Nedávno mě v jednom hračkářství napadlo, že když jsem byl malej, tak jsme si nejradši hráli s hračkami, které jsme si vyrobili sami.

Byly to takové módní vlny. Na základce to většinou vypadalo tak, že někdo přinesl například skobičák a druhý den ho měli skoro všichni kluci ve třídě. Poznalo se to i podle toho, že jim plandaly trenýrky nebo ponožky.
Skobičák bylo možné vyrobit asi tak za deset minut, stačilo najít kus drátu, ohnout ho do Y a vytáhnout jeden gumový pramen právě z gumy od trenýrek. Bylo jich tam asi pět a vyoperovat je bylo možné jehlou od kružítka. K výrobě skobiček stačily štípačky a zvonkový drát. Střílelo to podle váhy skobičky a síly použité gumy až na dvacet metrů a bolelo to jako čert. Na chatě jsme zase dělali samostříly z prkýnka, gumy od kalhot a kolíčku. Střílelo to špejle se špendlíkem. S tím se dalo střílet i do terče, ale častěji to sloužilo spíš jako jakási dálková akupunktura. A když omrzelo tohle, našel se zase nějakej dobrák, kterej přinesl třeba flustrubku. A ještě odpoledne toho dne byly všechny versatilky svlečeny ze svých schránek a většinou tak už zůstaly. Druhý den jsme zpravidla přicházeli vyzbrojeni trubkami větších ráží a hrachem. Třídu křižovaly střely i při hodinách, bouraly výrobky na poličkách učebny Vv, zvonily o zářivky, odrážely se od zaprášené tkaniny, která chránila reproduktor školního rozhlasu (pokud tam nebyla, reproduktor prostě doreproduktoroval), třásly papíry na nástěnkách, po jednom ustřelovaly listy z popínavé rostliny nad dveřmi, shodily učitelce brejle a pero z katedry...a když si člověk tím hrachem naplnil pusu, trubka se proměnila v těžký hrachomet...do chvíle, kdy se tam zpravidla objevilo zrno větší ráže, to se pak tváře se nafoukly k prasknutí a tlaková vlna málem vylítla ušima, které zalehly...bolelo to. Někteří pitomci to dotáhli až tak daleko, že do školy přitáhli tu malou vzduchovou pistoli na jednu diabolku, zvanou flusbrok. Ale to už bylo zakročeno a zbraně byly vydány až na konci roku. A co dutinky? Taková blbost! Na každym chlapeckym záchodku byl na stropě les dutinek a fleků od hořících sirek přilepených rozpatlanou omítkou.
Jelikož jsme vyrůstali v militaristickém státě, kde první, co se člověk učil kreslit byl už ve školce tank, je asi logické, že jsme trpěli zvýšeným zájmem o různé exploze. Ale zábavná pyrotechnika se tu neprodávala, tak nezbývalo, než si ji vyrábět doma. Zpravidla to končilo tak, že to na Silvestra odnesla spousta prstů, rukou, očí i lidí. Začínalo to zpravidla šrouby, klíči a obaly od sprejů nebo eternitem (v rámci zachování civilizace nebudu psát víc...čtyřicátníci vědí), pak se někomu podařilo doma ukrást poplašňáky, a s poplašňákem a napínáčkem už se dala užít docela legrace. Ideální třeba pod zadní nohu židle nebo záchodové prkýnko. Jednou jsme našli na nějaké železné neděli kotouče starých filmů, na kterých vůbec nic nebylo. A byly z celuloidu. Na Vinohradech byla tehdy několik dní dost mlha... A co tr..ex a c...r? K......ík a o.........č, elektronové špony a ...4? A ze svitku filmu a jednoho článku ploché baterky se dala udělat raketa, která se zapalovala žhavým drátem a úžasné na ní bylo to, že se vůbec nedalo odhadnout, kam poletí, lítalo to neuvěřitelně rychle a na konci to občas vybouchlo. Moc chytré nebylo ani vystřelování ohnutých prskavek pomocí gumy do výšky, protože prskavky hořely dlouho a vytrvale. A to už vůbec nemluvím o tom, lepit na ně pomocí izolepy poplašňák a vystřelit je těsně předtím, než bouchne! No...radši opustím toto výbušné téma a vzpomenu si třeba na motokáry. Přední náprava kyvná na čepu, aby se dalo řídit nohama, kolečka z čehokoliv, brzdy žádný. Odhaduju, že tak padesát to s toho kopce dát mohlo a občas jsme se pěkně proletěli a pak chodili týdny pocamraní tou zelenou desinfekcí, která nešla umejt. Představa, že by tam člověk šel s helmou byla nepředstavitelná.
Ale vyráběli jsme si taky telefon z kelímků a provázku, který opravdu fungoval, pokud byl provázek napnutý (časem jsme však přešli na oranžové telefony na baterku z patra do patra z Pragoimpa).

Ale byly i hračky z obchodů. Na tyhle jsem si vzpomněl a budu rád, když si i vy v diskuzi vzpomenete na další:

Merkur - nejlepší stavebnice, kterou jsem kdy měl, pár dílů mám v dílně dodnes a používám je, když potřebuju něco vymezit. Vyráběl jsem z toho cokoliv, vždycky to fungovalo, dalo se to používat všelijak (třeba i jako první přístroj na odstředivé odlévání kontaktních čoček pana Wichterle). Pro mě to byla nejoblíbenější hračka mého dětství a myslím, že by vůbec nebylo od věci to začít zase vyrábět a dát to jako dárek od státu každému šestiletému klukovi.

Pistole, co střílela plastové vrtulky - které chvíli tančily po stropě a pak slétly dolů. Jednou jsem vyoperoval ten vrhací mechanismus, natočil ho, pružina ztratila oporu, sesmekla se z takového zoubku a zasekla se mi i s tím háčkem hluboko do prstu. Pohotovost...umrtvení...a tak. Za blbost se platí...

Pásák, co jiskřil - na ten si pamatuju ze školky. Vepředu na místě kulometu bylo rotační škrtátko a když s tím člověk jel, vypadalo to, jako když střílí. Myslím že tam byla i páčka, kterou se dala střelba vypnout. Byla to jedna z mnoha a mnoha militaristických hraček jako byl například vrhač raket s raketou na péro, modely ruských stíhaček, černá pistolka na antiperle, stříkací pistole, tank č. 23 snad ve všech velikostech a nebudete mi to věřit, ale jednou jsem fakt viděl i plyšovej, model kalašnikova, model samopalu Špagin, model brokovnice, která se natahovala pod pažbou a dělala fakt rány, jeep (ano, byl to skutečně jeep, divím se tomu dodnes, byl asi 20 cm velký), se kterym se muselo dozadu, aby jel dopředu, kaťuše, raketa na padák, parašutista na gumu...atd.

Letadélko Komár - prajednoduchá stavebnice letadélka na gumu s křídly z polystyrenu. Sestavené to bylo za deset minut a létalo to jako...jako komár.

Plastové modely letadel (kity) - vyráběly se v docela dobré kvalitě, ale nebylo možné sehnat dobré barvy na kamufláž. Značka Unicol Models, byla jediná, která se tu vyráběla a jelikož se ty barvy leskly, byly v podstatě nepoužitelné. Takže jsme šetřili na Humbrollky. Jedna stála 7,50 Kčs, což bylo stejně jako krabička cigaret. Stavebnice jsem si i upravoval, třeba pilotní kabinu jsem přeřízl lupenkovou pilkou a nalepil ji tam jako že je otevřená, když letadlo stojí na letišti (na lodi jsem zase udělal výbuch bomby pomocí vaty a přilepených trosek, vše náležitě obarveno tak, že z metru člověk nevěřil svým očím). Přístroje na černé palubní desce se malovaly špendlíkem nebo injekční jehlou stejně jako oči a rty pilota a přezky na jeho uniformě. Od toho byl (a od draků, které jsme si také vyráběli sami), jenom krok k létajícím modelům letadel. Jednou se mi povedlo z takovýho zvláštního lehkýho a pevnýho kartónu z krabice od něčeho ze Západu vyrobit větroně. Když jsme ho hodili ze skály, držel se ve vzduchu přes patnáct minut a přistál v lese za řekou. Někteří z nás v tom šli dál a dnes létají na skutečných letadlech, na balónech nebo se zúčastňují soutěží s radiem řízenými modely.

Oranžová sklápěcí Tatra, která se od a do určitého věku dala použít jako kočárek - tu měl snad úplně každý.

Inspiro - sada plexisklových ozubených koleček, pomocí kterých se na papír daly kreslit různé pravidelné obrazce

Mladý chemik - legendární sovětská laboratoř pro děti. Pamatuju si, že v návodu bylo napsáno, že se v žádném případě nesmí míchat obsah pytlíčku x s obsahem lahvičky y. Už si nepamatuju, co tam bylo za sloučeniny, ale pokud už si někdo přečetl ten návod, byl to jasný pokus číslo jedna. Díra v zácloně...zničenej koberec...křik... Pak tam byly také magnéziové proužky, po jejichž spálení laboratoř ztratila 90% přitažlivosti, takže zbývalo udělat poslední pokus a to smíchat všechno se vším.

Něco jako lego, ale byly to jenom kostičky, co šly zamáčknout do sebe - stavěly se z toho domečky, lodě atd.

Dřevěná stavebnice s různými architektonickými prvky...žluté sloupy, modré oblouky, červené kvádry. Většinou jsme z toho stavěli věž. Jednou jsem ji měl po nos, dokud nespadla.

Klik-klak - dvě kuličky na šňůrce. Když jsem byl malej, měl to skoro každej, a kdo to neměl, tak si to prý vyrobil tak, že z nějakého náklaďáku ukradl bakelitové koule z tykadel na nárazníku. Dělalo to kravál a než se to člověk naučil, tak měl klouby na hadry.

Loď na baterky - nejblbější hračka, kterou jsem kdy měl. Ta uplavala snad každýmu a baterky jí došly vždycky zásadně uprostřed čehokoliv.

Vláčky - to je na samostatnou kapitolu. Trafo z vláčků se navíc dalo použít na elektrolýzu vody a na pohon všech elektromotorků, elektrotechnických soustav, fyzikálních pokusů, protože mělo dva výstupy, na jednom byl reostat a na druhém stabilní napětí pro ovládání výhybek. A navíc měl tepelnou pojistku, takže když to člověk přehnal, nespálil ho. Stačilo chvíli počkat a jelo se dál. Do stejné kategorie patří autodráha ať už osmička nebo ovál.

Céčka - ale to už mě dost minulo, pár jsem jich měl na klíčích. Ale mánie to byla totální. Původně to byly závěsy do dveří, vyrábělo se to v Líšném u Železného brodu, kde jsem studoval. Pytel tehdy stál asi šedesát korun a v Praze se za některá céčka platilo až třicet za kus. Prostě neuvěřitelnej kurz. Dost lidí se tím tehdy živilo, protože nikdo nevěděl, kde to sehnat. Něco podobnýho byly barevný plastový sponky na papír z DDR. Jejich duhovou řadu měl v penále taky skoro každej.

Vystřihovánky z ábíčka - samostatná kapitola. Takhle jsme skládali hrady, zámky, auta a dokonce dioráma Přistání Američanů ne Měsíci, což mě překvapilo už tenkrát, protože ve škole nám ruštinářka říkala, že tam byli první Rusové a jezdili tam v Lunochodu. A když se spolužák Honza ohradil, že Lunochod byl asi metr velikej a že teda nechápe, jak se tam všichni vešli, měl u ní utrum stejně jako u všech ostatních učitelek...

Víš, znáš, umíš (nebo jak se to jmenovalo) s listy s otázkami a magnetickym panáčkem, který ukazoval správnou odpověď - a jiné didaktické hry. Pamatuju si i na násobilku na plochou baterku, kde se člověk dotkl čímsi čehosi a rozsvítila se správná odpověď. A pověstné Vyděržaj pioněr. Induktor na baterku a kontakty. Povedená taškařice.

Krystalka - tu jsme vyrobili z tátou ze součástek, které jsme vyštípali z televize na smetišti v lese. Tehdy byla spousta smetišť v lese. Na krystalku jsem napojoval německou leteckou přilbu Luftwaffe se sluchátky a po připojení antény a uzemnění jsem poslouchal stanici Hvězda? Nebo Praha? Už nevím...vím jen, že cívka uprostřed musela mít 32 závitů, byl tam jeden kilový odpor a jedna dioda.

Malinká fajfka z trafiky - tu měl taky každej. Dala se rozebrat na černou troubel a dřevěnou fajfku a uprostřed měla očko, aby se dala použít i jako přívěšek. To je zase skupina hraček, která byla nemilosrdně vymýcena, jako například, žvejkačka, co vypadá jako cigáro a malý plastový půllitr, ve kterém byla žlutá želatina a cukrová pěna. Pěna byla lepší...

Dětská kytara se čtyřmi strunami, na kterou nešlo hrát - a skupina mnoha hlučných hraček. Řehtačka, trumpeta, bubínek z plechu, plastový klarinet, píšťalka, píšťalka s kuličkou atd.

Magická tabulka - která když praskla, bylo všechno zlatý.

Bumerang - fungoval a kamarádovi zašili hlavu.

Jojo - už nevím, kdy to bylo, ale jedno léto byl člověk bez joja úplně out.

Modurit - původně výtvarná pomůcka, která se ale dala použít na cokoliv, pokud člověk počítal s tím, že se po uvaření nebo upečení smrskla.

Sovětská stavebnice hodin - a v každý sadě chyběla nějaká součástka, byl jsem v tom krámě asi třikrát. Pak jsem to složil a ono to fakt šlo...a zvládlo to tak hodinu za den jinam.

Gumoví indiáni - kovbojové a vojáci, mezi nim i několik českých z první republiky po tátovi. U nás tehdy kromě Tuzexu nesehnatelné stejně jako angličáky Matchbox.

Stolní hokej - nebo fotbal s panáčky na pružinkách. Míčem byla kovová kulička. A přesně takhle kamarád přišel o přední zub.

Mozajka z malých skleněných kuliček - byla tam taková skleněná lisovaná deska s důlky, do nich se pokládaly ty kuličky a tak vznikaly vzory. Kuličky měly různé barvy a měly tak šest milimetrů. Ideální hračka do školky! Jednou mi celý spaní po obědě trvalo, než jsem jednu zelenou vytlačil z nosu...a na to, proč jsem si ji tam proboha strkal, se mě neptejte...

Ruská bábuška - deset bábušek v sobě. Ta hračka mě bavila. Taky byly podobně udělaný čtverhranný bábovičky. Měli jsme ještě plechový, pamatuju si na žábu a mušli.

Kolikrát si říkám, že je div, že jsme to dětství vůbec přežili, že si nikdo nevypíchl oko či oči, akorát jsme si sem tam rozbili hlavu (nebýt někde zašitej se považovalo za příznak změkčilosti), sem tam si někdo zlomil ruku nebo se pekelně sedřel. Antoine de Saint-Exupéry říká, že člověk pochází ze svého dětství. Moje bylo krásný. Díky za něj!