Johan Norberg - Konec pohádky o euru?

Říká se, že když dlužíte bance stovku, máte problém. Když dlužíte bance milion, má problém ona. Dnes můžeme dodat, že když dluží vlády Itálie, Španělska, Portugalska, Řecka a Irska bankám bilion, máme to všichni spočítané. A k něčemu takovému má asi eurozóna nakročeno.

Evropská unie, místo aby finanční krizi řešila, neustále ji odsouvá po vzoru takzvaného "letadla": přehazuje dluhy domácností k bankám, ty je přehodí na vlády a ty je přesouvají na eurozónu. Země eurozóny nyní zjišťují, že stojí na konci řetězu s černým Petrem drtivých dluhů v ruce. Trhy už začínají započítávat malé riziko kolapsu celého evropského finančního systému – a jejich chování tomu odpovídá.

Historie se opakuje

Dluhy, které byly nesplatitelné v roce 2008, nejsou nyní splatitelnější jen proto, že se přesunuly z bank na státy. Zvlášť když jejich vlády v dobrých časech rozhazovaly na všechny strany, místo aby si tvořily rezervy na časy horší, ve kterých nejvíc trpí státy s velkorysým sociálním zabezpečením, když daňové výnosy klesají, ale sociální výdaje automaticky rostou.

Svým způsobem si znovu opakujeme rok 2008, jsme svědky stejně toxické směsi scestných regulací a morálního hazardu. Tenkrát šlo o banky a hypoteční zástavní listy. Dnes jsou to členové eurozóny a státní dluhopisy.

Basilejské regulace kategorizují státní dluh jako bezrizikový a při výpočtu kapitálové přiměřenosti nejsou státní dluhopisy ve vlastní měně v bankovních portfoliích zatížené žádnou rizikovou váhou. Banky se navíc právě připravují na novou generaci regulací Basel III, která jim nařídí tvořit si větší likvidní polštáře, převážně ze státních dluhopisů.

Platit dluhy? Tak si na ně půjčíme!

Státní dluh subvencovala také Evropská centrální banka – banky mohly nakupovat krátkodobé státní poukázky od slabých států, a pak si proti nim u ECB půjčovat. Rozdíly mezi výnosy z dluhopisů a úrokovými sazbami, za které půjčují firmám a domácnostem, pro ně byly zdrojem slušného zisku, který následně investovaly do dalších dluhopisů.

Chudší eurové ekonomiky využívaly implicitní garance, že je Německo nenechá padnout, levně si půjčovaly a zvyšovaly výdaje a mzdy, zatímco jejich konkurenceschopnost klesala. Do důchodu se odcházelo v pětapadesáti a řečtí strojvůdci brali mimořádnou odměnu odpovídající 5 000 dolarů ročně za to, že si po práci myli ruce.

Dnes musí eurozóna zachraňovat Řecko, Portugalsko a Irsko. Zadělává si tím ovšem jen na větší problémy v budoucnosti. Přece je-li někdo tak zadlužený, že už nedokáže splácet, další půjčkou mu nepomůžeme. Jenom tak zvětšujeme celkové dluhové břemeno a násobíme potřebu dalších a dalších záchran.

Nekonečné půjčky navíc oslabují silné ekonomiky, které je poskytují. Z Itálie a Španělska, na které se dřív spoléhalo, jako na případné zachránce životů, jsou dnes téměř utopenci. Fond evropské finanční stability ve výši 440 miliard eur si snad dokáže poradit s malými zeměmi na periferii. Se záchranou Španělska by se však vypořádával jen obtížně a na Itálii by nestačil vůbec. Proto se ozývají návrhy na jeho zdvojnásobení.

Naděje versus aritmetika

Jenže Fond evropské finanční stability si může na kapitálových trzích levně půjčovat, jen dokud jej podepírají státy s ratingem AAA. Druhým největším z nich je Francie. Jenže po pětatřiceti letech deficitních rozpočtů by mohla být garance za další dluh poslední kapkou a Francii by čekal downgrade. V takovém případě by celé břemeno zůstalo na zádech Německa, které by za evropský dluh muselo ručit téměř čtvrtinou svého hrubého domácího produktu. Německo má možná leckdo za nezničitelné, ale i ono už má veřejný dluh ve výši 82 procent HDP, který navíc ve druhém čtvrtletí 2011 povyrostl jen o 0,1 procenta. Zkoušet tahat z vody další a další topící se státy by také mohlo skončit převrženým záchranným člunem.

Představa, že Evropská centrální banka je schopna kdykoli zakročit, je nebezpečně pomýlená. Už teď jí slabé země eurozóny a jejich banky dluží zhruba 700 miliard dolarů. Je silně přepákovaná a stačilo by i pár nevelkých ztrát, aby se její kapitálový polštář úplně vypařil. Pak by potřebovala záchranný kruh sama.

Naděje dnes svádí beznadějnou bitvu s aritmetikou. Dříve nebo později bude muset Evropa přestat sypat hromady eur do černé díry. Snad se jí to povede spořádaně, v podobě restrukturalizace dluhů, rozsáhlých, dlouhodobých plánů na redukci zadlužování a prorůstových reforem.

Alternativou je jen chaotický kolaps: reformy se budou odkládat a silné ekonomiky budou posílat peníze těm slabším tak dlouho, dokud se samy neoctnou na okraji srázu. Dříve či později všechny záchrany skončí, buď v okamžiku, kdy státům dojdou peníze, nebo voličům trpělivost. Pak trhy utečou z velkých eurových ekonomik a Evropou se prožene tsunami bankrotů a bankovních krizí.

To bude pravděpodobně znamenat definitivní konec. Evropská centrální banka definitivně přestane předstírat, že je silná, nezávislá monetární instituce, a začne tisknout peníze v masivním měřítku. Vymaže tak dluhy, ale zároveň i úspory na důchod. Evropané se možná jednoho dne probudí a uvědomí si, že euro se nestalo novou německou markou, nýbrž italskou lirou.



Johan Norberg je švédský ekonomický historik a politolog.

Článek přeložen pro Finmag.