Neznám člověka, který by nikdy neměl nějakou nemoc. Když si člověk prochází nemocí, má nemoc jeho plnou pozornost. Je tady a jako by nikdy neměla zmizet. Nemoc člověka přiměje být teď a tady a v plné pozornosti na své tělo a na svoje já.

Tělo k člověku skrze nemoc mluví, každému říká jiné informace a záleží, jak moc je člověk schopen a ochoten poslouchat. Nemoc většinou říká: odpočiň si, zpomal, dej pozornost svým potřebám, zamysli se, co je ve tvém životě důležité, co funguje a co nefunguje, co je potřeba změnit, co je potřeba podpořit,... 

Když má člověk nemoc, má pocit, že ji má navždy, jako by se najednou zastavil celý svět. Nemůže pracovat, nemůže ven, nemůže si užívat chvilky se svými blízkými, nemůže se věnovat svým koníčkům. Do jaké míry se tomu všemu věnoval, než přišla nemoc? Do jaké míry poslouchá, co mu chce nemoc říct?

Nemoc je zdroj informací. Nemoc je přechodná záležitost. Buď se člověk vrátí ke svému zdravému já skrze vnitřní změnu, ke které mu pomohla nemoc nebo informace ignoruje a vrátí se do stejného bodu, jako před nemocí. 

Je úplně jedno, jaký název nemoc nese. Neexistuje vážnější nebo méně vážná nemoc. Jde o to, jak vážně člověk nemoc vnímá, když ji má a nakolik důvěřuje sobě a svému tělu. 

Věřím, že kdyby se lidé nechali otestovat na protilátky všech nemocí, na které lze testovat, zjistili by, s kolika nemocemi se už setkali, aniž by to jen zaznamenali. Zjistili by, jak je jejich tělo schopné a kolik toho už zvládlo ustát. A nepotřebovalo ani jejich pozornost. O pozornost si tělo řekne právě v moment, kdy ji člověk potřebuje a to jen proto, aby ho informovalo.

Záleží na každém, jak s informacemi naloží. Dokud je člověk ochoten dělat změny a dokud je ochoten žít a ne jen přežívat, může nemoc vnímat jako dar.