Kázání na 3. neděli velikonoční

26. 04. 2020 | 00:04
Přečteno 1668 krát
Cesta do Emauz

V čase velikonočním hovoříme o události vzkříšení, která se pomalu a postupně prolamuje do vědomí Ježíšových učedníků. Jsou ještě zavřeni ve svém strachu, také ve své vině, ve vědomí svého selhání, o němž mluví nejsmutnější věta Nového zákona v pašijovém příběhu: tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.
Avšak Ježíš prochází těmito zavřenými dveřmi strachu. Nechce – tenkrát ani dnes – aby se jeho učedníci nechali ovládat a manipulovat strachem jakéhokoliv druhu.
Legitimuje se svými ranami. Ukazuje je učedníkům a pak Tomášovi. Ukazuje je i nám dnes, jak jsme o tom mluvili minulou neděli: i náš svět je plný ran, a Kristus se identifikuje se zraněnými a trpícími.
Kristus nám ukazuje své rány a tím nám dává odvahu, abychom ani my neskrývali své rány.
Všichni nějaké neseme. Někdy jsou to traumata z dětství, ze vzdálené minulosti, jindy zas čerstvá zranění z bolesti, kterou jsme sami zakusili nebo která na nás dolehla a doléhá ze světa, rány blízkých i vzdálených.
Neseme rány, které jsme utrpěli, ale i ty, které jsme sami způsobili, viny, které nám připomíná naše svědomí.
I naše víra často nese rány - někdy rány hlubokých pochybností. Ty nejhlubší nejsou obvykle působeny intelektuální pochybností. Tyto potíže víry můžeme překonat studiem, modlitbou, duchovním rozhovorem nebo prostě vědomím, že k živé víře patří i otevřené otázky a konfrontace s tajemstvím.
Ty nejhlubší rány pochybností ve víře jsou spíše existenciálního, než pouze intelektuálního rázu. Nastávají tehdy, kdy nás bolestné, někdy tragické životní zkušenosti zbavují dětské víry, podobající se dětské idealizaci rodičů. Z té také jednou musíme vystřízlivět, abychom dokázali své rodiče milovat takové, jací jsou - milovat opravdu je samotné a nikoliv naivní obrázek, který jsme si o nich vytvořili.
Také láska mezi manžely stojí na schopnosti přijmout druhého, jaký je. Nemůžeme ho stále soudit podle toho, jak jsme si svého ideálního partnera vysnili, nebo jak jsme ho prožívali v romantické fázi své zamilovanost. Hloubka manželské lásky nespočívá především v intenzitě emocí, nýbrž spíše ve ctnosti věrnosti a trpělivosti. (Ostatně něco podobného platí i o věrnosti duchovnímu povolání.)
Podobně náš vztah k Bohu nemůže zůstat ani v kočárku dětinských představ, ani v prvotní zamilovanosti konvertity. Už několikrát jsme mluvili o tom, že Ježíš svým slovem: „Buďte jako děti“ nás vyzývá k spontaneitě a bezelstnosti, otevřenosti, nikoliv k infantilnosti, dětinskosti.
Jsou chvíle, kdy musíme dětský obrázek Boha odložit mezi hračky, které už nebudeme užívat a které už nemohou zabírat místo v našem pokoji.
Zbývá tedy jen pubertální vzpoura vůči Bohu nebo prázdnota ateismu, který s vaničkou vylil i dítě?
Anebo se tu konečně otevřel prostor pro dospělou, zralou víru, která nahrazuje nezralé náboženské iluze? Můžeme se otevřít Bohu, který je s námi jinak, než jak jsme si ho představovali - buď v dětství, nebo v prvotním nadšení konvertitů, v nadšení, které bylo ještě nezraněné, protože ještě nenarazilo na otázky a těžkosti, na které školní učebnice náboženství nedávají žádné odpovědi.
Velikonoční příběhy nám ukazují, jak se Ježíšovi učedníci učili chápat, že Ježíš bude s nimi jinak, než dosud.
Bude s nimi na cestě jako s oněmi učedníky, jdoucími do Emauz. Bude s nimi, když si budou klást těžké a složité otázky – a tehdy jim ukáže na Bibli a bude jim odhalovat smysl Písma. Ale pak jim zas zmizí – ale zůstane jim ta Bible a on v ní.
Bude s nimi u stolu, když budou lámat chléb na jeho památku. Ale právě tehdy jim zas zmizí s očí: postačí jim onen chléb – budou ho lámat po všechny věky. Bude tam, v té eucharistické hostině. Ta má být zřídlem proměny jejich života – a také proměny světa skrze jejich svědectví. Eucharistie, pokud ji chápeme křesťansky – a ne magicky, jako ti, kdo dnes mávají monstrancemi nad nevěřícími – je zárodkem „christifikace“ kosmu, prostoupení světa Kristem, jak o tom psal ve svých mystických textech o eucharistii velký jezuitský myslitel Teilhard de Chardin.
Prvotní křesťané jasně rozlišovali mezi kázáním evangelia, které je určeno všem a mezi eucharistickou hostinou, která musí být chráněna jako intimní domácí tajemství rodiny věřících. Dokonce po staletí existovalo svěcení pro službu ostiáře, který chránil vstup do prostoru eucharistické slavnosti nejen před nevěřícími, nezasvěcenými, ale dokonce i před katechumeny až do okamžiku jejich křtu (to nebylo jen „bezpečnostní opatření“). Jsem rád, že papež František nyní – v čase masových přenosů mší přes televizní obrazovky do lenošek anonymních diváků – řekl o neděli Božího milosrdenství, že si je vědom problematičnosti tohoto počínání a nezastupitelnosti osobní přítomnosti u Kristova stolu. Ježdění po ulicích s monstrancí, jakkoliv snad dobře myšlené – zvláště v sekulární společnosti - není projevem eucharistické úcty, nýbrž spíše trapného nepochopení této svátosti a je přinejmenším na hraně záměny víry za magii a blasfémii, znesvěcení.
Ježíš slibuje, že bude se svými učedníky, když se setkají dva nebo tři v jeho jménu.
Bude s nimi, když budou sytit hladové, odívat nahé, navštěvovat nemocné a uvězněné, když se budou zastávat těch, kterým se křivdí a kteří jsou pronásledováni. Bude tam v těch chudých, nahých, nemocných a pronásledovaných, ve zraněných u cesty, čekajících na milosrdenství Samaritána, který se učiní jejich bližním. Bude v tupené a obžalované hříšnici i v čtyřikrát rozvedené Samaritánce, protože ony se otevřely s vírou a vděčností jeho uzdravujícímu a odpouštějícímu milosrdenství a pochopení, kým on skutečně je.
Bude ve zvědavém, leč plachém Zacheovi, který se skrývá ve svém úkrytu v koruně stromů. Bude v jeho dychtivosti očekávání.
V zákonících a farizejích ho nehledejme, ti mají své jistoty, svůj Zákon a jeho spravedlnost, své rituály, své jasné předpisy, své paragrafy, své náboženství příkazů a zákazů; ti mají už svou odměnu. Ježíše a ježíšovskou víru a lásku však nemají. Ježíš to neváhá říci jasně a tvrdě.
Když k nám přichází Ježíš, ukazuje nám své rány. Říká nám: i ty smíš mít své rány. Nemusíš je zakrývat maskami, kosmetikou či brněním, ani zbožnými frázemi. Smíš mít své slabosti, své otázky, své pochybnosti, své nemoci a své hříchy.
Papež František, velký učitel Kristovy milosrdné lásky, nenáviděný farizeji církve naší doby, říká jasně a zřetelně: smíš mít hříchy. Jen neměj zkažené srdce. Jen neměj chladné a pyšné srdce.
Všichni jsme hříšníci, všichni padáme – ale nesmíme zůstat ležet.
Jeden moudrý rabín říká: Můžeš si myslet, že jsi skvělý, chytrý a krásný, to ještě nemusí být pýcha; může to být třeba i pravda. Ale nikdy si nemysli, že ti druzí jsou horší než ty. Nesrovnávej se, nesuď. Nikdo nevidíme do druhých. Ba i do sebe samých příliš nevidíme: Jen Bůh hledí do srdce.
Pohané kolem nás už mají po Velikonocích. My máme padesát dní velikonoční doby.
Jděme po této dlouhé cestě. Učedníkům Ježíšovým, dřív než jim v Antiochii lidé začali říkat „kristovci“, křesťané, přezdívali „lidé té cesty“. A když 2. vatikánský koncil hledal v šedesátých letech minulého století nejpřiléhavější obraz církve, sáhl k metafoře ze Starého zákona: lid Boží, putující dějinami.
Církev je communio viatorum – společenství cesty. Jsme na cestě, nejsme ještě v cíli. I naše teologie a naše víra jsou jen na cestě, nikoliv v cíli. Nemůže nám být všechno jasné. Ještě nevidíme Boha tváří v tvář.
V naší víře, je-li živá, opravdová, je prostor pro otázky, hledání a čestné pochybnosti. Tázání je zbožností myšlení, řekl jeden velký moderní filozof. Naše pochybnosti nemohou být překážkou na cestě k Bohu, protože jsou výrazem naší pochybnosti o našich vlastních náboženských představách, jsou projevem pokory, která nás naopak Bohu přibližuje a otvírá pro jeho tajemství.
Při naší pozemské cestě vidíme Boží věci jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádance“, zdůrazňuje svatý Pavel, největší křesťanský teolog všech dob. K víře bytostně patří „eschatologická trpělivost“, vyhlížení konečného cíle, který není v náručí světa a tohoto času, ale v náručí Boha na konci času.
Kdyby církev ztratila svůj poutnický charakter, přestala by být církví Kristovou a stala by se jen jednou z pozemských institucí.
Kdyby víra a teologie ztratily svůj poutnický charakter, kdybychom se z hledačů stali majiteli pravdy - za jaké se někteří křesťané považují a vydávají - zaměnili bychom víru za ideologii, za modloslužbu – hříšný opak víry.
Jsme na cestě – a právě to nás vede také k úctě k druhým, kteří jdou třeba jinými cestami (možná ke stejnému cíli, což se ukáže vždy až na konci). Vede nás to k touze setkávat se s nimi a vyměňovat si své zkušenosti – není právě toto jednou z radostí na našich cestách světem?
Cesta do Compostelly po různých trasách, které se nicméně několikrát protínají a poskytují tak místo k setkávání, tato dnes tak živá podoba spirituality, oslovující lidi přes mnohé (nejen národní, ale i světonázorové) hranice, je toho výmluvným obrazem. Ano, často máme na mysli konkrétní destinace a ty bývají různé. Ale jak nás učil velký svatý Augustin, pokud nás na cestě vede láska a touha, pak skrze ty různé dílčí cíle prosvítá onen jediný skutečný cíl a smysl všeho, co je. Kéž se k němu o těchto Velikonocích aspoň na krok přiblížíme.
Amen.
(kázání je ve video- podobě na YouTube www.farnostsalvator.cz )

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy