Velký katolický spisovatel Chesterton doporučoval Krista za „Boha ateistů“: Kdyby si ateisté měli zvolit své náboženství, měli by si vybrat křesťanství, neboť v něm se na okamžik Bůh zdál být ateistou

Na Velký pátek se od nepaměti v katolických kostelích neslouží mše; konají se velkopáteční obřady, které jsou prosté, ale snad o to více výmluvné a hluboké. V tomto podivném roce je celé církvi – nejen na Velký pátek, ale zřejmě v celém velikonočním okruhu – uložena krajní střídmost liturgického slavení – ale snad o to více můžeme vnímat hloubku velikonočního poselství.

Středem velkopáteční bohoslužby je kříž - pašije a uctívání kříže.
Známá legenda z dob starého Říma vypráví o snu, který se zdál císaři Konstantinovi před bitvou na Milvijském mostě. Císař viděl kříž a slyšel hlas: V tomto znamení zvítězíš! Ráno dal připevnit Ježíšův monogram na své válečné prapory a v bitvě skutečně zvítězil – z vděčnosti dal křesťanům svobodu vyznání. Jednou jsem tuto pověst komentoval ironickou otázkou, jak by asi vypadaly dějiny Říma, církve i světa, kdyby císař svůj sen pochopil inteligentněji, hlouběji.

Kříž nám totiž nebyl dán jako amulet pro štěstí v našich válkách ani jako magická ochrana před neštěstím. Kříž je spíš vyjádřením paradoxu, který je v centru křesťanské víry, totiž že mnohá vítězství jsou ve skutečnosti porážkou a mnohé porážky vítězstvím.

Pravda a moc

Ve druhém zamyšlení bych se rád zastavil u té části Janových pašijí, kde se líčí Pilátův soud.

Vidíme zde odvěkou konfrontaci pravdy a moci.

Ježíš říká Pilátovi, co míní onou větou „Já jsem král“. Říká mu: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“
Na to následuje známá Pilátova otázka: „Co je pravda?“

To není projev filozofické dychtivosti vladaře získat spolehlivou definici pravdy. Jak asi zněla tato otázka, jsem pochopil srze jednu svou životní zkušenost před řadou let.

V době tzv. „poziční smlouvy“ jsem se účastnil nedělní televizní debaty s vysokými představiteli obou těch smluvně-opozičních stran. Když jsme šli ze studia, zeptal jsem se jednoho z nich: „Když jsme tady teď sami bez kamer a svědků, řekněte mi, vy přece víte, že všechno, co jste tam tu celou hodinu říkal, vůbec není pravda?“

Podíval se na mne se směsí útrpnosti a opovržení: „Pravda? Jaká pravda? Já mluvím ke svým voličům a ta druhá strana zas ke svým.“ Dodnes slyším, s jakým hlubokým pohrdáním vyslovil slovo pravda, jako by to bylo sprosté slovo. Přeloženo: Nás, vy ubozí pravdo-láskaři, vůbec nezajímá, co je pravda.

Takovou otázkou se vůbec nezdržujeme. Zaplatili jsme si průzkumy, co chtějí slyšet naši potencionální voliči, a to jim tedy říkáme. Oni nám dají své hlasy, přístup k moci a penězům. Kdo tento mechanismus nechápe, ať běží do své kavárny a neplete se nám pod nohy.

Ten den jsem pochopil, co říkal Pilát Ježíšovi: Pravda? Co to vůbec je? Jakou váhu má pravda? Váhu má jen moc: Nechápeš, že mám moc tě propustit nebo dát ukřižovat?

Ano, to je řeč „království tohoto světa“. To je ona logika moci, před níž Ježíš varoval před poslední večeří své učedníky, svou církev: U vás ať tomu tak není! To je to, čemu svatý Augustin říkal „civitas terrena“ opak obce Boží. To je to, čemu v církvi papež František říká klerikalismus. Přednost moci před pravdou, Zákona před láskou, vlastnění pravdy před hledáním pravdy, ideologie před vírou, moralizování a odsuzování před pokorou a milosrdenstvím.

Pilát, muž moci, je slaboch, alibista a zbabělec. Dobře ví, že Ježíš je nevinen, kdyby se na nic neohlížel, jistě by ho propustil. Ale bojí se židovské hierarchie, kterou pohrdá, bojí se císaře, kterým mu vyhrožují, bojí se křičícího davu, byť jej považuje za zkorumpovanou chátru.

Udělá ještě jeden pokus, dá Ježíše zbičovat a pak ho ukáže davu, aby vzbudil jeho soucit: Ecce, homo! Ejhle, člověk! Je tenhle balík krvavého masa ještě vůbec člověk? Ale dav- zřejmě týž, který před několika dny přichystal Ježíšovi královské uvítání a zpíval Hosana, je jako šelma, dychtící po krvi: Ukřižuj ho!

V Janově evangeliu najdeme dva pohledy na Ježíšovy rány. Pohled světa, to je pohled Pilátův: Ejhle, člověk! A o několik dní později pohled víry, která se rodí při dotyku ran: Ejhle, Bůh! Můj Pán a můj Bůh! volá apoštol Tomáš, když mu Ježíš ukazuje své rány.

Ano, celé drama pašijí můžeme číst optikou tohoto světa: Ten blázínek, naivní pravdoláskař z Nazareta, skončil jako všichni ostatní, kdo se chtěli plést pod nohy cynické moci, která má spočítáno, že pravda je jen prázdné slovo, která přece dobře ví, co na lidi platí! Skončil na šibenici kříže. Dali ho do hrobu a přivalili kámen.

Mocnosti tohoto světa, napsal Jan Zahradníček v prorocké básni těsně před komunistickým uchopením moci, se všemi silami snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku.

Anebo můžeme číst ten velikonoční příběh dál. Můžeme číst i jeho pokračování v dalších dějinách světa i církve, i v naší současnosti, i v našich životech. Ten příběh byl napsán proto, abychom věděli, že není balvan tak těžký, aby jednoho rána nebyl odvalen.

Bože, proč jsi nás opustil?

Součástí tradiční velkopáteční zbožnosti je uctívání Ježíšových ran – to bylo velmi blízké například Františkovi z Assisi.

Chceme se zastavit je u jedné z Ježíšových ran, té nejhlubší; u jednoho Ježíšova slova na kříži, toho nejtemnějšího a u jedné věty z apoštolského vyznání víry – té nejnepochopitelnější.

Jednotlivá evangelia přinášejí velice rozdílná líčení Ježíšovy smrti. Nejsou historickou reportáží, nýbrž meditacemi, pohledem z různých stran. U Jana a Lukáše Ježíš umírá se slovy, která slavnostně dovršují a korunují jeho život: „Dokonáno jest“, „Otče, do tvých rukou poroučím svou duši“.

V líčení Marka a Matouše Ježíš umírá s drásavým výkřikem: Bože můj, proč jsi mne opustil?
Jako komentář k této větě můžeme pochopit i výrok z apoštolského vyznání víry: sestoupil do pekel.

Moderním kněžím se vytýká, že málo kážou o pekle. Je to snad tím, že pojem peklo je ve vědomí mnoha lidí spojen s dětinskými nebo i perverzními představami. Nemůžeme brát vážně čerty z lidových pohádek k strašení dětí, ani sadomasochistické fantazie barokních kazatelů o podsvětních mučírnách k strašení dospělých. Tyto představy zeslábly tváří v tvář dějinným zkušenostem s pekly, která si lidé navzájem připravili na zemi – zejména v moderních válkách, v komunistických i nacistických koncentrácích a ve zločinech teroristů.

Peklo, říká nám katechismus, je stav odloučení od Boha. Je to stav odcizení člověka nejvlastnějšímu smyslu jeho života, totiž společenství s Bohem, bytí v lásce.

A právě to je ten stav, o němž svědčí Ježíšův výkřik na kříži: Bože můj, proč jsi mne opustil?

Ježíš sestoupil do pekel. Nejprve sestoupil do oněch kruhů pekla, která si dělají lidé na zemi – často ti, kteří lidem slibovali nebe na zemi. Sestoupil
do pekla lidské krutosti. Slyším v Ježíšově výkřiku jeho solidaritu s utrpením všech obětí násilí a nespravedlnosti všech věků, i naší doby.

Vnímám v něm i bolest těch, jejichž víra a naděje jsou křižovány v okamžiku utrpení. Slyším tam nářek těch, kterým nepatrný, neviditelný virus připravil bolestné a osamělé umírání i bolest jejich blízkých. Slyším tam bolestné otázky těch, kterým důsledky pandemie ničí živobytí a odsuzuje je k chudobě a naprosté nejistotě. Slyším tam hněv a zoufalství lidí, kterým dochází, jak je nás svět zranitelný a jak málo udělali mnozí z těch, kterým byla svěřena moc a odpovědnost.
Beránek, který snímá hříchy světa, nese před Boha a jeho soud bolestné otázky všech trpících. Ze všech pozemských pekel, mučíren a koncentráků, z přeplněných lazaretů, temných propastí bolesti a neštěstí zaznívá tato otázka „proč“ - a Ježíš jí volá z kříže do temného oblaku Božího mlčení.

Ano, Ježíš sestoupil i do ještě hlubšího kruhu pekla, do pekla odloučenosti od Boha, Božího mlčení v hodině zkoušky.

Na kříži umírají naše naivní představy o Bohu. Teologové mnoha staletí budovali teologickou disciplínu zvanou teodicea, která měla spekulativně smířit fakt utrpení s myšlenkou existence dobrého, všemocného a vševědoucího Boha.

Dnešní teologie, teologie po Osvětimi a Gulagu, běsnění teroristů a nyní i globální nemoci odmítá tyto pokusy ospravedlňovat Boha jako rouhání - podobně jako Bůh odmítl spekulace Jóbových zbožných přátel. Jóbovi přátelé nemohli smířit své zbožné představy o Bohu s faktem utrpení nevinného a neustále vymýšleli rafinované teologické odpovědi a moralizování chudáka Jóba, kterého podezírali z tajných hříchů, za něž si utrpení zaslouží. Jób však trval na pravdě své zkušenosti, své neviny – a Boha vyzval na soud.

A když do tohoto dramatu konečně Hospodin vstupuje, nejprve napomene své zbožné advokáty: Nepotrestám Vás jen proto, že se za vás přimluví můj služebník Jób. Ten jediný o mně mluvil správně!

A pak dá Hospodin svému trpícímu služebníku Jóbovi na jeho otázku po smyslu utrpení prapodivnou odpověď. Ukáže mu nepochopitelnost světa, v kterém je tolik absurdních věcí – přinejmenším absurdních pro náš lidský rozum. Jak to napsal jeden moudrý rabín: Tak jako mozek psa není schopen pochopit matematické úlohy, tak náš lidský mozek není schopen pochopit smysl utrpení. Svatý Pavel v souvislosti se zlem mluví o tajemství (mysterium iniquitatis, tajemstvím nepravosti, temnoty).

Nemůžeme a ani nemusíme mít hned odpověď na všechny otázky. Opravdová víra je trpělivá, ví – abych znovu citoval svatého Pavla – že na tomto světě a v tomto životě to nejpodstatnější vidíme jen zčásti, jako v zrcadle, jako v hádance. Jeden japonský jezuita mi otevřel křesťanství – včetně velikonočního dramatu kříže a vzkříšení – zcela novým způsobem ( a tím možná zachránil mou víru): jsou to koany , hádanky, podněty k meditaci, na které vůbec nemůže jít s obvyklou logikou, kterou se západní teologie naučila od Řeků. Příliš rychlé odpovědi, i když znějí zbožně, bývají povrchní.

Bůh dává svému Synu projít touto temnou nocí víry.
Bože můj, proč jsi mne opustil?
Velký katolický spisovatel Chesterton doporučoval Krista za „Boha ateistů“: Kdyby si ateisté měli zvolit své náboženství, měli by si vybrat křesťanství, neboť v něm se na okamžik Bůh zdál být ateistou. Jeho víra byla „ukřižována“ a probodena prožitkem nekonečné Boží vzdálenosti,

„Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Ježíšův výkřik působí na první pohled jako výraze zoufalství.
Ježíš však tuto mezní zkušenost vyslovuje v podobě otázky - „Proč jsi mne opustil?“ Nepřestává se ptát, nepřerušuje dialog s Otcem ani tehdy, když v tuto chvíli agonie už žádnou odpověď, lidsky viděno, čekat nemůže.

Jestliže Ježíš ve chvíli, kdy cítí úplnou opuštěnost Bohem, přesto do té temnoty volá svou otázku, zjevuje tento okamžik kříže (a kříže jeho víry, smíme-li to tak vyjádřit) něco podstatného o charakteru skutečně křesťanské (ne „obecně náboženské“) víry vůbec: autentická víra Ježíšových učedníků má charakter „a přesto“, „navzdory“; je to zraněná, probodená, přesto stále se tázající a hledající, ukřižovaná a zmrtvýchvstalá (tedy vskutku velikonoční) víra.

„Bože, proč jsi mne opustil?“
Hebrejština má dvě slova pro „proč“. A slovo, které zde zřejmě zaznělo, znamená: K čemu? Za jakým účelem? Jaký to má smysl?

Mějme na paměti, že Ježíšova bolestná otázka je oslovením Boha - je to tedy modlitba.

I my můžeme dát našim otázkám podobu modlitby (a našim modlitbám podobu otázek). Ježíšův výkřik na kříži je citací žalmu, který končí Boží chválou. Ano, i Ježíšova otázka, adresovaná Bohu, dostává velikonočním ránem Boží odpověď. Ale nejdříve musí projít nocí. Proč je tomu tak? To je jedna z otázek, vyžadující trpělivost, zvanou naděje.

(V nezkrácené video-podobě jsou tyto meditace na viou Aktuálně, na www.farnostsalvator.cz a www.halik.cz