John Kay - Fetiš těžkého průmyslu

Politici se předhánějí, kdo víc miluje těžký průmysl. Chtějí ho podporovat, chtějí mu dohadovat odbyt, chtějí ho zachraňovat, vracet, vychovávat mu pracovní síly... Má přitom v moderní ekonomice těžký průmysl nějaký zvláštní význam? Není to láska, je to fetiš, píše britský ekonomický komentátor John Kay.

Donald Trump vrátí do Spojených států „miliony pracovních míst v těžkém průmyslu“. Ohio, klíčový stát v prezidentských volbách, se stane „průmyslovým obrem“. Hillary Clintonová slíbila na investice do těžkého průmyslu deset miliard dolarů a svým příznivcům oznámila, že „budeme muset začít zase vyrábět věci“. Theresa Mayová sice odvolala ministra financí George Osborna, který slíbil, že Británie „se poveze na vlně výroby“, ovšem „výrobci“ jsou přesto v centru její nové průmyslové strategie. A Jeremy Corbyn přislíbil, že podpora těžkého průmyslu bude prioritou jeho nové státní investiční banky.

Oceli, má lásko

Archetypálním produktem těžkého průmyslu je ocel a politici jsou jí už dlouhá léta posedlí. Budoucnost Tata Steelu, posledního mohykána britského ocelářství (dnes součásti indického konglomerátu) je posledního půl roku předmětem vášnivé politické debaty a hlavním politickým tématem ministra průmyslu. Ocelářství, které labouristé v letech 1951 a 1967 znárodnili a konzervativci v letech 1953 a 1988 zase zprivatizovali, bylo po desítky let nejdůležitějším strategickým územím britské ekonomiky. Těžištěm Maova Velkého skoku vpřed byla improvizovaná hutní pec, v níž chudina pro dobro vlasti tavila své hrnce a pánve. A když se zhroutil Sovětský svaz, tamější ocelářský průmysl kapacitou dalece překonával Spojené státy, přestože sovětský hrubý domácí produkt byl hluboko pod úrovní toho amerického.

Fetišismus těžkého průmyslu jsem poprvé zaregistroval roku 1980, kdy jsem v jednom článku poukázal na skutečnost, že ochabování britského těžkého průmyslu je nevyhnutelným důsledkem růstu těžby ropy v Severním moři. Jelikož obchodní bilance v dlouhodobém horizontu tíhne k rovnováze, nárůst jedné kategorie vývozu či dovozu nevyhnutelně vytlačí jiné exportní sektory, zejména zaměnitelnější zboží jako ocel.

Článek si vysloužil širokou pozornost, z velké části nepříznivou. Charakter kritiky, která se na něj snesla, ilustruje setkání s už zesnulým lordem Kaldorem, architektem zákona o selektivní dani z roku 1960, který uvalil vyšší daně na sektor služeb v zájmu velkorysejší státní podpory těžkého průmyslu. „Ten váš článek jsem nečetl,“ přiznal lord Kaldor, „ale je to nesmysl, naprostý nesmysl.“ Kritici ani tak nezpochybňovali logiku mých argumentů, jako spíš tvrdili, že mé závěry nesmějí být pravdivé, a pokud jsou, neměly by být šířeny. Začal jsem chápat, že těžký průmysl je pro řadu lidí tématem nikoli racionálním a ekonomickým, ale emocionálním.

Pravěké žebříčky v jednadvacátém století

Fetišismus průmyslu, tedy myšlenka, že těžký průmysl je centrem ekonomické aktivity, kterému je všechno ostatní podřízené, zapustil v lidském povědomí hluboké kořeny. Představa, že bohatství jsou jen hmatatelné věci a skutečná práce jedině fyzická dřina, se utvářela v dobách, kdy veškerá ekonomická aktivita sestávala z ustavičné honby za potravou, palivem a přístřeším. Muž lovil, rybařil a vyráběl primitivní nástroje. Pokud v tom byl dobrý, jeho ženě a dětem se dařilo dobře. V opačném případě zemřely. I ženy pracovaly tvrdě, možná ještě tvrději než muži, ale za ekonomicky produktivní činnost se považovalo jen to, co dělali muži

Z těchto primitivních dob jsme zdědili představu o hierarchii potřeb, ve které jídlo a přístřeší stojí nad podnikovým účetnictvím a kosmetickou chirurgií. A ruku v ruce s hierarchií domácích potřeb jde hierarchie produktivních aktivit – zemědělství, těžba a základní výroba jsou výš než stříhání vlasů a natáčení televizních pořadů.

Jenomže v okamžiku, kdy technologie a ekonomické instituce pokročily natolik, že člověk už nemusel celý den lovit a dřít se na poli, aby se uživil, tento způsob uvažování pozbyl ekonomickou relevanci. Což je stav, do kterého jsme dospěli před mnoha tisíci lety. Jakmile primitivní lidé dosáhli takového stupně ekonomického pokroku, mohli se začít věnovat i jiným činnostem.

Služby, které začali tenkrát poptávat, se v té či oné podobě zachovaly do dnešního dne. Kněz zažehnával zlo, politik organizoval loupežné výpravy na území sousedních kmenů, opravář brousil oštěpy a nože a pojišťovací agent provozoval systém vzájemné podpory nešťastníků, kterým uhynula kráva nebo shořel dům. Vzestup tržní ekonomiky doprovázela dělba práce, jak o ní psal Adam Smith. Jedinci, kteří měli obzvláštní nadání pro určitou činnost, se na ni specializovali.

„Snad si nemyslíte, že ekonomiku uživí jen kadeřnické salony a stánky s hamburgery,“ vztekali se mí kritikové. Jistěže ne. Nemyslím si to o nic víc, než že ekonomika může stát jenom na ocelářství a výrobě aut. Moderní ekonomiky jsou ze své podstaty rozmanité. Jenže rozmanitost spotřeby nemusí nutně korespondovat s rozmanitostí výroby. Jak Smith podotýkal, dělba práce je omezena rozsahem trhu, jak se ale geograficky zvětšoval tržní prostor, tak se také rozvíjela dělba práce mezi regiony. Švýcarsko a Dánsko patří k nejbohatším zemím na světě, přestože ani v jedné z nich dosud nepřišel na svět jediný sériově vyráběný automobil.

Se stále širší dělbou práce šla ruku v ruce stále širší rozmanitost zboží a služeb. V supermarketu si můžete koupit za 29 liber konfekční oblek. Praktický s polyesterovým vláknem, nenáročný na údržbu, ideální na mafiánský pohřeb, nevyžaduje ruční praní, takže když vaše Bonnie hodí zakrvácené kalhoty do pračky, vytáhne je z ní jako nové. U Markse & Spencera zaplatíte desetkrát tolik za italský střih a kvalitní vlnu. A v „londýnské Pařížské“, tedy na ulici Savile Row, zaplatíte za oblek na míru stonásobek. Je jen na vašem rozhodnutí, jestli chcete oblek stylový, nebo obyčejný, šitý na míru, nebo jen dobře vypadající. Za výrobek samotný nemusíte vydat horentní sumu, připlatíte si ale za styl a ještě víc za individualizaci.

Made in China & Designed in California

Za pár tabletek zaplatíte – vy, stát nebo pojišťovna – libru nebo dvě. Mnohonásobně víc dáte za tabletu u specialisty, například na moderní léčbu rakoviny. Obecně platí, že samotný „materiál“ stojí většinou jen pár pencí. Za letecký motor dáte zhruba deset milionů liber, třebaže se vejde do krabice od dvoumístné pohovky.

Na zadní straně iPhonu si přečtete, že telefon navrhli v Kalifornii a vyrobili v Číně. Nedotovaný přístroj dostanete asi za 700 dolarů. Externě dodávané komponenty, například malá paměťová karta nebo špičkový fotoaparát, se na celkové částce podílejí nanejvýš 200 dolary (největším dodavatelem těchto komponent je hlavní rival Applu na trhu chytrých telefonů Samsung). Za všechno „made in China“ zaplatíte tak dvacet dolarů. Zbytek ceny platíte za „navrženo v Kalifornii“ – a proto má Apple takové zisky.

Když si koupíte lék, letecký motor nebo iPhone, neplatíte ani tak za materiály, ba ani tak za samotnou montáž nebo výrobu, ale především za vývoj a design. Při koupi obleku nebo leteckého motoru platíte sice i dělníky, ale zejména ty vysoce kvalifikované, kteří v továrně Rolls Royce ovládají přístroje a na Savile Row zastávají práci, kterou zatím přístroje nezvládnou.

Řada lidí, kteří vyzdvihují těžký průmysl, to dělá z obav o obchodní bilanci a zaměstnanost. Odkud se v ekonomice založené na službách vezme vývoz a pracovní místa, ptají se průmysloví fetišisté? V Británii patří k nevětším průmyslovým vývozcům British Aerospace, GlaxoSmithKline a Rolls Royce. Pracovní místa v exportních odvětvích se jak v Británii, tak ve Spojených státech odvíjejí od produkce, kterou vzhledem k jedinečným požadavkům na pracovní sílu nelze přesunout jinam. iPhone je průmyslový výrobek, jeho hodnota pro uživatele má však charakter služby.

Pocit viny, že se nedřeme

Když ekonomická činnost přestala obnášet výhradně starost o potravu, palivo a přístřeší, ekonomický prospěch se odpoutal od tradiční hierarchie potřeb. Dřív člověk dostával zaplaceno pouze za zboží, které lidé poptávali, brzy se ale ukázalo, že je poptávka také po pojištění nebo duchovní útěše. Výtěžek jednotlivých aktivit odrážel dostupnost či vzácnost lidí, kteří v nich vynikali, potažmo jejich pozici v mocenské struktuře kmene. První faktor vysvětluje, proč se měli dobře pojišťováci a opraváři, a ten druhý zase prosperitu politiků a duchovních.

Kdo měl to štěstí a vládl potřebným nadáním nebo zastával vysokou funkci, se často styděl za to, že vydělává víc než lidé, kteří uspokojovali základnější potřeby. Ve srovnání s nimi navíc mnohdy vykonával práci, která byla méně namáhavá a zábavnější. Jen málokdo se tím ale trápil příliš a dnes je takový pocit viny ještě mnohem vzácnější, zejména ve finančním sektoru. Ovšem důraz, který klademe na důležitost těchto zdánlivě mnohem podstatnějších, ale podstatně méně dobře placených aktivit má původ v našem pocitu viny.

Konec chlapáků

Odkud se tedy vezmou pracovní místa? Hodnota věcí, které vyvážejí vyspělé ekonomiky, stojí především na organizačním a designérském talentu, který tradičně řadíme do sektoru služeb. Manuální práce „zakomponovaná“ do průmyslových výrobků je v globálním světě levnou komoditou. Cení se naopak schopnosti a znalosti, které umějí přetavit manuální práci v mimořádně složité a sofistikované výrobky. Jen málokterý zaměstnanec firem jako British Aerospace, GlaxoSmithKline nebo Rolls Royce se věnuje namáhavé manuální dřině a tahle hrstka se většinou ani neúčastní samotné výroby, nýbrž jen poskytuje doplňkové služby.

Ať už však globalizace zajde jakkoli daleko, vždycky budou existovat osobní služby, které lze poskytovat jen místně. A právě v nich budou muset méně kvalifikovaní pracovníci v rozvinutých zemích hledat do budoucna uplatnění. Dělníci v Číně vám smontují iPhone, nemůžou vám už ale přinést v restauraci oběd, odvézt odpad nebo okoupat babičku.

Tady však průmysloví fetišisté tvrdí, že to nejsou „opravdová“ pracovní místa. To je především genderový problém. Když je požádáte o definici „opravdového místa“, vyjmenují většinou profese, které tradičně zastávali muži. Těžba a průmyslová výroba je „pořádná“ práce, vaření a péče nikoli. Proto se také úpadek těžkého průmyslu v rozvinutém světě spojuje s feminizací pracovní síly. Textilní průmysl, který odjakživa zaměstnával zejména ženy, je samozřejmě průmyslovou obdobou tradiční ženské aktivity šití oděvů pro rodinu, ale průmysloví fetišisté jej za zdroj „opravdových“ pracovních míst přesto nepovažují.

Posedlost těžkým průmyslem má nulový ekonomický základ, ovšem značný společenský a politický dopad. Průmyslová výroba byla kdysi hlavním zdrojem zaměstnanosti méně kvalifikovaných mužů. To však v rozvinutých ekonomikách nemůže pokračovat. Výrobní aktivita se navíc z velké části odehrávala v obřích továrnách, které kdysi živily celé obce a města a dnes už dávno neexistují. Těch několik málo služeb, které nabízejí místně obdobně dominantní velké instituce jako nemocnice či univerzity, má trvalejší charakter a zaměstnává vysoce kvalifikované profesionály. Úpadek těžkého průmyslu souvisí s feminizací pracovní síly a s destrukcí jednotek politické organizace a společenských vazeb mezi muži.

Roztrpčení a zášť „bílé“ dělnické třídy, která podporuje Donalda Trumpa a hlasovala pro brexit, má zčásti kořeny právě v těchto genderových důsledcích strukturálních dopadů ekonomické globalizace. Bylo by absurdní ohlížet se s nostalgickou slzou v oku na odhalené, zpocené hrudi mužů, kteří se s lopatou v ruce míhali nad žhnoucími potoky roztaveného železa nebo trávili dlouhé hodiny v podzemních štolách. Tato pracovní místa možná byla „pořádná“, zároveň ale také otřesná a pro nás všechny je jedině dobře, že už je nepotřebujeme. Spolu s nimi jsme ovšem přišli i o jistou solidaritu a stabilitu a důsledky této ztráty samy o sobě nezmizí. To už se ale dostávám do míst, kde ekonom musí předat štafetový kolík sociologovi, antropologovi a politikovi. Zbývá jen otázka, jaký typ politika se ho chopí.



Přeloženo pro Finmag.