Nesmrtelný Jan Werich kdysi vtipkoval, že jeho žena rozhoduje o podružnostech, například rodinných financích, kdy bude oběd nebo kam večer, a on o věcech zásadních, například našem vztahu s Tchaj-wanem.

Lidé se tomu smějí, protože vědí, že ve skutečnosti je to naopak – rodina je pro většinu z nás prvořadá, kdežto zahraniční politika státu, ve kterém žijeme, pro nás nemá prakticky žádný význam.

A v mírových časech se ani není čemu divit. Oficiální vztahy mezi státy jsou stejně umělým konstruktem jako národní státy samotné. Běžní Češi vycházejí s běžnými Poláky, Rusy nebo Němci bez ohledu na to, co si mezi sebou domluví hrstka diplomatů z Černínského paláce, Varšavy, Moskvy nebo Berlína.

Občané nevědí, že se válčí, a politici nevědí proč

Co když ale mír skončí a nám z Prahy oznámí, že republika jde do války?

Za starých hloupých časů branné povinnosti a konvenčních válek se zájem občanů o zahraniční politiku prudce zvýšil, jakmile se jejich stát rozhodl vytáhnout do zbraně. Jenže dnes, kdy za národ bojují specializovaní profesionálové a válka má namísto velkoplošného chaotického vraždění spíše charakter přesného inženýrství, zůstává zájem veřejnosti dál na bodě mrazu. Stále se sice není čemu divit, ale důsledky už jsou mnohem vážnější.

Odpor veřejnosti je totiž jedinou protiváhou nejrůznějším vlivným skupinám a osobám, které mají naopak zájem o pokračování bojů, ať už ze zištných nebo ideologických důvodů. Bez něj, jak dnes vidíme na příkladu Iráku nebo Afghánistánu, mají války nepříjemnou tendenci táhnout se jako krvavá slina.

Češi v tomhle nejsou výjimkou. Kolik z nás by dokázalo bez pohotového googlení říct, odkdy čeští vojáci bojují v Afghánistánu, případně kolik jich už bylo raněno nebo zabito? Jaké procento české veřejnosti ví o Afghánistánu alespoň základní informace? Kolik je u nás lidí, kteří vůbec netuší, že nějací čeští vojáci v jakési daleké Tramtárii vůbec bojují a umírají? Troufl bych si tipnout, že odpověď na tyto otázky by zněla málo – hodně nízké – příliš mnoho.

Ovšem na tu vůbec nejdůležitější otázku, tedy co vlastně spojenci v afghánských horách ještě pořád dělají a čeho chtějí docílit, neumějí podle všeho odpovědět nejen běžní občané, ale ani politici, kteří je do té války zatáhli.

Obamovy války

Přesto se možná blýská na lepší časy. Evropa své spojenecké úsilí několik posledních let už jen víceméně kašíruje, odpor k válce však začíná růst i v Americe. Nemálo k tomu přispěly nejrůznější úniky tajných zpráv o skutečné situaci v zemi, o její zkorumpované vládě, nedůvěryhodném prezidentovi, nejrůznějším skeptickým zmínkám a prořekům spojenecké generality. A čerstvě také bestseller Obamovy války slovutného novináře Boba Woodwarda, který se v 70. letech zasloužil o rozkrytí aféry Watergate.

Woodward coby živoucí legenda žurnalismu dostal nevídaně exkluzivní přístup k neveřejným informacím, nejdůležitějším hráčům ve Washingtonu a hlavně autentickým přepisům klíčových vládních a armádních jednání. A řádně toho využil. Jeho text je neideologický, věcný a možná trochu suchý, jednoznačně z něj však vyplývá, že ani lodivodové spojeneckých národů, navzdory bujarým deklaracím o naději a neustálém pokroku při budování demokratického Afghánistánu, příliš netuší, co si s touhle válkou počít.

Argumenty zastánců afghánské války byly od počátku vachrlaté, Woodward jim však uštědřuje ránu z milosti.

Kupříkladu jeden z amerických velitelů podle něj přiznal viceprezidentu Bidenovi, že „Araba jsme už tam neviděli několik let“ a že kdyby spojenci odešli, Tálibán by už pletky s Al-Kájdou neriskoval. Tím padá argument, že v Afghánistánu musíme zůstat v rámci boje proti mezinárodnímu terorismu a že kdybychom se stáhli, začal by tam znovu řádit bin Ládin. NATO však přesto zatlačilo na navýšení počtu vojáků a politici, včetně Alexandra Vondry, jim ochotně vyhověli.

Dále je nám tvrzeno, že musíme podporovat tamější křehkou demokratickou vládu. „Současná vláda je v podstatě zločinecký syndikát,“ prohlásil nynější náčelník ISAF David Petraeus na schůzce u prezidenta v říjnu 2009. Americká rozvědka dále hlásí, že prezident Karzáí trpí maniodepresivní psychózou a jeho bratr je kmotrem afghánské narkomafie.

„Pokud odejdeme, začne opět docházet k hrubému porušování lidských práv, zejména žen a dětí,“ varoval prezident Obama před rokem. V červnu otiskl časopis Time na přední stránce hrůzyplnou fotografii mladé dívky, které Tálibánci uřízli nos. „Co se stane, pokud odejdeme z Afghánistánu...“ hlásal titulek a vybízí čtenáře k odpovědi – začnou se opět dít zvěrstva. Přitom je jaksi opomenut zjevný fakt, že tomuto konkrétnímu zvěrstvu spojenci nezabránili, jakož ani desítkám a stovkám dalších podobných incidentů, které se dějí po celé zemi bez ohledu na spojenecké vojáky nebo afghánskou vládu, která vládne prakticky jen v Kábulu a přilehlém okolí.

Alespoň že Kábul je tedy civilizovaný, no ne? Vždyť před dvěma týdny v něm Američané pro místní děti uspořádali festival pouštění draků a rozdávali jim komiksy. „Pohled na pětistovku malovaných draků vznášejících se ve větru na pozadí překrásné horské scenerie musel vrátit naději i těm nejsklíčenějším pozorovatelům válkou rozervané země,“ stojí v oficiální tiskové zprávě americké vlády.

Škoda jen, že autoři zprávy pozapomněli dodat, že přítomní afghánští policisté, kteří měli účastníky happeningu chránit před teroristy a narušiteli, „si festival zabrali pro sebe, draky dětem sebrali a sami si je pouštěli a děti, které se odvážily příliš blízko stánku, kde se hračky a komiksy vydávaly, zmlátili dřevěnými obušky“, jak později hlásil reportér New York Times. Komiksy si policisté samozřejmě přivlastnili taky, ale jelikož většina z nich neumí číst, skončily všechny zašlapané do prachu na zemi.

Jak by odpověděl Nečas odborářům?

Možná si myslíte, že naše účast v Afghánistánu má přesto všechno smysl, protože pokroky se dělají každý den, jak se kdysi svěřil ministr Barták Vašku Moravcovi, který za peníze koncesionářských poplatníků přestěhoval jednu epizodu svých Otázek na střechu afghánských kasáren. Možná ano, mě coby rozeného skeptika ovšem napadá, kolik takových pokrokových dní a týdnů a let si ještě budeme moci dovolit, než nás rozpočet a hromady mrtvých stejně přinutí sbalit kufry.

Letos již v Afghánistánu zemřelo 550 spojeneckých vojáků, což je zatím nejkrvavější rok vůbec. Loni v říjnu uspořádal Obama mimořádnou poradu s ministrem obrany a ministryní zahraničí. „Prezident byl nespokojen,“ píše Woodward, neboť Gates ani Clintonová mu ani po nesčetných schůzkách a ostrých interních oběžnících, která si obě ministerstva vyměnila, „nedokázali jasně odpovědět na otázku, co vlastně Spojené státy v Afghánistánu dělají. Jaké zájmy tam sledují?“

Byla to dobrá otázka tehdy a takovou zůstává i dnes, o rok a několik set padlých poté.

Češi sice mají Afghánistán na háku, ale snad si z prezidenta Obamy vezmou příklad a začnou klást podobné otázky svým vlastním ministrům. Kdybych já byl například na místě odborářů, zeptal bych se našeho prvního ministra především na to, jak podle něj mají lidé přijmout škrty a úsporná opatření, když stát vydává miliardy na zbraně, které nikdo nepotřebuje, a na válku, kterou nikdo neumí zdůvodnit.