Nemalá část radikálních pravicových proudů v západní Evropě pěstuje již více jak jedno desetiletí představu katastrofy. Evropský kontinent je na cestě změnit se v Eurabii, v území zaplavené muslimy s všeobecnou platností islámského „božího zákona“ – šaríy.



Slovní novotvar „Eurabie“ značí kontinent a evropskou kulturu zcela podřízené islámu a jeho zákonům. Předpokládá vymýcení evropských „židovsko-křesťanských“ kořenů a demografický „džihád“ s perspektivou muslimské většiny, která početně převáží „původní“ Evropany a učiní z nich podřízenou menšinu. V tomto katastrofickém scénáři je logickým a nevyhnutelným důsledkem „dhimmíství“ pro stávající evropské národy. Postavení „dhimmí“, podle islámské normy určené nemuslimům jako obyvatelstvu pod ochranou islámu, leč nerovnoprávné a ve vztahu k muslimům druhořadé.

Existují dvě verze „eurabijského“ uvažování. První se snaží být vědecká a staví na pracích britské historičky a esejistky Gisele Littman-Orebiové, vystupující pod pseudonymem Bat Ye´Or. Druhou šíří soupeři teoretického „eurabismu“ a nejedná se nutně o ideology extrémní pravice. Tvrdí, že Evropa, Starý kontinent, je ztracená. Na mezinárodní scéně hraje a bude hrát jen podřadnou roli, neboť se vzdala hodnot Západu.

Představa Eurabii je laděna navíc antifrancouzsky. Pregnatní obžalobu v tomto ohledu nabízí David Pryce-Jones, britský publicista a historik, autor hypotézy o arabské zaostalosti jako důsledku kmenového rozdělení arabských společností a klanového soupeření, v němž islámským fundamentalismus slouží k šikování mas do front oddaných mocným a vlivným rodinám (viz „The Closed Circle“, 1989). Ve své knize s názvem „Betrayal France. The Arabs and the Jews“ z roku 2005 „osvětluje“ Pryce-Jones původ a podobu francouzské „zrádnosti“. Pařížské ministerstvo zahraničí a tři po sobě jdoucí francouzské republiky si prý předávaly svou „arabskou politikou“ štafetu hanebného antisemitismu. A Francie se na stránkách knihy vybarvuje navíc jako nespolehlivý partner, ba dokonce protivník Spojených států, Velké Británie a Atlantické aliance.

V prostředí a kruzích, kde se Eurabie vydává nikoliv jen za zkázotvornou vyhlídku Evropy, nýbrž již za hotovou realitu, se Francii připisuje role hlavního strůjce „kapitulace“ před islámem. Výchozím bodem by měla být první ropná krize v roce 1973. Francii se v tomto názorovém proudu popírá a bere právo provozovat politiku odpovídající jejímu zeměpisnému postavení a historickým vztahům se severní Afrikou, Blízkým východem a západní Afrikou. Stejně tak se francouzské zahraniční politice nepřipouští usilovat spíše o vícestranný svět než o recyklování studené války, v níž by „svobodný Západ“ měl zadržovat útoky islámu.

Antisemitismus a nepřizpůsobiví

V názorech zastánců teorie Eurabie slouží pojem Západ jako náhrada za Evropu. Náš kontinent vymezují transatlantické vazby, není definován představou silného a vlivného celku. Jedná se o jasné přitakání americkému světovému vůdcovství. Leč takové vedení je morálně ospravedlnitelné jen tehdy, určují-li ho jiní než současný prezident Obama čili jeho odpůrci. Evropa se také obviňuje z toho, že nebrání své Židy proti novému antisemitismu, který se pěstuje a sílí v prostředí muslimských přistěhovalců. Staví se a nejedná patřičně přátelský s státem Izrael a tak chtě nechtě uvolňuje cestu příští genocidy Židů a Izraelců. V knize „Jihad and Genocide“ přichází její autor R. L. Rubinstein s tezí, podle níž ideologie džihádismu kalkuluje s „potenciální genocidou“ všech nemuslimů.

Eurabijské myšlení pokládá islám za civilizačního nepřítele. Jedná se o protivníka bez výjimky, který je o to nebezpečnější, že útočí na civilizovaný svět nejen z venku, nýbrž i z nitra civilizovaného světa. Hledáním vnitřního nepřítele nebo voláním po jeho odhalování může mít černobílé eurabijské uvažování velmi vážné politické a společenské dopady. Kvalita evropské demokracie odvisí od společenské soudržnosti, která je sotva myslitelná bez jisté míry vzájemné důvěry mezi lidmi, společenskými vrstvami a národy. Pokud se na pěstování takové důvěry přestavá pracovat, anebo se dokonce důvěra podkopává, riskuje se válka všech proti všem.

Výrazná je fixace na islám a přehlížení rozdílu mezi islámem - náboženstvím a islamismem - politickou ideologií. Islám se chápe jako kultura a politický projekt zároveň, jehož cílem je globální chalífát. Muslimové jsou ve své náboženské identitě zakořenění natolik, že je z ní nevytrhne, ba ani ji nerozvolní jakákoliv integrace či asimilace v jiném civilizačním prostředí.

Problematické může být odvolávání se na judeokřesťanství. Kulturní a náboženské souvislosti a podobnosti vycházející ze starozákonných a novozákonných biblických textů vypadají na povrch srozumitelně, leč teologicky vzato skřípou. Určitě by je odmítli jak zastánci tradičního judaismu, tak tradicionalisté katoličtí. S teologickými rozdíly, které mohou být koneckonců značné, ovšem ideologové Eurabie nepočítají. Leč jsou zjevně připraveni požadovat od všech muslimů, tedy včetně těch, kteří jsou muslimy jen sociologicky, nikoliv vírou, aby se islámu veřejně zřekli.

Francouzské diskuse o perspektivách Eurabie jsou živé v prostředí aktivních zastánců sekularismu. Stojí v nich proti sobě ti, kteří nemají žádné pochopení pro politický islám a nic mu nedarují. Bojují proti všem náboženským fundamentalismům a odvolávají se přitom na republikánskou rovnoprávnost a humanistickou universalitu. Z druhé strany jsou ti, kteří se vydávají cestou směrem k etnickému vymezování nepřizpůsobivých a k přiznání nevyhnutelnosti střetu kultur, z čehož se odvíjejí argumenty proti islámu. K jakým konkrétním společenským a politickým dopadům by to mohlo vést, není řečeno jasně. Leč kupříkladu stavět věřícím muslimům překážky k provozování jejich obřadů není pro tento názorový tábor nemyslitelná varianta.

Nová rekonquista

Vývoj směrem k národoveckému patriotismu, který sice vznikl na okraji ochranářsky a suverenisticky laděné francouzské levice, leč dnes se ho chápou pravicoví konzervativci, může pojem národa zredukovat na kulturní a náboženskou identitu. Lze také zaznamenat, že názorové a politické proudy, které nyní v Evropě rozvíjejí populární názory o „nepřizpůsobivých cizincích“ jako zdroji krizí, obracejí proti islámu myšlenky rozvíjené emacipační levicí v západní Evropě před čtyřiceti lety. Jedná se o práva žen, homosexuálů, menšin, především Židů. Ti všichni se mohou posléze ocitnout v ohroženi následkem kampaní proti „úchylkám“ a pod rostoucími tlaky na jejich kriminalizaci, s nimiž operuje islamismus deroucí se k moci v arabských zemích a které s sebou nese eurabijská perspektiva.

Proislámský okcidentalismus eurabijské ideologie zavádí. Předně sama představa Eurabie spočívá na kulhajícím a odzbrojujícím mýtu. Je-li islamizace Evropy na postupu a evropské národy se stávají doma menšinou, ztrácejíce navíc evropské politické a historické vědomí, proč bojovat za fakticky mrtvou civilizaci? Uvažování v dimenzi Eurabie chce zřejmě burcovat pohledem nazpět, iluzí o jakémsi lepším minulém, k jehož oživené stačí označit nepřítele a jeho domácí spojence. Pokud se přepokládá, že Evropa je ztracena, patrně nezbývá jiná cesta, než v jednotlivých národech kontinentu seskupit poslední spravedlivé, „pravé Evropy“ věrné, a začít přípravovat „znovudobytí“ po vzoru středověké rekonquisty.

Jedná se ideovou představu, která snižuje evropskou civilizaci na úroveň podrážděného odmítání „jiného“. Chybí v ní ucelený kulturně civilizační projekt, z něhož by se daly odvodit hodnoty, s nimiž se muslimové v Evropě mají ztotožnit. Svědčí o obtížích Evropy jít cestou otevřených identit, které se dokáží vyhnout jak podceňování rozdílnosti, tak křečovité uniformizaci.

Předsunutá hlídka a nepotopitelný koráb

Sen o Evropě bez muslimů je v neposlední řadě absurdní. Sama geografie Starého kontinentu, jeho sousedství s „domem islámu“, se zrušit nedá, nemluvě o současném pohybu lidí, který nezastaví sebehustší ostnaté dráty a hraniční bariéry. Nechci tomu přikládat větší váhu, než to má, leč nepřipomenout to nedokáži. Když do Evropy přicházejí arabští muslimové s naditou peněženkou a obklopeni okázalým luxusem, mnohý Evropan se před nimi dokáže zlomit v pase. Ani muslimské peníze ve švýcarských bankách tamním antiislámským horlivcům nepáchnou. Tady střet civilizací najednou neplatí, i kdyby za bohatým Arabem cupitalo hned několik ženských postav zahalených od hlavy po paty. Znamená to snad, že Evropa islamizovaná bohatstvím nevadí, zatímco kontinent zaplavený islámskou bídou je hrůznou představou? Pokud ano, pak je namístě otázka, zda starost a obavy o evropskou civilizaci ohroženou islámem nejsou ve skutečnosti strachem z islámu, nýbrž z přívalu pologramotné muslimské chudiny, s jejímž „zcivilizováním“ si málokdo hodlá pálit prsty.

Eurabie je dobře pěstovaný mýtus. Strach z islámu a muslimů v Evropě je přesto reálný. Proto je třeba o islámu mluvit. Nejen jako o ideologii „nepřizpůsobivé kultury“ a obnovy zašlé slávy. Všechny jeho současné podoby a konflikty musíme sledovat, kupříkladu jak konflikty mezi samotnými muslimy dopadají na jejich okolí. Francouzká zkušenost nabízí pro ilustraci řadu poznatků o třenicích a sporech mezi zastánci muslimsko-bratrského islamismu a salafisty nebo o negativních projevech dělení podle etnicko-geografického původu, kterého se samotní muslimové nedokáží pokaždé vzdát a zříci. Možná že právě tendencí k vnitřní svářlivosti je muslimská přítomnost v Evropě vážnější záležitostí než ideologie nějakého globálního chalífátu sama o sobě.

Webovými stránkami nositelů představ Eurabie lze listovat na internetu. Vyjadřují přání být „předsunutou hlídkou“, jejíž zraky míří k „branám Vídně“ ( zanedlouho to bude 330 let, kdy byla u rakouské metropole zastavena poslední muslimská invaze osmanských Turků do Evropy). Takových „sitů“ je celá řada, mimo jiné eurabia.cz. Na prosbu jejích provozovatelů, zda souhlasím s přebíráním mnou psaných textů, jsem odpověděl kladně. Svého času to byla jediná tribuna, kde se diskutovalo o islámu jinak než učeně a akademicky. Otvíraly se tam otázky, na které se jinde nedostalo. Buď proto, že byly tzv. „špatně položené“, anebo se pokládaly za příliš „citlivé“. Široké, ničím neomezované diskusní pole věnované islámu jsem považoval a stále považuji za velmi potřebné.

Mohou na něm zaznívat předsudky, nepravdy, polopravdy, neověřené informace, které se hodí k podepření vlastních názorů. Mohou tu být napadáni zastánci jiných pohledů na islám než jaký chtějí slyšet gruntovní „islamofobové“. Může se dokonce balancovat na hraně náboženské nenávisti a koketovat s ní. Pokud však o islámu a muslimech něco vím, pokládám za svoji povinnost do takové názorové mlýnice vstupovat a dávat najevo, co si myslím, nuancovat a nesouhlasit.

Má přítomnost na webové stránce eurabia.cz by se ovšem neměla vykládat tak, že se ztotožňuji s občasnými pokusy tamních přispěvatelů vyvolávat téměř štvanice na některé z mých oborových kolegů. Pranýřovat se dá ledacos, ale věcně, slušně a důstojně. Značkovat autory píšící do eurabie.cz apriori pohoršením je neméně pochybné. Zavání to manýry někdejších „kádrováků“, kteří měli hlavní starost hlídat lidi. Názory a myšlenky? Pouhé kamínky do mozaiky pasující či nikoliv na jediný vzor: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Hypotéza Eurabie otevírá debatu o islámu v Evropě, leč vzápětí ji zamyká arogantní podrážděností. Evropa se vyvíjí, mění, je to živý organismus. Ohrožení je výrazem její existence. Odpovědí by neměl být strach, nýbrž starostlivost (dvojče odpovědnosti) a péče. O koráb a souhru jeho posádky na rozbouřených vodách. Abychom mohli i do budoucna věřit heslu vepsanému do znaku města Paříže. Fluctuat, nec mergitur. Zmítá se na vlnách, ale nepotopí se.