Představte si na chvíli, že vám zazvonil telefon a Policie Slovenské republiky vám právě sdělila, že vaše dítě někdo zastřelil v centru Bratislavy. Vrah vaše dítě vůbec neznal. Jediným motivem bylo, že vaše dítě stálo před queer klubem. Vrah ve svém manifestu přebírá a papouškuje lži a fráze, které o queer lidech slýcháme i my v České republice pořád. O ideologii, o nadvládě, o nepřirozenosti, o tom, že jsme údajně nebezpečí pro společnost.

Máma Juraje Vankuliče, jednoho ze dvou lidí zastřelených před bratislavským klubem Tepláreň, to bohužel zažila. Několik dní poté sdílela veřejně dojemný vzkaz: „Chcem sa všetkým poďakovať za podporu v najhoršom období môjho života. Jurko môj milovaný už nikdy nebudem počuť od teba, Maminka moja najlepšia veľmi ťa ľúbim”.

Nedávno jsem byla v Praze na pietním setkání rodičů queer dětí, k uctění památky Matúše a Juraje. Plakali všichni, kteří promluvili. Táta, která se bál o svého queer syna Edu. Nedávno mu volal a Eda mu říkal, že zrovna stojí před queer klubem. Táta o svého syna okamžitě ucítil strašný strach. Promluvila i máma Svatava, jejíž 15 letý syn Filip se před lety oběsil a v dopise na rozloučenou napsal, že nechce žít ve společnosti, ve které není plně přijímán. Promluvila i Wanda, máma trans dívky. Podělila se o to, že zatímco předtím měla doma spoustu let uzavřeného a zadumaného syna, má teď veselou a rozzářenou dceru. Všichni měli o své děti strach.

Bylo to jedno z nejsilnějších setkání, které jsem zažila. Všechny ty lži, urážky a ústrky, které zažíváme my queer lidé se totiž netýkají jen nás, ale i našich rodin a hlavně našich rodičů. V České republice stejně jako kdekoli jinde na světě tvoří lesby, gayové, bi, trans a queer lidé (LGBT+) minimálně 5-10% populace. To je nějakých 500 000 až 1 milión lidí. Tedy minimálně stejně tolik tu máme rodičů, kteří mají queer dítě. To je obrovská skupina.

Moje máma mi nedávno řekla, že politici začnou možná něco konečně řešit až zjistí, že i jejich děti jsou queer. A tak mě napadlo – mluvili by o nás lidi opravdu jinak, kdyby měli oni sami queer dítě? Nebo kdyby si aspoň připustili, že ho mít můžou? A chtěla bych se jich tedy zeptat:

Taky byste o vašich dětech mluvili jako o ideologii?
Taky byste jim do očí říkali, že jejich láska je nepřirozená?
Taky byste jim zakázali mít vaše vnoučata, nebo byste ta vnoučata litovali, protože jedna paní v televizi lhala, že děti v duhových rodinách prý trpí? I kdybyste věděli, že vaše dítě by bylo skvělý rodič?
Kdyby vám vaše dítě plakalo doma strachem a zklamáním z toho, jak se k němu chová společnost, taky byste mu řekli, že život halt není fér a ať se hlavně nepokouší to změnit?
Kdyby zastřelili vaše děti, taky byste říkali, že si za to mohli sami? Že neměli chodit do queer klubu? Že chtít stejná práva jako mají ostatní je extremismus?

Pokud na otázky odpovíte ano - není vám to líto? Že vás někdo naočkoval jedem, který je tak silný a tak zažraný pod kůži, že vás nutí ubližovat vlastním dětem?

Nikdy není pozdě na to vyplavit ten jed z těla. S nevraživostí vůči LGBT+ lidem se nikdo nerodí. Jen nás k ní společnost vychovává. Nikdy není pozdě na to mít vlastní hlavu a řídit se láskou, porozuměním a empatií.