Většina demokratických zemí světa uznává společné adopce pro páry stejného pohlaví. Česká republika zůstane kvůli včerejšímu nálezu Ústavního soudu nadále ostrůvkem podivnosti, královstvím nerovnosti s pevně střeženými hranicemi, přes které žádná duhová rodina nepronikne.

Honza a Joe jsou spolu 20 let, posledních 13 let registrovaní (jména změněna). Mají dvě náctileté děti, které osvojili v 2010 v souladu se zákony USA, kde spolu všichni trvale žijí. Pravidelně jezdí do Čech na návštěvu za rodinou. Když nastupují do letadla v USA, jsou rodina právně i fakticky – dva tátové a jejich dvě děti. Když vystoupí na letišti v Praze, právně už rodina nejsou. Protože český zákon zakazuje uznat osvojení stejnopohlavním párem (nebo nesezdaným párem muž-žena), které proběhlo v zahraničí. Mimo toho, že je to vrcholně nedůstojné, to způsobuje i praktické a potenciálně i život ohrožující problémy.
Otcové se v České republice dožadovali uznání jejich zcela legálních rodičovských práv. Nejednalo se tedy o to, jestli má české právo povolit společné adopce stejnopohlavním párům. Ale o to, jestli Česká republika má jednotlivým rodinám uznat něco, co jiný stát už povolil. Český Ústavní soud včera ve svém nálezu řekl, že zákaz uznání zahraniční adopce je v pořádku. Proč tak rozhodl a jaké to má důsledky?

1. Do očí bijící dvojí metr
České soudy uznávají rozhodnutí soudů jiných států zcela běžně. A nikde jinde mimo adopcí není soud zákonem vázán tím, že může rozhodnutí uznat, jen pokud české právo říká to samé, co právo zahraniční. Aby nemusely uznat úplně vše, mají soudy tzv. výhradu veřejného pořádku. „Veřejný pořádek“ je záměrně gumový termín, jeho obsah se v čase mění a má měnit. Výhrada veřejného pořádku je i u uznávání adopcí ze zahraničí. Ale jen u uznávání adopcí ze zahraničí stanovuje český zákon ještě zmíněnou druhou podmínku

2. Kde se zákaz uznávat adopce ze zahraničí v zákoně vzal?
Do zákona o mezinárodním právu soukromém ho dala Nečasova vláda v roce 2011. Podle důvodové zprávy proto, aby Češi a Češky nemohli „obcházet“ vnitrostátní zákaz společných adopcí tak, že si osvojí dítě v zahraničí. Ani slovo o zájmu dítěte nebo ochraně rodiny. Jen morální panika z toho, že by někdo, kdo žije v zemi, která duhové rodiny nediskriminuje mohl chtít tak šílenou věc, jako neztratit příjezdu do České republiky svůj rodinný status. Samozřejmě, že lidé adoptují často děti v zemi, kde trvale žijí. Nazývat tento logický krok „obcházením zákona“ je důkaz umanuté vztahovačnosti a naprosté nevůle zamýšlet se nad tím, jak lidé reálně žijí.

3. Proč je to problém?
Všude tam, kde je potřeba, aby rodiče jednali za dítě nebo aby se o něj starali, je problém, pokud zákon tyto rodiče neuznává. V nemocnici, na úřadech, ve škole, těch situací je mnoho. Když se například dětem v ČR něco stane, nebudou mít oba rodiče stejnou možnost dostávat informace o jejich zdravotním stavu, být s nimi v nemocni a spolupracovat jinak s lékaři. Problém je i s děděním – dokud stát neuzná oba jejich rodiče, je možné, že po nich budou dědit méně, než by mohly, nebo vůbec. Děti budou mít problém stát se občany ČR, když jim stát neuzná rodiče z ČR. Pro pobyt v ČR mohou potřebovat víza a doba jejich pobytu bude omezená. Možná jim společný vstup na území ČR ani nebude povolen, protože z pohledu českých úřadů může jít o mezinárodní únos dítěte, když děti cestují bez rodičů a nemají ani souhlasy rodičů s cestováním. Nebudou ani v systému veřejného zdravotního pojištění.

Problém je to i pro páry muž-žena, které nejsou sezdané, ale v zahraničí adoptovali společně děti. V České republice jim bude adopce uznána jen pokud by byli manželé.

4. Proč Ústavní soud zákaz nezrušil?
To je v nálezu Ústavního soudu těžké najít, pořádné zdůvodnění chybí. Otázku jemu položenou si Ústavní soud zjednodušil na to, zda je protiústavní, když stát „trvá na respektování vlastních pravidel“ při uznávání zahraničních adopcí. Tak ale otázka dle mého nezněla. Samozřejmě, že na to má stát právo. Otázka zněla, jestli ta pravidla, jak jsou nastavena dnes, jsou v pořádku a nezpůsobují někomu zcela zbytečně problémy. To bohužel Ústavní soud moc nerozebral.

Zjednodušeně řečeno, Ústavní soud přehodil horký brambor na zákonodárce. Dokud nebudou společné adopce stejnopohlavními páry povoleny i v českém zákoně, respektování rodinného statusu přiznaného v zahraničí by bylo „zvláštní výsadou“ (zjevně zachování právní ochrany dětí a rodiny je pro ÚS „výsadou“) a „obcházením zákona“ (jak jinak by měl postupovat pár, který žije 20 let v USA, než adoptovat děti podle zákonů USA?).

K rizikům, které neuznání jednoho rodiče dětem a rodině přináší konstatuje Ústavní soud až cynicky, že navrhovatelé zatím (!) žádné problémy neměli a ostatní jsou „hypotetické obavy ekonomické povahy“. Znamená to, že máme čekat až nějaké dítě utrpí vážnou újmu, aby Ústavní soud začal jednat? Úkolem Ústavního soudu je předcházet problémům, ne je řešit 5 minut po 12. Jsou snad nároky dětí ekonomické povahy (např. nebýt krácen na právech v dědictví) tak triviální, že je Ústavní soud může prostě přehlížet?

Pokud se jedná o děti, stanoví české i mezinárodní právo, že jejich zájem je hlavním hlediskem při rozhodování o věcech, které se jich týkají. Ústavní soud se ve svém nálezu zájmem dítěte nebo stabilitou rodinného života příliš nezabývá. Konstatuje, že sice je to něco, co by měl brát v potaz, ale že v tomto případě podle něj musí ustoupit jiné hodnotě. Jaká hodnota to je, neříká přímo, z textu lze ale nepřímo dovodit, že tou hodnotou je prostě jen možnost říct „ne, duhové rodiny tu nechceme“.

Ústavní soud přímo vybízí Parlament, aby začal problémy LGBT+ lidí řešit sám. Už je opravdu na čase, protože od přijetí registrovaného partnerství v 2006 poslanci pro LGBT+ lidi nic neudělali, posledních 7 let se dokonce aktivně vyhýbají hlasování o zákonech, které by aspoň něco vyřešily (přiosvojení, manželství pro všechny).

Určitá naděje svítá z odlišného stanoviska (tzv. disent) tří soudců – Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka. Ti naopak říkají, že zájmy dětí a stabilita rodin jsou stávající právní úpravou ohroženy. A že i do té doby, dokud neuznáme společné rodičovství stejnopohlavních párů v České republice, bychom jim aspoň neměli brát to, co jim bylo již přiznáno v zahraničí. Na rozdíl od většinového stanoviska je z disentu cítit skutečný zájem o problémy a životy reálných rodin.

5. Co znamená rozhodnutí soudu pro volný pohyb LGBTI+ osob v rámci EU?
Že i nadále bude výrazně omezený. Čistě teoreticky mají mít LGBT+ lidé a jejich děti svobodu pohybu v rámci EU, což je garantováno Smlouvou o Evropské Unii. Ale v praxi to tak není. Pokud jste v jednom státě považováni za rodinu a v jiném ne, může to výrazně ovlivnit vaše rozhodnutí se do druhého státu přesunout. Nedávno Evropská komise představila strategii pro řešení problémů LGBT+ lidí. V ní se zavázala řešit omezení svobody pohybu LGBTI+ lidí vyplývající právě z toho, že některé státy neuznávají právně existenci duhových rodin.

6. Co to znamená pro LGBT+ lidi do budoucna?
Musíme si přestat namlouvat, že Česká republika je země, ve které se nám žije svobodně. Musíme otevřít oči realitě, že mnoha lidem i ve vysokých ústavních funkcích je naše svoboda a rovnost proti srsti. Nesmíme se spoléhat, že „ono se to nějak vyřeší“. Každý z nás může přispět ke změně, a to 3 základními kroky. Zaprvé, bavit se o našich problémech s přáteli, rodinou, kolegy a taky politiky. Zadruhé, sledovat, co pro nás dělají politici a volit ty, kteří nás podporují. Zatřetí, pokud to jde, podporovat LGBT+ organizace, které na řešení problému pracují (Jsme fér, Prague Pride, PROUD, Ostravský Pride, Trans*parent, Amnesty International a mnohé další) – buď finančně, nebo osobním zapojením. Informace o tom, jak se zapojit najdete na jejich webu.

Jsem přesvědčena, že až si budeme tento nález číst za 20 let, budeme kroutit hlavou nad tím, jak divná doba to byla. Stejně jako se dnes s údivem díváme na zákony zcela zjevně diskriminující ženy, různá etnika, lidi z různých společenských vrstev atd. Bohužel, Ústavní soud promarnil příležitost postavit se na správnou stranu historie a udělat aspoň minimální krok směrem k plné rovnoprávnosti LGBT+ lidí. Určitě přijdou další příležitosti. Doufejme, že se jich Ústavní soud (v tomto nebo jiném složení) chopí.