Rozsudek haagského Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) z poloviny minulého týdne, který generála Ratka Mladiće poslal na doživotí do vězení, byl předvídatelný. Mladić je jasně vinen jak v očích příbuzných svých bosenských i jiných obětí, tak z hlediska převážné většiny mezinárodních právníků, ač není vinen v očích možná většiny obyvatel Republiky srbské v Bosně a Hercegovině (BiH) i řady obyvatel Srbska. Je však Mladić „ztělesněním zla“? Je jeho odsouzení varováním ostatním válečným zločincům, že „neujdou spravedlnosti, jakkoliv dlouho to může trvat“, jak prohlásil Vysoký komisař OSN pro lidská práva Zajd Raad Husajn? Uzavírá se rozsudkem „hrozná historie jednoho regionu“, jak zmínil český europoslanec Miroslav Poche na svém Facebooku? Platí, že končí průkopnická éra mezinárodního práva a otevírá se „nový věk mezinárodní spravedlnosti“ (agentura AP)?

Tyto závěry nejsou apriorně mylné, jako nadhodnocené, neúplné a předčasné. Tribunál ukončil svou činnost včerejším odvolacím rozsudkem v kauze Jadranka Prliće (et al.), šesti Chorvatů odsouzených ze zločinů v osmi obcích a pěti detenčních táborech. OSN už ale v roce 2010 ustavila tzv. Mechanismus pro mezinárodní trestní tribunály. Má po ICTY a rwandském tribunálu převzít zbylé pravomoci a uzavřít poslední kauzy (vč. např. odvolání Radovana Karadžiće a Vojislava Šešelje). Konec činnosti tribunálů ale jistě neznamená, že bylo dosaženo „konečné spravedlnosti“, mezi-společenského i vnitro-společenského vyrovnání a usmíření.

Vlivná kritika tribunálu v předešlých dvaceti letech byla kritikou selektivní či účelové spravedlnosti zvýhodňující bosenské a chorvatské žalované proti srbským. Odehrávala se také jako (zejména levicová) kritika „mezinárodní spravedlnosti“ jako „spravedlnosti Západu“. Není zde prostor posuzovat výběr obviněných, hodnotit jednotlivá obvinění a rozsudky. Lze se přesto domnívat, že kritika předpojatosti vůči Srbům neobstojí ve své nejjednodušší verzi, že jich soud za dobu působení obžaloval přibližně dvakrát víc než příslušníků ostatních etnik (Chorvatů, Bosňáků, kosovských Albánců).

Instituce byly od počátku problematické svým charakterem. Byly ustaveny (Radou bezpečnosti) pod dohledem OSN, ale byly pod silným vlivem USA i některých vlivných evropských zemí. Svou existencí institucionalizovaly a dále posilovaly mezinárodní právní i politickou nerovnost v neprospěch slabších. Svým působením se nikdy nedotkly aktivit nevlivnějších států. Nikdy nesoudily občany, nevyjímaje reprezentaci, států, které umožnily jejich vznik. Když tehdejší žalobkyně Carla Del Ponteová uvedenou možnost na konto činitelů NATO pár měsíců po bombardování Jugoslávie (1999) nevyloučila, po nesouhlasných politických reakcích vydávala za několik dní dementi, že žádné formální šetření neprobíhá.

Pokud americký žalobce ICTY David Schwendiman nepovažuje přesné zopakování soudů v budoucnu za možné z důvodu jejich rozsahu a nákladů, je to jen část pravdy. Od jejich zřízení před téměř pětadvaceti lety (1993 a 1994) nevznikly, vyjma několika menších „hybridních“, žádné obdobné mezinárodní instituce. A Mezinárodní trestní tribunál (ICC) dává dosud spíše obdobný příslib „mezinárodní spravedlnosti“ jako jeho ad hoc předchůdci.

Z hlediska „stanovení faktů“ tribunál svůj výkon na svém webu shrnuje slovy: „rozsudky přispěly ke vzniku historických záznamů, potíraly odmítání a zabraňovaly pokusům o revizionismus, a zajišťovaly základ pro budoucí iniciativy tranzitivní spravedlnosti v regionu; (…) ICTY stanovil klíčová fakta o zločinech, která kdysi byla předmětem sporu“. Chce se ptát, zda tato „fakta“ už skutečně nejsou či již nebudou (či dokonce nebudou moci být) věcí debaty?

Tribunál po roce 2000 zasel v balkánských státech zárodky „tranzitivní spravedlnosti“. Srbsko, Chorvatsko a BiH ale spolupráci přijaly spíše na základě materiálních pobídek, podmínek další spolupráce s EU, odvetných kroků či aspoň jejich hrozby. Jejich představitelé, každý po svém, na požadavky tribunálu reagovali obvykle směsí pragmatických ústupků, odlišné komunikace o minulosti k domácímu publiku – trochu pochybuji, zda je zde vhodný někdy užívaný termín „unášení spravedlnosti“. Např. Srbsko, zejména za prezidenta Borise Tadiće (2004–2012), učinilo významné symbolické kroky ve vyrovnání se s minulostí. Dnes ale jsou nejen v něm znovu na vzestupu postoje a názory, které řada mezinárodních aktérů příliš nevítá.

Hodnotit úspěchy a nezdary soudu jen poukazem na předpojatost balkánské veřejnosti k němu, je jednostranné. Vazba mezi ním, státy, jejich reprezentací a veřejným míněním, byla vždy vzájemná. Samotný soud vznikl a fungoval přinejmenším zčásti jako „politikum“. Postoje veřejnosti balkánských států k sobě samému však ovlivňoval i svými rozsudky a působením. Mladić byl uznán vinným jednoznačně v 10 z 11 bodů obžaloby (vyjma bodu 1, „genocidy“ v bosenských obcích mimo Srebrenicu, s čímž jeden soudce nesouhlasil). Avšak v medializovaném procesu s chorvatským generálem Ante Gotovinou jej soud nejprve v dubnu 2011 uznal vinným v 8 z 9 bodech obžaloby a odsoudil na 24 let, aby jej v odvolacím řízení v listopadu 2012 těsnými hlasy 3 : 2 zcela zbavil všech obvinění. Obdobný dojem navozovalo odsouzení a zproštění bosenského vojenského velitele ve Srebrenici Nasera Oriće (červenec 2008) a zproštění kosovského vojenského a politického velitele Ramuše Haradinaje v listopadu 2012.

Spor o balkánskou minulost není či nemá být sporem mezi pravdivou mezinárodní perspektivou a tradičními etnicky zaujatými „nacionalistickými vyprávěními“. Kromě toho, že neexistuje jedna jediná a jasná mezinárodní norma (ostatně tak ani není přijímána za hranicemi Balkánu) a v jednotlivých zemích se objevují (a proměňují) různé varianty domácích interpretací. Šířeji akceptovanou spravedlnost bude možné docílit jen tehdy, budou-li požadavky a potřeby všech hlavních stran stejně slyšet a dostane se jim stejného prostoru jako jiným.