V pondělí se děti vrátily do škol. Pro mě jako „pětinásobnou matku“ to je ohromná změna a musím upřímně říct, že i neskutečná úleva. Nebudu muset řešit výuku, obědy, dětské slzy, nudu, nedostatek pohybu a dětskou depresi z nedostatku nezbytných podnětů. A fakt se modlím, aby to vydrželo.

Zavření škol a opatření s tím spojená postihla moji rodinu nevídaným způsobem. Některé věci samozřejmě byly nevyhnutelné. Tak například to, že nejstarší dcera Áňa, která za pár dní maturuje, neměla maturitní ples. Na ten jsem se těšila od doby, kdy poprvé otevřela své krásné oči. Rve mi to srdce, ale prostě to chápu a přijímám. Zmatky kolem maturit nás tedy také dost vysílily, ale teď už se snad nic radikálně nezmění. A snad se maturitního plesu dočká moje druhá dcera Káťa a já s ní.

Káťa by měla maturovat příští rok. Studuje uměleckou průmyslovou školu, kde studuje scénografii. Takže pracuje hodně v dílnách a ty byly také dlouhou dobu zavřené, zde výuka přes počítač dílny nedokáže nahradit. Pevně doufám, že jejich moc milá třídní učitelka dokáže najít způsob, jak budou moct výuku dohnat.

Třetí dcera Bára je v osmé třídě. Je velmi osobitá a někdy dost nepoddajná. Musím přiznat, že máme velké problémy, protože Báře distanční výuka vůbec nevyhovuje. Potřebuje přátelskou atmosféru a osobní kontakt. Do toho musíme už přemýšlet o střední škole. Miluje koně, a to je její svět, zároveň ví, co chce a jde si za tím dost tvrdě. V tom je podobná nejmladší Terezce, která je ve třetí třídě. Ta zas mnohokrát u obrazovky plakala a už nemohla dál. Je plná energie, která musí ven, jinak se přemění v trucovitost a vztek.

Jedině Lojzíkovi distanční výuka vyhovovala, miluje totiž výpočetní techniku. No ale tomu zase strašně moc chybí pohyb a já jsem z toho opravdu hodně nervózní. Děti se musí hýbat, tvořit vztahy se svými vrstevníky. Strašně mě štve, že vláda vyšla vstříc velkým podnikům a sportovní lobby a vykašlala se na děti.

Kdo kašle na děti, tak kašle na budoucnost. Je to křišťálově čistá bezohlednost a není ospravedlnitelná ani ekonomicky, protože dodnes nikdo neřekl, co stojí jeden zameškaný školní rok u jednoho dítěte! Kolik stojí zameškané vzdělání desíti tisíc dětí? Kolik stojí úsilí pedagogů, kteří teď budou muset obnovovat to, co dříve fungovalo? Protože návrat do škol není jako lousknutí prstem, což vím nejen z rozhovorů při svých návštěvách v mém obvodu, ale i z dalších zdrojů. Děti teď budou na různých úrovních. Některé na tom budou dobře a jiné hůř. Bude to trvat dlouhé měsíce, než se nám školství podaří vrátit do původního stavu. A to ani nemluvím o velkém množství dětí, o kterých vlastně školy měsíce nevědí vůbec nic! Tyto děti ze znevýhodněných podmínek na tom byly špatně už dřív, ta propast se teď ještě prohloubí a oni za to nemohou! Co pro ně vláda chystá?

Nezajímá mě, kolik se vyrobilo aut! Selhala klíčová služba, kterou stát má poskytovat a tou je vzdělání. Pokud nebudeme investovat do vzdělání, nikdy nebude ČR nic víc než montovna! Tato oblast prostě ostrouhala a já musím nevybíravě říct, že ač vláda udělala spoustu chyb, zavřít školy byla nejhorší věc, kterou udělala. Vedle toho blednou i rozkradené zakázky, místní obchodníci a všeobecný chaos, protože vláda vyměnila dobro našich dětí za podporu byznysu a svoje vlastní PR. A teď aby se naše převážně ženské pedagogické prostředí ve spolupráci převážně s matkami postaralo o nápravu rozhodnutí vlády, která měla jiné priority! A výsledek našeho hospodaření je prostě katastrofální.

Naše děti jsou teď díky zavření škol v konkurenční nevýhodě oproti dětem z okolních států, které školy nechaly otevřené a tuto "hodnotu" lze ekonomicky vyčíslit. Takto se řídí stát, když ho řídíme jako firmu a když vám nezáleží na lidech, jejichž práce je ale pro udržení chodu klíčová. Snad naši vládu znovu neobsadí nemehla a PR poradci. Snad tam usednou lidé pracovití, pro něž je výsledek práce důležitější než mediální obraz.