Protimuslimská hysterie je sázkou na katastrofu
„Já jsem Charlie“ znělo silným unisonem lednovou Francií. Krvavý atentát proti redakci satirického časopisu Charlie Hebro a návazné vraždění v židovské samoobsluze u jedné z východních bran Paříže vzedmuly nevídanou vlnu solidarity s obětmi islamistického teroru. Mohutné demonstrace spojily v neděli 11. ledna 2015 miliony lidí po celé Francii. Čtyři měsíce po lednovém masakru žije země tak, jako kdyby se nic nestalo. Rozhořčení vzplálo a aniž by zanechalo stopy zhaslo. Až do těchto dnů, kdy znovu nachází důvod se rozhořet, přinejmenším v mediální sféře. Nikoliv kvůli prolité krvi, nýbrž kvůli jedné knize. Jmenuje se „Kdo je Charlie?“ a nese podtitul „Sociologie náboženské krize“.
Emmanuelle Todd, historik a demograf, dokazuje na stránkách svého opusu, že francouzské „11.září“ bylo pouhým sebeklamem. Pod „dobrými úmysly“, deklarovanými navenek, se skryly nepřiznané hluboce zasuté kořeny xenofobie, autoritářství a moralizujícího elitářství, jemuž nesedí skutečná rovnoprávnost. Autorův soud se opírá o důkazy vycházející z map, které dávají přehled o regionálním rozložení tradic katolických a monarchistických na jedné straně a revolučních a republikánských na straně druhé, a ze statistik udávajících rozmístění sociálních vrstev a politických názorů v zemi. Tyto informace jsou pro Todda referenční bází, která mu slouží k dešifrování skrytých motivací lednových manifestací po celé Francii. Výsledek je pak drtivý a nemá daleko k obžalobě. Tolik oslavovaná jednohlasnost nebyla více než iluzí, které věří a snaží se vnutit k věření síly určující a dominující ve veřejném mínění Francie. Emočně vypjaté a hezky znějící „dobré úmysly“ zastřely skutečné a nepřiznané motivace.
V lednu letošního roku tak měla Francie zažít případ fungování „falešného vědomí“ nebývalého rozsahu. Todd zde pracuje s Marxovým konceptem sebe-vědomí, které se chová tak, že subjekty dávají podobu „dobrých úmyslů“ pozůstatkům toho, co v zásadě určuje jejich jednání. Jde o náklonosti hluboce zasuté v myšlení pocházející z kolektivní paměti, ze společně cítěných a prožívaných stop zanechaných moderní historie. Zjednodušeně řečeno, tvrzení, „jsem proti islamismu, nikoliv proti islámu“, může být jen „dobrým úmyslem“ krytá nechuť vůči islámu a muslimům vůbec. Ve Francii je k tomu blízko, neboť její moderní dějiny znají kapitolu o „zanášení moderní civilizace“ do Alžírska a o „odměně“ Alžířanů za tuto „civilizační misi“ v podobě alžírské války či vyhnání francouzských kolonů „pieds-noirs“ ze země. Podle Toddova vzorce není pak i důrazně nárokovaná veřejná nenáboženskost, pověstný princip laickosti, uchráněna nebezpečí stát se rouškou pro islamofobii, případně vyjadřovat skrytý obdiv pro autoritu a pořádek po vzoru křesťanských hodnot nebo podle představ humanistických moralistů.
Todd vidí v zástupech, které zaplavili Paříž dne 11. ledna, milióny náměsíčníků. Tísní se za svým prezidentem a za početnou suitou zástupců světové oligarchie. A to vše ve jménu obrany bezpodmínečného práva „hanět Muhammmada, ústřední postavu slabé a diskriminované skupiny občanů“. Za posvátnou jednomyslností davů onoho dne se ďábelsky šklebí lež. Lidová Francie nebyla v tu chvíli Charlie, stejně jím nebyli mladí z předměstí, ať už muslimové či nikoliv, a rovněž se jako Charlii necítili ani prostí, obyčejní občané venkova.
Obvinění pochopitelně vyvolává veřejnou pozornost. Noviny a revue otiskují rozhovory se „žalobcem“ pod výraznými titulky ve stylu „Rouhání proti 11. lednu“ či „Podvod 11. ledna“. Caroline Fourestová, důsledná obhájkyně francouzské „laickosti“ a tvrdě kritizující náboženský integrismus v nové knize „Chvála rouhání“, označuje v rozhlasové rozhovoru Toddův přístup za „intelektuální zradu“. A není sama, kdo se cítí být zasažen drtivým soudem. „Byla to přece klidná demonstrace, laskavá, hodná velikosti Francie. Na něco takového nelze přece plivat!“
Obava z islámu je ve Francii přítomna. Zjemňuje se připomínkami, že nejde o muslimy samotné, nýbrž o tmářskou, integristickou tendenci, která dělá z náboženství politiku a která radikalizuje věřící a staví jedny proti druhým. Snahy islám jen „sociologizovat“ a vydávat ho především za výraz diskriminovaných sociálně i lidsky se pak nahlížejí s nedůvěrou a podezíravě. Vidí se v nich odvádění pozornosti od toho, co se francouzskému intelektualismu příčí a co pokládá za zásadní. Tím podstatným má být degradace a eroze „francouzské vzdělanosti“, svátosti a chrámu. V moderním kontextu a globalizačních souvislostech se tento tradiční stánek hrdosti sice rozpadá, ale Francouzi sami nebo jejich hlasití mluvčí zřídkakdy přiznávají, že ona „dekulturace“, pokud má vůbec mysl o něčem takovém mluvit, může být jen komplexním jevem a vinu za ni nelze svalovat pouze na ty, kteří se vzdor nabízeným možnostem málo snaží vzdělávat a zkulturňovat.
Ilustrací takové tendence může být esej Philippa Vala „Nepokoj v nekulturnosti“, v níž autor odsuzuje „sociologizování“ islámu, čímž se míní, že problém s muslimy se nevyčerpá jen odkazem na jejich sociální a ekonomickou marginalizací, nýbrž souvisí i s přežívajícími islámskými tradicemi a s tápaním muslimů ohledně své identity. Poukazuje se tu na kulturní úpadek předměstských čtvrtí, na kterém se pase islámské tmářství, a na absenci kultury, která by pěstovala kritického ducha. Esej ústí do stížnosti na adresu veřejné správy, která soustavně krátí rozpočet na kulturní a vzdělávací aktivity na městských předměstích s koncentrací muslimské populace.
Todd nabízí zcela opačnou perspektivu. Nejsou to muslimové a islám, kdo a co prožívá krizi identity. Jsou to střední k politickému centrismu orientované vrstvy, které procházejí náboženskou krizí. Trpí ztrátou víry a padá na ně metafyzická prázdnota. Pouštějí se následně do zcela zvrácené hry s muslimy a dělají z nich hromosvod a beránka k obětování. Francie, kde se náboženství nevyhnutelně ztrácí, přetrvává posedlost náboženskými symboly. Skoro všemu může být přisouzen nějaký nábožensko-věroučný význam s dobrým nebo špatným úmyslem. Leč je tomu tak jen proto, že náboženství odchází a nic ho nenahrazuje.
Náboženství je třeba brát vážně, především ve chvíli, kdy se ztrácí. Todd si nemyslí, že náboženství může nabídnout nějaký rozumný celospolečenský projekt. Leč nikdy se nepotvrdilo, že by společnost mohla žít bez víry. Současnou francouzskou společnost ovládají střední třídy, které už nevěří ničemu, nevědí, jak dál postupovat a kam. Z toho povstává problém. Nedělá ho hrstka pomatenců, kteří se dovolávají islámu, aby páchali zlo. „Závažné je to, že kvůli těmto několika šílencům se počátkem ledna stala francouzská společnost zcela hysterickou, dokonce do té míry, že došlo až na předvolávání osmiletých kluků na policii jen proto, že ve škole prohlašovali, že nejsou Charlie a nechtěli držet minutu ticha“.
Na téma muslimů lze ve Francii slyšet kdejakou hloupost, prohlašuje Todd. Muslimové na rozdíl od obvyklé představy nejsou ve Francii nějakým jednolitým blokem. Odlišují se často velmi značně způsobem, jak vnímají a prožívají islám a víru. Mají rozdílný etnický a národní původ. Procento smíšených manželství je u nich značně vysoké. „Přes manželské svazky jsou daleko více asimilováni než neoreakcionářští intelektuálové jako Eric Zemmour nebo Alain Finkielkraut, kteří si berou muslimy soustavně na mušku“.
Verbální pirueta, kterou se Todd rafinovaně vymezuje vůči populárním „neoreakcionářům“, stojí za zmínku. Oba dotyční mají židovské kořeny a důsledně hájí „francouzskou identitu“ vůči „dekulturizační“ záplavě. Jejich knihy, publikované v minulém roce, Filkielkrautova „Nešťastná identita“ a Zemmourova „Francouzská sebevražda“, vyvolaly značnou pozornost a už svými názvy se jadrně dotkly citlivých jizev v mínění nemalé části francouzské střední třídy. Pikantní na těchto spojitostech je skutečnost, že sám Emmanuelle Todd pochází ze židovské rodiny a ve své knize píše, že podstatnou otázkou pro Francii dneška není, zda přiznat či nepřiznat právo karikovat, nýbrž „vzestup antisemitismu na předměstích“.
Obnovu antižidovské nenávisti nedává Todd do souvislosti s rostoucím počtem muslimů ve Francii a s jejich problémy integrace, jak o tom mluví „neoreakcionáři“, nýbrž spojuje vzestup antisemitismu s ekonomickou politikou posledních desetiletí. Tato politika dostává mnoho mladých lidí z muslimských rodin do nejisté situace, v níž jsou náchylní přijímat zcestné názory a osvojovat si konfrontační chování, což zvyšuje nebezpečí, že židovská populace bude znovu vydána národní pomstě. Středostavovské vlády zleva i zprava s tím nic nedělají, jen rozehrávají „biliár“, v němž na společenský okraj vytlačení dělníci „domácího původu“, s nimiž se zachází stále hůře, jdou proti arabským lidovým vrstvám a mladí severoafričané útočí na Židy.
V Toddově postoji není žádná andělskost, žádné „sluníčkářství“, použijeme-li výraz ze slovníku diskusí na českých internetových stránkách. Tvrdí důrazně že „antisemitismus předměstí existuje a nelze tento fakt zpochybňovat“. Leč není ochoten odsouhlasit názor, který je dnes na vzestupu nejen ve Francii, ale i na mnoha místech Evropy, a který hlásá, že islám je svou podstatou zvláště nebezpečný pro Židy. „Nezapomínejme, že jediným kontinentem, kde byli Židé masakrováni masově, zůstává Evropa. V novém antisemitismu, který se objevuje na předměstích“, říká Todd, „já sám nedokáži rozpoznat, co vychází z francouzského tradice katolicko-republikánsko-rovnostářské, která se chová jako zombie, tj. oživlá mrtvola, a co je specificky islámské“.
AntiCharlie Todd pustil do pléna text, který je rozhněvaný a zároveň varující. Nemá ovšem záměr mobilizovat moralizujícím akcentem aktivní obranu před údajnými nájezdníky a zcestným islámem, ani nepřichází s návodem vracet do života zombie mrtvých tradic. Posuzuje dva scénáře. Jedním je hysterická konfrontace s islámem, druhým kompromis. Volba je pro něj jasná. Pokud první scénář může přivodit pouze katastrofu, zbývá možnost druhá. „Máš-li volbu mezi smrtí a nejistotou, zvolíš nejistotu“. Je to hlas rezignace nebo realismu? Odpověď zůstává otevřená. Jeden Francouz jen důrazně řekl svým krajanům: nechme naše muslimy v klidu a přestaňme je nutit, aby se museli pokládat především za muslimy.
Emmanuelle Todd, historik a demograf, dokazuje na stránkách svého opusu, že francouzské „11.září“ bylo pouhým sebeklamem. Pod „dobrými úmysly“, deklarovanými navenek, se skryly nepřiznané hluboce zasuté kořeny xenofobie, autoritářství a moralizujícího elitářství, jemuž nesedí skutečná rovnoprávnost. Autorův soud se opírá o důkazy vycházející z map, které dávají přehled o regionálním rozložení tradic katolických a monarchistických na jedné straně a revolučních a republikánských na straně druhé, a ze statistik udávajících rozmístění sociálních vrstev a politických názorů v zemi. Tyto informace jsou pro Todda referenční bází, která mu slouží k dešifrování skrytých motivací lednových manifestací po celé Francii. Výsledek je pak drtivý a nemá daleko k obžalobě. Tolik oslavovaná jednohlasnost nebyla více než iluzí, které věří a snaží se vnutit k věření síly určující a dominující ve veřejném mínění Francie. Emočně vypjaté a hezky znějící „dobré úmysly“ zastřely skutečné a nepřiznané motivace.
V lednu letošního roku tak měla Francie zažít případ fungování „falešného vědomí“ nebývalého rozsahu. Todd zde pracuje s Marxovým konceptem sebe-vědomí, které se chová tak, že subjekty dávají podobu „dobrých úmyslů“ pozůstatkům toho, co v zásadě určuje jejich jednání. Jde o náklonosti hluboce zasuté v myšlení pocházející z kolektivní paměti, ze společně cítěných a prožívaných stop zanechaných moderní historie. Zjednodušeně řečeno, tvrzení, „jsem proti islamismu, nikoliv proti islámu“, může být jen „dobrým úmyslem“ krytá nechuť vůči islámu a muslimům vůbec. Ve Francii je k tomu blízko, neboť její moderní dějiny znají kapitolu o „zanášení moderní civilizace“ do Alžírska a o „odměně“ Alžířanů za tuto „civilizační misi“ v podobě alžírské války či vyhnání francouzských kolonů „pieds-noirs“ ze země. Podle Toddova vzorce není pak i důrazně nárokovaná veřejná nenáboženskost, pověstný princip laickosti, uchráněna nebezpečí stát se rouškou pro islamofobii, případně vyjadřovat skrytý obdiv pro autoritu a pořádek po vzoru křesťanských hodnot nebo podle představ humanistických moralistů.
Todd vidí v zástupech, které zaplavili Paříž dne 11. ledna, milióny náměsíčníků. Tísní se za svým prezidentem a za početnou suitou zástupců světové oligarchie. A to vše ve jménu obrany bezpodmínečného práva „hanět Muhammmada, ústřední postavu slabé a diskriminované skupiny občanů“. Za posvátnou jednomyslností davů onoho dne se ďábelsky šklebí lež. Lidová Francie nebyla v tu chvíli Charlie, stejně jím nebyli mladí z předměstí, ať už muslimové či nikoliv, a rovněž se jako Charlii necítili ani prostí, obyčejní občané venkova.
Obvinění pochopitelně vyvolává veřejnou pozornost. Noviny a revue otiskují rozhovory se „žalobcem“ pod výraznými titulky ve stylu „Rouhání proti 11. lednu“ či „Podvod 11. ledna“. Caroline Fourestová, důsledná obhájkyně francouzské „laickosti“ a tvrdě kritizující náboženský integrismus v nové knize „Chvála rouhání“, označuje v rozhlasové rozhovoru Toddův přístup za „intelektuální zradu“. A není sama, kdo se cítí být zasažen drtivým soudem. „Byla to přece klidná demonstrace, laskavá, hodná velikosti Francie. Na něco takového nelze přece plivat!“
Obava z islámu je ve Francii přítomna. Zjemňuje se připomínkami, že nejde o muslimy samotné, nýbrž o tmářskou, integristickou tendenci, která dělá z náboženství politiku a která radikalizuje věřící a staví jedny proti druhým. Snahy islám jen „sociologizovat“ a vydávat ho především za výraz diskriminovaných sociálně i lidsky se pak nahlížejí s nedůvěrou a podezíravě. Vidí se v nich odvádění pozornosti od toho, co se francouzskému intelektualismu příčí a co pokládá za zásadní. Tím podstatným má být degradace a eroze „francouzské vzdělanosti“, svátosti a chrámu. V moderním kontextu a globalizačních souvislostech se tento tradiční stánek hrdosti sice rozpadá, ale Francouzi sami nebo jejich hlasití mluvčí zřídkakdy přiznávají, že ona „dekulturace“, pokud má vůbec mysl o něčem takovém mluvit, může být jen komplexním jevem a vinu za ni nelze svalovat pouze na ty, kteří se vzdor nabízeným možnostem málo snaží vzdělávat a zkulturňovat.
Ilustrací takové tendence může být esej Philippa Vala „Nepokoj v nekulturnosti“, v níž autor odsuzuje „sociologizování“ islámu, čímž se míní, že problém s muslimy se nevyčerpá jen odkazem na jejich sociální a ekonomickou marginalizací, nýbrž souvisí i s přežívajícími islámskými tradicemi a s tápaním muslimů ohledně své identity. Poukazuje se tu na kulturní úpadek předměstských čtvrtí, na kterém se pase islámské tmářství, a na absenci kultury, která by pěstovala kritického ducha. Esej ústí do stížnosti na adresu veřejné správy, která soustavně krátí rozpočet na kulturní a vzdělávací aktivity na městských předměstích s koncentrací muslimské populace.
Todd nabízí zcela opačnou perspektivu. Nejsou to muslimové a islám, kdo a co prožívá krizi identity. Jsou to střední k politickému centrismu orientované vrstvy, které procházejí náboženskou krizí. Trpí ztrátou víry a padá na ně metafyzická prázdnota. Pouštějí se následně do zcela zvrácené hry s muslimy a dělají z nich hromosvod a beránka k obětování. Francie, kde se náboženství nevyhnutelně ztrácí, přetrvává posedlost náboženskými symboly. Skoro všemu může být přisouzen nějaký nábožensko-věroučný význam s dobrým nebo špatným úmyslem. Leč je tomu tak jen proto, že náboženství odchází a nic ho nenahrazuje.
Náboženství je třeba brát vážně, především ve chvíli, kdy se ztrácí. Todd si nemyslí, že náboženství může nabídnout nějaký rozumný celospolečenský projekt. Leč nikdy se nepotvrdilo, že by společnost mohla žít bez víry. Současnou francouzskou společnost ovládají střední třídy, které už nevěří ničemu, nevědí, jak dál postupovat a kam. Z toho povstává problém. Nedělá ho hrstka pomatenců, kteří se dovolávají islámu, aby páchali zlo. „Závažné je to, že kvůli těmto několika šílencům se počátkem ledna stala francouzská společnost zcela hysterickou, dokonce do té míry, že došlo až na předvolávání osmiletých kluků na policii jen proto, že ve škole prohlašovali, že nejsou Charlie a nechtěli držet minutu ticha“.
Na téma muslimů lze ve Francii slyšet kdejakou hloupost, prohlašuje Todd. Muslimové na rozdíl od obvyklé představy nejsou ve Francii nějakým jednolitým blokem. Odlišují se často velmi značně způsobem, jak vnímají a prožívají islám a víru. Mají rozdílný etnický a národní původ. Procento smíšených manželství je u nich značně vysoké. „Přes manželské svazky jsou daleko více asimilováni než neoreakcionářští intelektuálové jako Eric Zemmour nebo Alain Finkielkraut, kteří si berou muslimy soustavně na mušku“.
Verbální pirueta, kterou se Todd rafinovaně vymezuje vůči populárním „neoreakcionářům“, stojí za zmínku. Oba dotyční mají židovské kořeny a důsledně hájí „francouzskou identitu“ vůči „dekulturizační“ záplavě. Jejich knihy, publikované v minulém roce, Filkielkrautova „Nešťastná identita“ a Zemmourova „Francouzská sebevražda“, vyvolaly značnou pozornost a už svými názvy se jadrně dotkly citlivých jizev v mínění nemalé části francouzské střední třídy. Pikantní na těchto spojitostech je skutečnost, že sám Emmanuelle Todd pochází ze židovské rodiny a ve své knize píše, že podstatnou otázkou pro Francii dneška není, zda přiznat či nepřiznat právo karikovat, nýbrž „vzestup antisemitismu na předměstích“.
Obnovu antižidovské nenávisti nedává Todd do souvislosti s rostoucím počtem muslimů ve Francii a s jejich problémy integrace, jak o tom mluví „neoreakcionáři“, nýbrž spojuje vzestup antisemitismu s ekonomickou politikou posledních desetiletí. Tato politika dostává mnoho mladých lidí z muslimských rodin do nejisté situace, v níž jsou náchylní přijímat zcestné názory a osvojovat si konfrontační chování, což zvyšuje nebezpečí, že židovská populace bude znovu vydána národní pomstě. Středostavovské vlády zleva i zprava s tím nic nedělají, jen rozehrávají „biliár“, v němž na společenský okraj vytlačení dělníci „domácího původu“, s nimiž se zachází stále hůře, jdou proti arabským lidovým vrstvám a mladí severoafričané útočí na Židy.
V Toddově postoji není žádná andělskost, žádné „sluníčkářství“, použijeme-li výraz ze slovníku diskusí na českých internetových stránkách. Tvrdí důrazně že „antisemitismus předměstí existuje a nelze tento fakt zpochybňovat“. Leč není ochoten odsouhlasit názor, který je dnes na vzestupu nejen ve Francii, ale i na mnoha místech Evropy, a který hlásá, že islám je svou podstatou zvláště nebezpečný pro Židy. „Nezapomínejme, že jediným kontinentem, kde byli Židé masakrováni masově, zůstává Evropa. V novém antisemitismu, který se objevuje na předměstích“, říká Todd, „já sám nedokáži rozpoznat, co vychází z francouzského tradice katolicko-republikánsko-rovnostářské, která se chová jako zombie, tj. oživlá mrtvola, a co je specificky islámské“.
AntiCharlie Todd pustil do pléna text, který je rozhněvaný a zároveň varující. Nemá ovšem záměr mobilizovat moralizujícím akcentem aktivní obranu před údajnými nájezdníky a zcestným islámem, ani nepřichází s návodem vracet do života zombie mrtvých tradic. Posuzuje dva scénáře. Jedním je hysterická konfrontace s islámem, druhým kompromis. Volba je pro něj jasná. Pokud první scénář může přivodit pouze katastrofu, zbývá možnost druhá. „Máš-li volbu mezi smrtí a nejistotou, zvolíš nejistotu“. Je to hlas rezignace nebo realismu? Odpověď zůstává otevřená. Jeden Francouz jen důrazně řekl svým krajanům: nechme naše muslimy v klidu a přestaňme je nutit, aby se museli pokládat především za muslimy.