Že se protivníci ve volbách navzájem vykreslují jako zplozenci Satanovi, to se děje odjakživa. Je ale s podivem, jak nekriticky lidé teatrální rétorice v každé volební kampani podléhají.

V jisté americké kampani napsal úřadující prezident o svém volebním sokovi: „Chcete se dožít toho, aby vám shořela střecha nad hlavou, aby byla poskvrněna cudnost vašich žen, aby se vaše děti svíjely nabodnuté na kůlu? Dobrotivý Bože, soucitný a spravedlivý, ochraňuj mou zemi před tou zhoubou.“ Stalo se to před dvěma sty lety a zdá se, že na volební kultuře se dodnes nic nezměnilo.

Vezměme si britské referendum o vystoupení z Evropské unie. Kdybychom měli věřit volebním sloganům, pak za brexit se rvali lidé nenávistní a hloupí, rasisté, xenofobové, nepřátelé pokroku a všeho, co je na světě krásné, zdravé, mírové a celozrnné. Naopak setrvat v Unii chtěli kryptokomunisté, židozednáři, zrádci národa a užiteční poskoci Iluminátů.

Je s podivem, kolik soudných lidí odhodilo zdravý nadhled a začalo hlasování o brexitu vnímat právě takto. Atmosféře okamžiku podlehla i žena tak moudrá, sečtělá a obecně báječná jako J. K. Rowlingová, která v předvečer hlasování varovala před temnými silami, hnědými košilemi a – ehm – Donaldem Trumpem. Referendum budilo emoce i v naší české kotlině, soudě dle dramatických komentářů na sociálních sítích. Přestože konkrétně na nás nebude mít brexit větší dopad než jeden střední rozpočtový škrt na jediném pražském ministerstvu. Pokud vůbec jaký.

City a sentimenty

V britském referendu přirozeně nešlo o souboj dobra a zla. Přehlédneme-li hrstku bláznů a polobláznů v obou táborech, pak na jedné straně stáli tradiční Britové, hrdí ostrované, jejichž typické národní ego edokázalo snést, že velká a slavná Britannia je jen jednou z mnoha zemí širokého klubu, v němž mají hlavní slovo Němci a Francouzi. Přes všechny řeči o demokracii a ekonomice a přistěhovalectví byl právě tento sentiment motorem jejich kampaně.

Na straně druhé pak stáli lidé, kteří se zkrátka cítí především Evropany, a teprve pak až Brity. Kteří národní ego druhého tábora nesdílejí. Patří k nim, možná trochu překvapivě, třeba můj oblíbený Jeremy Clarkson, který sice tvrdí: „Dobře vím, že Evropská unie zatím moc nefunguje. Že společná měna je katastrofa a Bruselu šéfuje armáda pedantů a bláznů, kteří jsou posedlí žárovkami a správným tvarem banánů,“ zároveň ale nepokrytě přiznává: „Přesto Evropu miluju a těším se, až jednou zapomeneme na porodní bolesti Unie a uděláme z ní funkční spolek. Nemůžu se dočkat, až budu sám sebe brát především jako Evropana, a teprve potom Angličana. Moc rád bych žil ve Spojených státech evropských, s jednou měnou, jednou armádou a univerzální elektrickou zástrčkou.“

Také vůdci kampaně za setrvání metali po svých socích grafy a tabulky a ekonomické analýzy, i je ale motivovalo především citové pouto s kontinentální Evropou.

Políček

Jak bude vypadat budoucnost Británie bez Evropské unie? Vážně pochybuji, že se dočkáme Armageddonu. Byl bych v šoku, kdyby nakonec oba přátelé a spojenci nenavázali přibližně podobný vztah, jaký dnes panuje mezi Unií a Švýcarskem, Norskem nebo Islandem. Černé scénáře a temné předpovědi se nenaplní, jak by také mohly. Na druhé straně ale pochybuji i o tom, že zastánci brexitu se dočkají oné zářné budoucnosti, téměř obrody Britského impéria, o jakém možná řada z nich sní. Běžní lidé s největší pravděpodobností nepocítí žádnou dramatickou změnu. Nadávali na evropskou byrokracii, já se ale vsadím, že ta londýnská svou kolegyni z Bruselu víc než ochotně zastoupí.

A jak se s brexitem popasuje Evropa? Z našeho českého, sobeckého pohledu by bylo samozřejmě lepší, kdyby Británie zůstala s námi. V Evropském parlamentu jak známo neexistuje tradiční opozice a Británie tuto roli víceméně suplovala. A tak alespoň doufejme, že brexit vyťal Bruselu políček, který už vedení Evropské unie, přiznejme si upřímně, potřebovalo jako čuník drbání.

Manuel Baroso, předchozí prezident Evropské komise, v jednom ze svých posledních projevů přiznal, že nespokojenost s unijní byrokracií bují po celém kontinentu a že Evropě se nedaří být velká ve věcech velkých a malá ve věcech malých. Věřme, spolu s nizozemským premiérem Ruttem, že brexit bude pro Evropu podnětem k zamyšlení a opravdovým reformám. Poněvadž alternativu - tedy postupný, chaotický rozpad – bych si osobně nepřál. Nejen protože by z něj lidé jako Vladimir Putin nebo Recep Erdoğan měli škodolibou radost.



Napsáno pro Finmag.