřech evangeliích jsou různé cesty meditace lidí, kteří vešli do toho příběhu a nás nyní zvou, abychom také do něj vešli – a to se vším: s naším intelektem i emocemi, fantazií a kreativitou hledání, s otevřeností mysli i srdce, s naší touhou porozumět i s naší duchovní žízní: to vše jsou komponenty, které se skrývají ve slově věřit.
Víra je víc, než důvěra ve spolehlivost zpráv z minulosti a o minulosti. Víra mi umožňuje vstoupit do toho příběhu a nechat se jim nejen uchvátit, nýbrž přetvořit; v tom se pro mne ukazuje pravda toho příběhu: víra mi umožňuje učinit jej pravdivým pro mne a také skrze mne, neboť ten příběh mne vyzývá vydat svědectví o tom, co činí se mnou. V dějinách teologie zazněl tento důležitý důraz: Christus pro me, Kristus pro mě, ne nějaké vzdálené božstvo, metafyzický bůh filozofů, kterého mnozí zaměňovali za živého Boha Bible. Víra mne činí – jak učil Sören Kierkegaard – současníkem Kristovým.

Když čtu evangelium, nasazuji si vědomě brýle víry: bez těch brýlí bych mnohé přečíst nedokázal, nebo bych to viděl rozostřeně a nezřetelně. Ano, i mnohé věci ve světě by byly pro mne nečitelné, kdybych neměl brýle víry, které mi umožňují rozluštit i drobné, leč důležité poznámky pod čarou.


Dřív, než vstoupíme do velkého dramatu Velikonoc, rád by se s vámi podělil o to, co mi Velikonoce v posledních letech – a s nečekanou naléhavostí v tomto roce – říkají. Nenutím nikoho, aby můj pohled sdílel – ale rád bych poprosil každého, aby o něm aspoň chvíli přemýšlel.
Velikonoce je příběh o smrti a Vzkříšení. Mnohé podoby křesťanství byly a jsou tak fascinovány bolestí, utrpením a smrtí, že úplně přehlédnou zvěst o Vzkříšení. Moji přátelé z tradičních oblastí Španělska, ale zejména z Latinské Ameriky i z Filipín mi vypravují, jak tam lidé emotivně a dramaticky prožívají Velký pátek s průvody s křížem a sochami s výjevy z pašijí, ale na Vzkříšení jsou kostely skoro prázdné. Je to zřejmě proto, že násilí, bolest, utrpení a smrt jsou jevy, s nimiž ti lidé mají přebohaté zkušenosti, které vkládají do velkopátečních obřadů a zvyků – se Vzkříšením však nemáme zkušenost nikdo, ani ti, kteří prožili tzv. klinickou smrt.

Navíc jistá křesťanská zbožnost dokázala zvěst o vzkříšení natolik zbanalizovat, že tím logicky nahrála skepsi a výsměchu ateistů.
Vzkříšení Krista opravdu není resuscitace, oživení mrtvoly a její návrat do tohoto světa, jakýsi efektní happyend Velikonoc. Seriózní teologie nám jasně říká: chceš-li mluvit o vzkříšení, nejprve daleko zahoď všechny představy, které o Vzkříšení máš, nejprve přiznej, že je to tajemství, které naprosto přesahuje nejen naši zkušenost, ale i naši obrazotvornost, naše pojmy, naše zbožné či nezbožné teorie. Vzkříšení není návrat k něčemu, co bylo, nýbrž radikální proměna. Nezapomeňme na vyprávění evangelií o tom, že Vzkříšeného nemohli poznat ani jeho nejbližší. Vzkříšený přišel a stále přichází jako neznámý cizinec.

Teď konečně přejděme k jádru tohoto sdělení, ke klíči, který mně umožňuje nově a hlouběji vejít do pokladu velikonočního tajemství. Vyslovil jsem to již před bránou letošních Velikonoc.
Jsem přesvědčen, že velikonoční tajemství smrti a vzkříšení je zásadním kamenem křesťanství a kritériem k rozpoznávání křesťanskosti.
Jsem přesvědčen, že jenom víra, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská víra.
Jsem přesvědčen, že jenom církev, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská církev.
Jsem přesvědčen, že jenom teologie, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská teologie.


Řekněme si dnes něco o „smrti církve“. Pro mne tento provokativní pojem objevil jeden z mých velkých učitelů víry, který pro svou věrnost Kristu a církvi trpěl 16 let v komunistických žalářích, Oto Mádr. Otec Mádr byl spíše mužem činu a géniem organizace, než mužem pera, avšak z jeho textů jeden zaslouží vejít do dějin české teologie. Je to esej „Modus moriendi ecclesiae“, česky: Jak umírá církev. Inspiroval se známým textem Jana Amose Komenského, kterým tento poslední biskup promýšlel zánik své církve: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Mnohé lokální církve, kdysi velmi živé a kvetoucí, zanikly, mnohé podoby církve umírají – a já jsem přesvědčen, že něco podobného zažíváme i dnes.

Jsem přesvědčen, že prázdné a zavřené kostely o těchto Velikonocích jsou prorockým znamením: takhle by to mohlo dopadnout brzy s církví, pokud neprojde hlubokou proměnou, smrtí a vzkříšením, fází, kdy mnohé nechá zemřít, aby to nové, obnovené mohlo vstát k životu – ve víře církve, v církvi jako takové i v její teologii, v jejím chápání a zvěstování víry.
Zdá se mi, že opatření, jimiž dnes církev v naší části světa chce zbrzdit dlouhodobý proces ubývání věřících – spojování farností, dovoz kněží ze zahraničí – je jen „přesouvání lůžek na Titanicu“. Jedna podoba křesťanství, církve, víry a teologie, na níž jsme si navykli, nezadržitelně klesá do minulosti.

Církev nezachrání útěk do světa premoderních jistot, do světa, který už není, ani laciná „modernizace“, která by měla udělat náboženství atraktivnější pro současnou společnost zábavy. Nevím, co velká emocionální náboženská show v nabitých megakostelích Severní i Latinské Ameriky mají společného s evangeliem.

Přirovnal-li jsem současnou podobu církve k potápějící se lodi, pak je třeba říci, že tato loď přese všechno stále veze ohromné poklady, které je třeba zachránit a přeložit - nikoliv do jiné církve, nýbrž do jiné podoby církve, o jejíž jednotu v různosti musíme stále usilovat. Církev je „Petrova lodička“, avšak „Petrovu lodičku“ (církev Kristovu) nemůžeme zaměňovat za jednu z mnoha konkrétních podob církve v dějinách. Církev Kristova je přítomna (teologicky řečeno: „substistuje“) v řadě svých historických podob, ale s žádnou nemůže být zcela ztotožněna. Jak zdůrazňoval svatý Augustin: církev je „semper reformanda“, stále se musí reformovat.

Obnova církve nemůže začít ani skončit obnovou struktur (jakkoliv je i tato obnova nutná a žádoucí), nýbrž tím, co je klíčové: obnovou víry. Ano, opakuji: Jsem přesvědčen, že jenom víra, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská víra.
Dětská náboženská víra, ať už vznikající spontánně z otisku psychologických zkušeností s rodiči, anebo převzatá výchovou od rodičů či školy, musí jednou „umřít“, projít hlubokou transformací, aby se z ní stala zralá dospělá víra, která může obstát v dnešním světě. Ti, kdo se brání zrání ve víře, obvykle citují Ježíšova slova o tom, že máme být jako děti. Ale Ježíš nás tím výrokem nevyzval k infantilitě, abychom zůstali dětmi, nýbrž k tomu, abychom se znovu stali dětem podobnými v jejich otevřenosti, bezelstnosti, spontaneitě a schopnosti se učit.
Velkým nedostatkem pastorační praxe dnešní církve je to, že se zbožné okolí (často včetně kněží) snaží dospívající tlačit do dětských bot víry, avšak oni jim už urostli. Velkou průvodkyní na cestě k zralé víře může být odvážná a originální mladá žena Terezie z Lisieux, která se v bolestech těla i duše a ve velkých krizích víry protrpěla k lásce, která podle Pavlových slov přežívá i víru. Jen je třeba porozumět její „malé cestě“ pod velkým nánosem katolického kýče!

Také prvotní nadšení konvertitů často opadá ve chvílích, když nebo později narazí na „lidskou, příliš lidskou“ a někdy i nelidskou podobu církve, nebo na intelektuální či morální problémy, na které v katechismech nenajdou odpověď. Ale i tyto krize jsou podnětem nikoliv k tomu, aby církev či víru opustili, nýbrž aby v té krizi se jejich víra očistila od naivity a stala hlubší a pevnější, unesla mnohé otevřené otázky a paradoxy. Rád připomínám verš Holanův: Co se nechvěje, není pevné.

Podobně, jak určitý typ zbožnosti umírá v běhu individuálního života, aby se proměnil do zralé podoby, zřejmě opakovaně prochází víra církve ve svých dějinných proměnách krizemi a reformami – a my zřejmě stojíme uprostřed jednoho takového údobí.
Zkusme porozumět tomuto procesu skrze velikonoční příběh: mějme odvahu mnohé v naší církvi, víře a teologii nechat zemřít, projít zkušeností Velkého pátku a Bílé soboty – a buďme otevření pro překvapení velké proměny, nového života.

Druhé čtení Květné neděle je jedním z nejhlubších vystižení smyslu velikonočního dramatu: člověk Ježíš, ačkoliv byl způsobem svého bytí roven Bohu, nelpěl na tom: vydal sám sebe, vzal na sebe způsob bytí člověka, člověka sloužícího, ponížil sám sebe, přijal i potupnou smrt – a proto ho Bůh nade všechno vyvýšil.

Ono sebe-vydání, překročení vlastního já (ego) ve službě Bohu a druhým, je Ježíšova cesta k Otci, onen přechod (pesah, pascha), kterým biblické jazyky, hebrejština a řečtina, označují velikonoční svátky, připomínající exodus Izraelitů z domu otroctví do země svobody. Také církev je „comunio viatorum“, společenství poutníků, které se musí od Ježíše stále učit mnohého se vzdát, mnohému umřít, aby vstalo k novému životu a došlo do svobody, k níž nás Kristus povolal a v níž máme pevně stát a nedat si ji nikým vzít.

(Tato úvaha je v podobě videonahrávky přístupná na Aktuálně.cz a na www.farnost.salvator.cz)

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy