Politiku dobré vůle k putinovskému Rusku je třeba přehodnotit
Na přelomu týdne jsme si připomněli 23. výročí vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Shodou dějinných okolností jen několik dní poté, co jsme vzpomněli jinou událost, invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ze srpna 1968.
V oněch srpnových dnech, kdy sovětská komunistická moc poslala tanky do Prahy, se zdálo nemožným, že by se o necelé čtvrtstoletí později sovětské impérium rozpadlo. Kreml ale svůj mocenský vzorec, založený na nerespektování mezinárodních smluv a neúctě k lidské svobodě, znovu oživil. Nyní opět Putinovské Rusko podniká vojenskou intervenci, aby zabránilo svobodné zemi, Ukrajině, vydat se vlastní cestou zpod područí Moskvy.
Na rozdíl od nás v roce 1968, však Ukrajinci svou nezávislost hájí se zbraní v ruce, za což jim patří náš respekt. Úctu si však zaslouží i rozhodnutí ukrajinské vlády nenechat se vyprovokovat násilnou anexí Krymu. Ta nejen nám Čechům připomíná někdejší Hitlerův Anschluss Rakouska, respektive zábor Sudet z roku 1938. Proto odmítáme výsledky krymského „referenda“, jež bylo uspořádáno v rozporu s mezinárodním právem pod hrozbou vojenského násilí, a jednoznačně podporujeme zásadu nedotknutelnosti suverénního území ukrajinského státu a jeho jednoty.
Nevyprovokovaný útok Putinova režimu na Ukrajinu neohrozil pouze suverenitu Ukrajiny, ale ohrozil a ohrožuje bezpečnost celé Evropy. Naopak podpora ukrajinské státnosti, postupného přibližování Ukrajiny k Evropské unii a rozvoj ukrajinské demokracie a ekonomiky, jsou v českém národním zájmu.
Mnozí Češi si patrně ani neuvědomují, nakolik je naše země s ukrajinskými dějinami provázána. Ve 20. letech minulého století se Praha stala útočištěm pro mnohatisícovou vlnu ukrajinských exulantů, kteří předtím marně hájili ukrajinskou státnost proti sovětskému Rusku na jedné straně a Polsku, potažmo Rumunsku na straně druhé. Byl mezi nimi i první ukrajinský prezident Mychajlo Hruševskyj (na jeho zdejší pobyt upomíná pamětní deska na domě v Dobrovského ulici č. 28 v Praze 7).
Vzhledem k velikosti ukrajinské diaspory a svobodným prvorepublikovým poměrům se Praha stala jedním z předních meziválečných středisek ukrajinské kultury. Vycházely tu ukrajinské noviny, časopisy, knihy. Vznikla tu řada ukrajinských institucí, gymnázia i vysoké školy. Přítomnost početné ukrajinské komunity přiměla v roce 1931 pražského arcibiskupa, aby kostel sv. Klimenta v Karlově ulici vyčlenil pro řecko-katolické bohoslužby.
Na sklonku 2. světové války uprchlo mnoho Ukrajinců před postupující Rudou armádou dál na západ. Část z těch, kteří tu zůstali, byla po květnu 1945 odvlečena do SSSR a odsouzena k dlouholetému pobytu v trestních táborech. V následujících letech byly všechny zdejší ukrajinské spolky a instituce donuceny ukončit činnost. V roce 1950 byla zakázána i řecko-katolická církev. Ukrajinci, kteří tu zbyli, se potýkali se šikanou ze strany komunistických úřadů - prodloužené ruky sovětských orgánů určených k boji s tzv. ukrajinským buržoazním nacionalismem.
V roce 1989 se příslušníci ukrajinské národnostní menšiny vesměs přihlásili k myšlenkám Občanského fóra. Hned zjara roku 1990 bylo založeno Sdružení Ukrajinců v ČR. Následujícího roku došlo k vyhlášení ukrajinské nezávislosti a začala se psát zcela nová kapitola česko-ukrajinských vztahů.
O 23 let později je ozbrojený ruský útok na suverenitu Ukrajiny pro nás všechny, kdo jsme v dosahu Putinova imperiálního záměru, velmi vážným varováním, že státní suverenita není samozřejmostí a že je nejvyšší čas přehodnotit politiku dobré vůle vůči Putinově Rusku, kterou Západ dosud praktikoval.
Houževnatou ukrajinskou obranu vlastní nezávislosti se kremelská propaganda snaží všemožně očerňovat. Suverénní, demokratická a prosperující Ukrajina by pro Putinův režim opravdu byla vážným ohrožením: Je totiž v postsovětském prostoru jedinou – a proto jedinečnou - zemí, jež má díky své historii, velikosti a složení obyvatelstva potenciál obyčejným Rusům ukázat, že i ve východní Evropě lze vybudovat přitažlivou alternativu putinovskému politickému modelu.
Věřím, že začátek konce stávajícího režimu v Moskvě se bude jednou datovat od probíhajícího ruského útoku na Ukrajinu.
V oněch srpnových dnech, kdy sovětská komunistická moc poslala tanky do Prahy, se zdálo nemožným, že by se o necelé čtvrtstoletí později sovětské impérium rozpadlo. Kreml ale svůj mocenský vzorec, založený na nerespektování mezinárodních smluv a neúctě k lidské svobodě, znovu oživil. Nyní opět Putinovské Rusko podniká vojenskou intervenci, aby zabránilo svobodné zemi, Ukrajině, vydat se vlastní cestou zpod područí Moskvy.
Na rozdíl od nás v roce 1968, však Ukrajinci svou nezávislost hájí se zbraní v ruce, za což jim patří náš respekt. Úctu si však zaslouží i rozhodnutí ukrajinské vlády nenechat se vyprovokovat násilnou anexí Krymu. Ta nejen nám Čechům připomíná někdejší Hitlerův Anschluss Rakouska, respektive zábor Sudet z roku 1938. Proto odmítáme výsledky krymského „referenda“, jež bylo uspořádáno v rozporu s mezinárodním právem pod hrozbou vojenského násilí, a jednoznačně podporujeme zásadu nedotknutelnosti suverénního území ukrajinského státu a jeho jednoty.
Nevyprovokovaný útok Putinova režimu na Ukrajinu neohrozil pouze suverenitu Ukrajiny, ale ohrozil a ohrožuje bezpečnost celé Evropy. Naopak podpora ukrajinské státnosti, postupného přibližování Ukrajiny k Evropské unii a rozvoj ukrajinské demokracie a ekonomiky, jsou v českém národním zájmu.
Mnozí Češi si patrně ani neuvědomují, nakolik je naše země s ukrajinskými dějinami provázána. Ve 20. letech minulého století se Praha stala útočištěm pro mnohatisícovou vlnu ukrajinských exulantů, kteří předtím marně hájili ukrajinskou státnost proti sovětskému Rusku na jedné straně a Polsku, potažmo Rumunsku na straně druhé. Byl mezi nimi i první ukrajinský prezident Mychajlo Hruševskyj (na jeho zdejší pobyt upomíná pamětní deska na domě v Dobrovského ulici č. 28 v Praze 7).
Vzhledem k velikosti ukrajinské diaspory a svobodným prvorepublikovým poměrům se Praha stala jedním z předních meziválečných středisek ukrajinské kultury. Vycházely tu ukrajinské noviny, časopisy, knihy. Vznikla tu řada ukrajinských institucí, gymnázia i vysoké školy. Přítomnost početné ukrajinské komunity přiměla v roce 1931 pražského arcibiskupa, aby kostel sv. Klimenta v Karlově ulici vyčlenil pro řecko-katolické bohoslužby.
Na sklonku 2. světové války uprchlo mnoho Ukrajinců před postupující Rudou armádou dál na západ. Část z těch, kteří tu zůstali, byla po květnu 1945 odvlečena do SSSR a odsouzena k dlouholetému pobytu v trestních táborech. V následujících letech byly všechny zdejší ukrajinské spolky a instituce donuceny ukončit činnost. V roce 1950 byla zakázána i řecko-katolická církev. Ukrajinci, kteří tu zbyli, se potýkali se šikanou ze strany komunistických úřadů - prodloužené ruky sovětských orgánů určených k boji s tzv. ukrajinským buržoazním nacionalismem.
V roce 1989 se příslušníci ukrajinské národnostní menšiny vesměs přihlásili k myšlenkám Občanského fóra. Hned zjara roku 1990 bylo založeno Sdružení Ukrajinců v ČR. Následujícího roku došlo k vyhlášení ukrajinské nezávislosti a začala se psát zcela nová kapitola česko-ukrajinských vztahů.
O 23 let později je ozbrojený ruský útok na suverenitu Ukrajiny pro nás všechny, kdo jsme v dosahu Putinova imperiálního záměru, velmi vážným varováním, že státní suverenita není samozřejmostí a že je nejvyšší čas přehodnotit politiku dobré vůle vůči Putinově Rusku, kterou Západ dosud praktikoval.
Houževnatou ukrajinskou obranu vlastní nezávislosti se kremelská propaganda snaží všemožně očerňovat. Suverénní, demokratická a prosperující Ukrajina by pro Putinův režim opravdu byla vážným ohrožením: Je totiž v postsovětském prostoru jedinou – a proto jedinečnou - zemí, jež má díky své historii, velikosti a složení obyvatelstva potenciál obyčejným Rusům ukázat, že i ve východní Evropě lze vybudovat přitažlivou alternativu putinovskému politickému modelu.
Věřím, že začátek konce stávajícího režimu v Moskvě se bude jednou datovat od probíhajícího ruského útoku na Ukrajinu.