Geneze francouzského džihádu

14. 01. 2016 | 11:45
Přečteno 10631 krát
Z Francie odešly za poslední léta do řad bojovníků tzv. Islámského státu stovky mladých lidí. Příčiny se pokouší odhalit řada analýz, mezi které patří i právě publikovaná kniha „Teror ve Francii. Geneze francouzského džihádu“. Jejím autorem je Gilles Kepel, francouzský sociolog náboženství a islámu.


Je otázkou, zda džihádistický export mladých Francouzů má příčinu v podnětech přicházejících zvnějšku anebo zda je plodem domácí francouzské radikalizace. Lze se také ptát, proč část mladé generace Francie a Evropy propadá islamistickému terorismu alias džihádismu. Objevuje v islamizaci módní formu pro vyjádření své radikality anebo ji přitahuje agresivní šířením náboženské víry, proselytismus, který vychází z radikalizace islámu?

Francouzský džihád má podle Kepela původ v předměstských bouřích, k nimž došlo na podzim roku 2005. Radikální proud islamistického odporu se formoval postupně. Vzdor své závažnosti byl přehlížen a nebyla mu věnována patřičná pozornost. Tento stav trval až do března 2012, kdy v Toulouse a Montaubanu zabil Mohamed Merah sedm osob. Případ vyvolal všeobecné zděšení. Převládl však názor, že se jednalo o čin jednotlivce, který konal na vlastní pěst.

Rok 2005 se zdá být přesto zásadním mezníkem. Tehdy došlo k souběhu dvou na první pohled nesouvisejících jevů. V globálním rámci vstupuje světový džihádismus do své třetí fáze. Výchozím bodem mělo být internetové publikování knihy „Výzva ke světovému islámskému odporu“, jejímž autorem je Abú Mússab as-Súrí. Ve francouzském kontextu vydaly předměstské bouře podzimu 2005 setbu, z níž povstala třetí generace francouzského islámu. Během následujícího desetiletí se ukáže, že se třetí fáze světového džihádismu propojí s novou generací francouzského islámu.

Od mudžáhidů k džihádistům

Novodobý globalizovaný džihád má za sebou již delší historii. Jeho první generace přišla na svět při bojích mudžáhidů v Afghánistánu proti sovětské invazi počínaje rokem 1979. Na relativní úspěch těchto počátků navazuje radikální islamismus v Alžírsku v 90. letech. Občanská válka, kterou tam džihádisté rozpoutali, jim vítězství nepřinesla. V roce 1997 byli poraženi, jak silou armády a bezpečnostních složek země, tak vlastní přehnanou radikalitou, terorem a fanatickým násilím. Ozbrojená islámská skupina (GIA), bojová složka alžírské islamistické opozice, nedokázala víc než šířit strach mezi obyvateli země a tak si i potenciální spojence mezi Alžířany nakonec zcela odcizila.

Druhá generace globálního džihádismu je spojena s al-Káidou Usámy ibn Ládina. Obrátila se od nepřítele ve vlastním domě, v „dár al-islám“, k nepříteli vzdálenému, v „dár al-harb“, k Západ. Zrežírovala spektakulární a mimořádně vražednou operaci 11. září 2001. Po krátkodechém nadšení „arabské ulice“, přichází útlum a zjevný propad snah zmobilizovat nějaký široký islamistický odpor v místním i globální rámci. V reakci na neúspěch al-Káidy zveřejňuje Abú Mússab as-Súrí svůj traktát, jakýsi „Mein Kampf“ radikálního islamismu, a zahajuje tak třetí fázi ve vývoji světového džihádismu.

Abú Mússab as-Súrí, jak ostatně dává najevo jeho přízvisko, je původem Syřan, který se europeizoval. Vyrůstal ve Francii a za manželku pojal jednu Španělku. Co ho přivedlo k záměru vytvořit celosvětovou síť džihádismu a s její pomocí rozvrátit západní společnosti Evropy, není příliš jasné. Jisté je jen to, co ve svém rozsáhlém opusu píše. Chce v Evropě rozpoutat občanskou válku, zahnat Evropany do vzájemně nesmiřitelných enkláv a komunit a do války všech proti všem. K tomu má sloužit verbování mladých lidí pocházejících z řad muslimských přistěhovalců v Evropě nebo evropských konvertitů k islámu a jejich směrování k útokům na „měkké“ cíle jako jsou „odpadlíci“ mezi muslimy čili „špatní muslimové“, dále islamofobní intelektuálové a Židé. Rekruty je podle as-Súrího třeba poslat na výcvik na muslimská území, odkud se budou vracet na Západ zoceleni a s jasným vědomím bojového poslání.

Pamflet as-Súrího se zprvu pokládal za dílo megalomanského šílence. Experti CIA soudili, že není důvod k zneklidnění, neboť naznačený projekt fungovat nebude. Leč v únoru 2005 přichází na svět webová stránka YouTube a následně pak dochází k rozmachu sociálních sítí. Tyto spojovací prostředky nabídly dosud nevídané možnosti. Každému dostupné, nenákladné a pro šíření idejí třetí fáze džihádismu ideální, především proto, že moderní komunikační cesty přijala dychtivě, nadšeně a naplno právě mladá generace.

Paralelně s těmito novinkami a změnami se odvíjí jiný příběh, který však, jak se posléze ukáže, není od věci, o níž je řeč. Díky chvályhodné efektivitě francouzských tajných služeb byl v roce 2001 zadržen Džamál Beghal, Franko-Alžířan vysoce postavený v hierarchii al-Káidy. Byl uvězněn ve speciální izolaci ve francouzské věznici. O něco později se do téhož nápravného zařízení dostávají Šeríf Kuaši, který bude v lednu 2015 jedním z vrahů v redakci Charlie Hebdo, a předměstský delikvent Amedy Kulibaly, budoucí vrah policistky na jižní předměstí Paříže v Montrouge a útočník v samoobsluze HyperCacher na východním okraji Paříže rovněž v lednu 2015. Proměna původně drobných delikventů ve fanatické džihádisty ve věznici se jeví jako neuvěřitelné selhání vězeňství ve Francii. Na inkubaci islamistických fanatiků se tak podepisuje, jak neznalost evoluce džihádismu, tak vězeňské poměry.

Mezi zbožností a „totálním islámem“

K pochopení dalších souvislosti je třeba popsat tři fáze ve vývoji francouzského islámu. První je spojena s muslimy z přistěhovaleckých rodin, kteří si vzali na starost pěstovat islám ve Francii za pomoci z ciziny. V letech 1988 až 2005 vynakládá veřejná správa velké úsilí k tomu, aby se vytvořila nějaká representativní muslimské instituce, s nimiž by se dalo jednat o praktických otázkách souvisejících s existencí a fungováním náboženských komunit.

Se vznikem a rozvojem reprezentativní muslimské instituce a dalších muslimských asociací a organizací je spojena druhá generace domácího francouzského islámu. Vedle pietistů, kteří apelují na nábožnost, se začíná projevovat i vliv Muslimského bratrstva. Bratři se pokoušejí islám „zviditelnit“. Přicházejí aféry s muslimskými šátky ve veřejných školách. Ve společnosti sílí nesouhlas s touto muslimskou zvyklostí a vede se o ní veřejně spor. Šátek na hlavách dívek se považuje za symbol mužské dominace ve vztahu k ženám. A za neméně závažné se pokládá vynucování souhlasu s ním a to jako útok na „laickost“, odkazující náboženskou víru do soukromí, což je jeden ze základních principů, na němž spočívá republikánská triáda rovnosti, svobody a společenské solidarity. Ve vzájemném přetahování snah o zachování laické společnosti a tendencí k návratu náboženství se utváří viditelná francouzská muslimská komunita. Veřejná správa pokračuje ve snahách upevnit zvyklost komunikovat s věřící části muslimské populace prostřednictvím islámských reprezentativních sdružení a jejich volených zástupců.

Třetí generace přichází na svět s masovými nepokoji na francouzských předměstích v roce 2005. Muslimské bratrstvo v reprezentativním Svazu islámských organizací Francie ztrácí silné slovo. Bouřlivé události odhalily, že oficiální mluvčí muslimských zájmů nemají vliv na mladou část muslimského prostředí, jejímž jádrem jsou potomci první generace francouzského islámu. Mladé muslimské prostředí nemá ovšem jednotný hlas. Jedná se o široké názorové pole, jehož jeden konec se bude následně pokoušet o politickou integraci: jednak svou účastí v prezidentských volbách v roce 2007 a 2012 s hlasy pro socialistické kandidáty proti pravicovému Sarkozymu, který je v mladém muslimsko-předměstském prostředí velice neoblíbený, jednak vysláním čtyř stovek svých kandidátů do navazujících voleb parlamentních.

Na opačné straně názorového spektra to jsou salafisté, kteří prosazují strategii radikálního kulturního rozchodu s francouzskou společností, v níž vyrostli. Pro salafistický fundamentalisticky založený „totální islám“ jsou demokracie, svoboda, rovnost mužů a žen a laickost „bezvěrecké“ a nepřijatelné. Vzdor stategii rozchodu s „bezvěreckou“ společností nemá většina salafistů a priori sklon k násilí. Rozohňují se až v roce 2010 v souvislosti s francouzským zákazem integrálního závoje čili zakrýváním ženského obličeje. V návaznosti na toto zákonné opatření se pro salafisty stává aktuální „hidžra“, čili emigrace na území opravdového islámu, a to do Jemenu, Egypta nebo některé ze severoafrických zemí.

Salafismus se do francouzského islámu výrazně implatoval za poslední desetiletí. Nikoliv početně, ale kvalitativně. Jeho interpretace islámu jako „totálně“ praktikované víry dokáže dělat na řadu muslimů dojem. Salafistický postoj se nutně nebere jako příklad k následování, leč jako respektu hodný postoj. K názorovému posunu, příznivému pro „totální islám“, napomáhají další skutečnosti. Prezident Hollande a vládnoucí socialisté přicházejí o muslimskou přízeň, protože dávají zelenou homosexuálnímu manželství.

Zdivočelý islamismus

Začíná se rovněž projevovat odklon muslimské reprezentace od levice, s níž ji dosud spojovala potřeba sociální výpomoci a silná závislost na podpoře ze strany státu. Řada muslimů se pouští do soukromého podnikání v rámci komunity a stávají se něčím, co lze nazvat „haláloví podnikatelé“. Muslimská populace se osamostatňuje a hlásí se naplno o práva plného francouzského občanství. Vše se přitom odehrává v době, kdy na Francii dopadá ekonomická a sociální krize a kdy školní vzdělání přestává být zárukou úspěšného zařazení na pracovním trhu. Škola tím pozbývá důvěryhodnosti a slábne úcta k hodnotám, které škola nese a šíří jako jsou svoboda a laickost.

Vývoji třetí generace francouzského islámu staví vykřičník pařížské atentáty v lednu a v listopadu 2015. Mezi těmito dvěma údery teroru je viditelný rozdíl. Trestná akce proti redakci Charlie Hebdo odhalila roztržku uvnitř Francie mezi těmi, kteří volali „Je suis Charlie“ a těmi, kteří naopak vyhlašovali „Je ne suis pas Charlie“. V pátek 13. listopadu se tato propast zacelila, neboť se vraždilo bezhlavě bez zjevného vymezení toho, kdo se má stát obětí. Vzniká tak dojem, sílící ostatně i při četbě prohlášení a textů zveřejňovaných džihádisty, že frakofonní skupina v rámci tzv. Islámského státu, která je společenstvím islámských noviců a islámskou kulturu si osvojovala přes internet, je islamističtější než samotný islamismus. Odhaluje se slabina francouzského džihádu třetí generace. Jeho aktivisté a propagandisté jaksi „zdivočeli“ a postrádají schopnost promýšlet své akce politicky a s vědomím nějaké delší perspektivy.

Po 13. listopadu se začali ve větším počtu mobilizovat muslimští intelektuálové s cílem čelit salafistickým snahám vnutit většině muslimů své fundamentalistické pojetí víry a svůj „totální islám“. Po lednových útocích k něčemu podobnému nemohlo v plné míře dojít, protože karikatury Charlie Hebdo na adresu islámu stavěli některé věřící před dilema a dotkly jich jako výsměch zbožnosti a osobní náboženské víře.

Proti tzv. Islámskému státu vede Francie válku na Blízkém východě. S džihádimem svádí boj na domácí půdě francouzská police a tajné služby. Zápas s islamismem má však i stránku sociální a kulturní. Terorismus není neporazitelný, ale k jeho porážce je třeba pochopit a poznat, s jakou politickou ekonomií pracuje a likvidovat podmínky, v nichž vegetuje. Touto živnou radikality je skutečnost, že jistá část mladých Francouzů nenachází nebo ztrácí pouto ke společnosti země, kde se narodila, chodila do školy, v níž se učila o hodnotových pilířích republiky a dnes spatřuje svou budoucnost jinde a jinak.

Jedná se o hodnotovou roztržku, kterou nevysvětlí a neospravedlní jen nějaké sociální důvody. Roli hrají i faktory psychické nebo psychiatrické. Je smutné a bolestné poslouchat o radikalizaci mladých v rodinách, kde chybí otec a kde jeho roli nahrazují kmotři a přátelé z Facebooku. Existují salafistické sítě, které propagují jako východisko roztržku s jinými hdonotami, než jaké představují hodnoty „totálního islámu“. A pak jsou i ti, kteří se chytí a za několik málo měsíců jsou z nich kovaní radikálové.

Radikalizace islámu a islamizace radikality

Kepelova analýza francouzského džihádu vede k závěru, že džihádistická radikalita zabírá ve Francii proto, že tam pro ni vznikla a zůstává živná půdu. Není to jen přítomnost muslimů, není to jen globální kontext rozmachu džihádu na Blízkém východě a není to jen ghettoizace předměstských čtvrtí a nefunkční integrace imigrantů, co je příčinou, že Francie exportuje nejvíce žoldáků džihádismu pro tzv. Islámský stát v Sýrii a Iráku. Na vině je francouzský systém, který udržuje a recykluje staré postupy a přístupy k práci, vzdělávání a k životu. Nebere ohled na měnící se reality a proto nedokáže včas rozeznávat klíčící společenská nebezpečí a předcházet jim.

Školský systém spoléhá setrvačně na tom, že na školu téměř automaticky naváže zaměstnání. Takový stav je ovšem dávno minulostí, přesto škola s touto změnou jako kdyby nepočítala. Logicky z toho povstává konflikt a rozčarování. Neústí-li škola v nějakou důstojnou formu dalšího uplatnění, hodnoty a principy, které žákům vštěpuje, ztrácejí v reálném životě smysl a mizí. Navíc elity, které řídí, usměrňují a kontrolují chod veřejných záležitostí, se drží rentiérských představ o ekonomii a práci, což samozřejmě nemůže být životní vzorec pro většinu. Společnost následkem toho ztrácí soudržnost a rozpadá se v řadu uzavřených vrstev a výlučných komunit.

Kritický pohled na charakter společnosti nelze brát za příčinu, která svádí část mladých Francouzů k životní dráze apokalypticky smýšlející vrahů. Může to být však badatelova zpráva, podložená řadou pečlivých rešerších džihádistických textů a sociologických anket v muslimském prostředí Francie, zpráva s důrazným apelem, že na atentáty nestačí reagovat jen represí, větším počtem policistů, tajných služeb a armády. Zrcadlo je třeba nastavit i vlastnímu domácímu prostředí a odpověď na otázku, co vede mladé lidi na islamistické scestí, hledat i u sebe.

Kniha Gillese Kepela „Teror ve Francii“, je do jisté míry i revanší sociologa, který vícekrát bušil na zavřená vrata ministerstev a úřadu veřejné správy, aby sklidil většinou jen nezájem. Jeho zpráva z roku 2014 adresovaná premiérovi o neutěšeném stavu arabistických studií ve Francii a jejich omezování zůstala bez odpovědi. Jak nedávno řekl v jednom rozhovoru: „Takovým iniciativám se nepřikládá žádná váha, neboť výzkum a rešerše, které jdou ke kořenům problémů, vádí zájmům politiků, kteří jen politikaří s cílem nepřijít o místo v rozhodovací hierarchii. Veřejné poslaní si po způsobu rentiérů přivlastňují“.

Kepel prezentuje francouzský džihádismus jako komplexním fenomén, na němž mají silný podíl domácí motivy. Džihádistická radikalizace je podle jeho hypotézy dílem útěku části muslimů ve Francii k „totálnímu islámu“, k radikálně důslednému následování doslovnosti koránu a prorockých tradic, a souběžně jdoucích negativních jevů sociálních, společenských a kulturně-vzdělávacích v zemi. Francouzský džihád není tedy produktem jen vnějších vlivů. Bez místních podmínek by nemohl mít tak dramatický dopad, jakého jsme svědky. Islamistický terorismus není plodem výhradně jen radikalizace islámu venku i doma. Stejně tak nelze jeho dopad a koneckonců i zjevnou popularitu u části mládeže ve Francii a ve světě vysvětlit pouze tím, že radikálně smýšlející a s dnešním světem nespokojená mládež se islamizuje, protože tento výraz radikality je dnes mediálně nejpřitažlivější, nejdostupnější a nejefektnější.





Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy