Český mediální rybníček včera rozvlnil další malý uragán. Poslanec Stanislav Huml vyjádřil souhlas s názorem, že má-li Petra Kvitová trvalé bydliště v Monaku, neměla by hrát s pomyslným lvíčkem na prsou.


Trochu jsem si pročítal komentáře, na Facebooku i jinde, a debata plápolá opravdu hezky. Jsem z ní ale trochu rozpačitý. Na jedné straně mě těší, že lidé hromadně odsuzují závistivost. Možná tahle ohavná vlastnost přece jen není tak typicky česká, jak se někdy říká.

Na straně druhé mi ale přijde, že ve víru vášně se trochu vytrácí jádro Humlova argumentu. Pročež dobrovolně strkám ruku do ohně a přihazuji svou trošku do mlýna.

Aby bylo jasno – na Petru Kvitovou můžou být všichni Češi hrdí, je to tenistka jako víno a já jí přeju každou korunu, kterou si v životě vydělala. Poctivě si každou zasloužila. Naznačovat, jak to činí Petr Pospíchal, že nebýt našich daní, Petra by se na vrchol nikdy nedostala, je úsměvné. Je to jako tvrdit, že Lionel Messi vyrostl ve fotbalového génia, protože jako kluk hrál na plácku postaveném z argentinského veřejného rozpočtu.

Jenže Stanislavu Humlovi šlo zjevně nikoli o Petřin úspěch, ale o obecný princip. Otázka za milion korun zní, co vlastně dělá Čecha Čechem. Popřípadě Brita Britem či Američana Američanem. Mění se něco pro českého občana, který se natrvalo přestěhuje jinam? Zřejmě si na to každý odpoví po svém, já si ale nemyslím, že jde o pravolevé téma. O spor mezi lidmi svobodomyslnými a přejícnými a zarytými komunisty.

V takových baštách liberalismu, jakými jsou dnes Velká Británie nebo Spojené státy, mají poměrně jasno. Američané si v tomto směru schválili jedny z nejpřísnějších pravidel ze všech zemí OECD. Chce-li se Američan vyhnout natažené dlani z Washingtonu, nestačí mu prostá změna trvalého bydliště, berňák mu ochotně pošle účet kdekoli na světě. Má jedinou možnost – vzdát se svého občanství.

A ani Britové to nemají lehké. Pokud chtějí přestat platit královně daně, musejí nejprve prokázat, že s jejím panstvím definitivně rozvázali všechny pouta. Zní to jednoduše, ale v reálu je to napínavá hra kočky s myší. Závody v daňovém zbrojení. Britský berňák kupříkladu sleduje, odkud člověk často volá, a podle toho posuzuje, kde má trvalé bydliště. Jenže královnini poddaní jsou o krok napřed. Je známo, že si třeba v Monaku pořídí jen malý holobyt s pevnou linkou. Tam ale prakticky nevkročí a většinu času dál tráví v rodné vlasti. Zaměstnávají však někoho místního, kdo k nim každé ráno zaskočí a náhodně brnkne pár lidem. Účty za telefon pak majitel bytu předkládá britskému berňáku jako důkaz, že opravdu bydlí na Azurovém pobřeží.

Je tedy vidět, že problém takzvané daňové rezidence není jen specifikum české kotliny, či dokonce, nedejbůh, výhradně Petry Kvitové. V potu tváře jej řeší prakticky všude, protože holt nejde o jednoduchou záležitost. Kdyby Stanislav Huml tušil, jakou reakci jeho poznámka vyvolá, asi by býval volil slova pečlivěji. Přinejmenším by nevolal po tom, abychom Petře sebrali české občanství, což podle Ústavy samozřejmě nelze. Faktem ale zůstává, že ve světě se dnes tato otázka probírá velmi veřejně a velmi hlasitě a že zákonům, které upravují daňovou rezidenci v Čechách a na Moravě, by podobná debata prospěla jako sůl.