Kritici Michala Pullmanna představují dějiny jako frašku, jako střet „dobra se zlem“. Nedochází jim, že okázalou snahou minulost onálepkovat namísto pochopit, si zavírají cestu i k pochopení přítomnosti?

V elektronických médiích stále doznívá „prázdninová“ debata o charakteru komunistické vlády zahájená rozhovorem s děkanem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) Michalem Pullmannem. Vedle Michala Klímy, předsedy Nadačního fondu pro oběti holocaustu, většinu „filipik“ proti Pullmannovým „revizionistickým“ argumentům ve svých příspěvcích formuloval šéfredaktor serveru Forum24 Pavel Šafr.

Vztah mezi přítomností a minulostí Klíma a Šafr představili jako frašku — jako příběh střetu dobra se zlem. Opřeli se přitom o několik stěžejních protikladů: antitezi mezi demokracií a totalitární vládou, svobodou a útlakem, politickou legitimitou a její naprostou absencí. Ve značně zvulgarizované podobě imitovali část diskuse, jež probíhala v západních intelektuálních kruzích před více než půlstoletím o tzv. totalitárním výkladu sovětských dějin.

Pokusím se zde jako autor, který se zabývá soudobými mezinárodními dějinami, tyto teze zasadit do kontextu současného výzkumu. Chtěl bych koncepčněji reagovat na paušalizující klišé, jimiž tito autoři dehonestovali některé závěry současného kritického výzkumu.

Střípky demokratické účasti
Klímova teze, že „jakékoliv rozhodování bylo determinováno všemocností režimu“, či jinde že „všemohoucnost režimu vnímali všichni, kdo v něm žili“, kopíruje ústřední tezi totalitárního výkladu — „totality“, jak ji oba v tradici části disentu označují. Ale i ti, kteří ještě dnes akceptují jeho umírněnou verzi, považují za nutné odlišit mezi dalekosáhlými aspiracemi režimu a konkrétním výkonem moci, jenž jim byl značně vzdálen.

Režim „perzekvoval celou společnost, s výjimkou svých nejvybranějších stoupenců“, píše Klíma, „(i) to přímé násilí (…) bylo velmi masové, byť také odstupňované“. Projevuje se zde stále tendence ztotožňovat celé období vlády komunistů s jeho nejkrutější fází — 30. léty ve stalinském Rusku a 50. léty v zemích „východního bloku“.

Ani dějiny 50. let ale nelze redukovat na násilí, i když bylo jedním z definičních znaků politiky oné doby. Stoupenci totalitárního výkladu nezřídka tvrdili, slovy Zbigniewa Brzezinského, že šlo o „systém teroru — terorizoval z důvodu své vlastní podstaty“. Dnes se namísto toho zdůrazňuje mnohem více vliv předchozích katastrofálních událostí válečného, poválečného, ale i předválečného období: „longue durée je stěžejní pro jakékoliv pochopení stalinského teroru v regionu,“ píše Kevin McDermott.

Nelze nevidět, že dřívější odhady obětí — vysokých milionů či desítek milionů v případě SSSR a statisíců v Československu, byly podstatně nadsazeny. V SSSR bylo na vrcholu čistek (1937—1938) přes čtyři miliony tzv. lišenců („nepřátel lidu“), 2,7 % obyvatelstva. Historik Jaroslav Cuhra, který velmi příhodně připomíná neochotu „kriticky promýšlet a znovu přeformulovávat poznané“, odhaduje v Československu počet soudně perzekvovaných do roku 1960 na sto deset tisíc, tedy něco přes jedno procento populace. Už v polovině 60. let představitel tradiční sovětologie Boris Meissner konstatoval, že dosavadní diskuse o komunistických režimech byly v důsledku vlivu Hitlerova režimu a stalinismu „poškozovány přílišným zdůrazňováním masového teroru jako význačného rysu“.

Státy, v nichž se dostali k moci, jak známo, komunisté zprvu označovali za „lidové demokracie“ (proletářské demokracie). Chápali je nadřazené běžným demokraciím — jako demokracie „vyššího typu“. Podle totalitární interpretace šlo jen o fíkový list, nálepku zakrývající skutečný charakter režimu — diktaturu strany.

Tento výklad je pravdivý v podobné míře, jako je zavádějící. Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí. Mezi zeměmi tak zvaného východního bloku byly nepochybně kardinální rozdíly, ale ani u nich — v jejich rané fázi, nelze pojetí moci obyčejných lidí chápat jako zcela vyprázdněné.

Podobnost komunistických režimů s s liberálně-demokratickými lze spatřovat v tom, že jejich management ekonomiky a sociální oblasti se začal podobat byrokratickému řízení známému ze západních zemí i odjinud. Ne bezdůvodně byla ve 2. polovině 60. a na počátku 70. let populární tzv. teorie konvergence — teorie sbližování sociálně-ekonomických systémů „Východu“ a „Západu“. Její představitelé se zcela nemýlili, když zdůrazňovali, že komunistické režimy se v průběhu doby stávaly stále více byrokratickými — usilovaly o racionální management ve správě věcí veřejných.

Režimy komunistických stran měly bezpochyby uzavřenou volební soutěž, užívaly manipulace, včetně manipulace s jejími pravidly a výběrem kandidátů. I v politické oblasti však komunisté usilovali o posílení důvěry v jejich systém – kromě jiného i prostřednictvím kooptace kandidátů nebo zapojováním nečlenů strany do politického řízení. Obé zjevně přispělo k dlouhému přetrvání těchto režimů.

Jaká svoboda? Čí svoboda?
Protiklad demokracie a „totality“ se v Klímově a Šafrově podání nejlépe odráží v dichotomii mezi současnou svobodou a minulým útlakem. „Základním faktem je, že komunistický režim nebyl svobodný. Neumožňoval uplatňovat základní lidské svobody: svobodu volby, svobodu shromažďování, svobodu slova a řadu dalších. Pokud chceme diskutovat o tomto axiomu, jde o popírání faktů,“ deklaruje Klíma. Toto pojetí „faktů“ dokládá pouze to, že autor uvízl v četbě ze 60. let, daleko před kulturním a jazykovým obratem.

Ztotožnění svobody se svobodou volit, shromažďovat se a slova je tradiční liberální představa šířící se od počátku 90. let. Je součástí i dlouhodobého českého poučování Kuby, Barmy, a nyní znovu i Běloruska, o „lidských právech“.

Proti zmíněným svobodám staví liberálové „nesvobodu“. V české historiografii byl tento termín nejprve používán k označení doby nacistické okupace – protektorátu. Po roce 1989 byl však „adaptován“ a začalo se hovořit o „dvou nesvobodách“. Ještě v roce 2005 vyšel konferenční soubor historických studií nazvaný Československo na rozhraních dvou epoch nesvobody.

„Svobodu“ často chápeme jako evidentní, jako by byla obdařena věčnou esencí. Je ale vůbec možné, abychom historické etapy členili na svobodné a nesvobodné? Chce se ptát: „Svoboda koho? Jaká ‚svoboda‘?“ Skotský filosof Alasdair MacIntyre argumentuje, že otázky s ní spjaté nelze zodpovědět, aniž specifikujeme „charakter sociálního základu morálního života“.

Jinými slovy, naše chápání svobody je sociálně — a kulturně — podmíněné. V hegelovském smyslu můžeme říci, že „levelleři, američtí kolonisté, John Brown v Harpers Ferry a dnes jihoafričtí Bantuové, všichni nárokují svou svobodu, ačkoliv to, co žádají se v každém z případů liší,“ deklaruje MacIntyre.

Když dnes na facebooku velké množství lidí na své profily umisťuje do rámečku heslo „Free Belarus“, je to symbolické, ale obsah je sporný či zavádějící. Jaké požadavky má ta část demonstrujících městských Bělorusů? Jsou shodné s požadavky lidí ve středovýchodní Evropě v roce 1989 nebo na ukrajinském Majdanu na přelomu let 2013—2014? Nezakrývá i zde nálepka „svoboda“ konkrétní motivy, jako třeba „ukončení násilí“, „nové volby“, „odchod vládce“?

Jak zkoumali „svobodu“ v komunistických státech autoři náležící k opozici (konkrétně k Solidaritě), a kteří měli pochopení pro totalitární výklad? Socioložka Hanna Swida-Ziemba, autorka známé souhrnné sociopsychologické studie stalinismu v Polsku (1989) píše: „V sociologickém smyslu bylo období po roce 1956 kvalitativně odlišné. Změnil se charakter každodenního života lidí. (…) Život se stal znovu barevným. Lidé se mohli ponořit do bezpečné sféry soukromí.“

K závěrům, že hodnoty a aspirace lidí znemožňují vytvořit foucaultovskou společnost dohledu s jejími poslušnými občany, dospívají také studie věnované východoněmecké a sovětské společnosti. V našem prostředí dosud nebyl dostatečně akcentován obrat pozdního Foucaulta k pojetí moci, jež není založeno na binárním protikladu mezi ovládanými a ovládajícími. Podle něj takový vztah není všeobecný, a je třeba se zaměřit také na vztahy vznikající v tom, co označuje jako „aparáty produkce“ – omezené skupiny, instituce, rodiny atd.

Podoby režimní legitimity
Tvrzení, že režim komunistů neměl vůbec žádný demokratický či demokratizující rozměr, a že znemožňoval realizovat jakoukoliv subjektivně vnímanou svobodu, je pro oba novináře pouze oslím můstkem k vyhlášení jeho nelegitimity. Podle prvního z nich se režim moci držel převážně díky zastrašování a represi („většina (…) si nenašla jinou cestu, než se snažit konfliktu vyhnout“).

Podle tvrzení šéfredaktora Forum24 u režimu, který se zmocnil vlády násilím, „nemá smysl mluvit o legitimitě“: „komunismus neměl ani gram legitimity“. Podle Šafrovy logiky by však nebyly legitimní žádné režimy zrozené z revolučního násilí, nevyjímaje z toho USA, republikánskou Francii, latinskoamerické státy, ale v mnohém také Československo revolučního roku 1918.

Toto zúžené a krajně zideologizované pojetí legitimity zamrzlo někdy v době schválení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. V intencích jeho tehdejších politických aktérů jej označil za „zločinný, nelegitimní a (…) zavrženíhodný“. Delegitimizaci komunistické vlády oba dokonce posouvají za archaický totalitární výklad: Brzezinský s Fridrichem ve druhém vydání jejich klasické práce Totalitární diktatura a autokracie (1966) píší, že komunistická autokracie „je postavena na moderní technologii a masové legitimizaci“.

Legitimitu oba novináři přímo či nepřímo ztotožňují se „souhlasem ovládaných“. Podle názoru druhého z nich byla pod pláštíkem většinových souhlasných postojů obyvatelstva společnost informačně „totálně sterilizovaná (…) a naprosto znásilněná, co se týče možností [politické] volby“. Toto paušální a hrubě povrchní shrnutí zrcadlí malý výsek obrazu pozdně-socialistického Československa konce 80. let, jež oba zažili jako dvacátníci. Stěží ale vystihuje všechny odstíny tohoto období, natož všechny fáze čtyřicetileté komunistické vlády.

Byť neprobíhaly výzkumy veřejného mínění v podobě jako dnes, neměli bychom pomíjet, že se i komunisté v některých fázích své vlády těšili velké podpoře obyvatel. V mnoha případech by překonala podporu většiny polistopadových politických reprezentací.

Užití moci a nátlaku samo o sobě není dokladem ztráty legitimity režimu. Už Aristotelés konstatuje v Politice, že moc zajišťuje dodržování norem silou, rozdělováním výhod a vzděláním. Pro zakladatele moderního pojetí legitimity, Maxe Webera, je legitimní zákonnost platná buď „silou dohody, kteří jsou na ní zainteresováni“, nebo „silou oktrojování ((…), jež je považováno za legitimní) a poslušnosti“. Jistě ne každá moc je legitimní (a legální). Weber ale poukazuje na nutnost širšího pohledu na legitimitu: nejen v podobě aktivního souhlasu a dodržování norem, ale také pasivní poslušnosti, resp. prosté tolerance ze strany populace.

Ale ani komunisté ve snaze udržet si lidovou podporu nelpěli jen na moci a nátlaku. Zcela mimo zorný úhel úvah novinářů zůstal celý repertoár faktorů ovlivňujících legitimitu (nejen) komunistických režimů, jako je jejich stabilita a jejich efektivita. Ta zahrnuje kromě jiného pocit bezpečí, zajišťování základních materiálních potřeb, vzdělání a kvalitu života: právě tyto a některé další faktory stojí v popředí selhávání legitimity režimů východního bloku v průběhu 80. let.

Jak bychom pak hodnotili legitimitu současného režimu ve světle dlouhodobých výsledků spokojenosti s politickou situací, kdy (jak ukazují data z července) je jen osmnáct procent občanů spokojeno a čtyřiatřicet procent volilo možnost „ani spokojen, ani nespokojen“?

Fraška a mocenský kalkul
Neurokognitivní přístupy zdůrazňují, že pojmy, které užíváme, strukturujeme poznávání světa kolem nás i svého místa v něm. Potíž je s pojmy abstraktními, nevyjímaje „svobodu“, „demokracii“, „legitimitu“ atp. Jejich objekt není jasně ohraničený a rozpoznatelný.

Každý z nás jej ukotvujeme odlišně — prostřednictvím smyslů, motorických schopností, emoční výbavy, zkušenosti, jazyka i způsobem, jak jsme se začlenili do společnosti. Pro historiky a společenské vědce, a vlastně pro všechny, kdo se chtějí vyvarovat prostoduchosti úvah Pullmannových kritiků, je to důvod uvedené pojmy užívat nanejvýš obezřetně — s nuancemi, přívlastky a specifikacemi.

Útoky proti současnému kritickému historickému výzkumu soudobých československých dějin byly rámovány jako „spor“ pamětníků s historiky nebo jako spor mezi odlišnými druhy paměti. V obou případech se však zdůrazňuje určité obecné hledisko a odhlíží se od historie a osobnostních rysů debatérů. Pohled tzv. normalizační generace, k níž oba novináři náleží, je pro pochopení jejich groteskně černobílého a paušalizujícího pojetí dějin nápomocný jen omezeně.

Jsem dalek toho, abych zde lehkovážně vstupoval na pole tak kluzké, jako je osobní historie. Omezil bych se na tezi, že zapojení obou do šíření samizdatových tiskovin (Lidových novin), případně některých aktivit opozice (Šafr) v poslední třetině 80. let, nebylo tak docela „protirežimní revoltou“, jako spíše jednou z podob generační reakce pražských vysokoškoláků (či nedávných absolventů), na změny, jimiž společnost procházela.

Mám ale za to, že líčení vztahu současného a minulého společenského systému jako vylučujících se protikladů je především důsledkem „polistopadové“ racionalizace postojů a procesu utváření nové identity. Ukazuje na to i malé pochopení autorů těchto „filipik“ pro rozdíly mezi odlišnými obdobími čtyřicetileté vlády komunistů, natož mezi vládnutím komunistů v jiných zemích.

Šafrovo Forum24 je nejkonzervativnějším z „postbabišovských“ médií. Kauza „Pullmann“ byla pro ně vítanou příležitostí, jak zaujmout čtenáře. V prázdninové a „covidové“ době nebylo tolik námětů ke „škádlení babišismu“ opřeného o spolupracující komunisty. Nedochází mu, že právě neudržitelně černobílé interpretace minulosti — i přítomnosti — jsou v konečném důsledku jednou z příčin, proč se tak velká část společnosti od dominantní polistopadové politiky odvrátila?

V srpnu Michal Klíma své výpady přenesl na vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a jeho ředitele Zdeňka Hazdru. Podnětem se stalo údajně „cenzurní“ vyřazení úvodu z knihy o undergroundu, který se vyhrazoval proti „revizionistickým“ výkladům.

Ač je to politováníhodné, s ohledem na způsob jeho smýšlení není až tak překvapivé, že novinář není schopen odlišit mezi svobodou slova (jíž autoři mohou vyjádřit kdekoliv jinde), a požadavky na recenzovaný odborný text, který text napsaný ve stylu pamfletu nesplňuje ani omylem. Klímova stížnost předsedovi Rady ÚSTR Stehlíkovi prošpikovaná odkazy na paragrafy Listiny základních práv
a svobod a autorského zákona je dosud posledním dějstvím bizarního příběhu, v němž figuruje ve zcela nedůstojné roli.

Existuje jeden opravdu děsivý aspekt „letních“ útoků proti kritickému výzkumu soudobých československých dějin. Je to eventualita, že by Rada ÚSTR vyslyšela účelovou kritiku stávajícího ředitele, a do pozice „krizového“ manažera dosadila někoho jako právě Klímu. Veškeré naděje, že ÚSTR dostojí kritickým odborným požadavkům namísto ideologických přání svých zakladatelů, by pak vzaly za své.

Text byl původně publikován v Deníku Referendum zde