Že letos skončíme neslavně, to jsem čekal. Ale že nakonec budeme rádi, že jsme se vůbec dostali do Sněmovny, o tom se mi nezdálo ani v nejhorším snu. Ano, naše sociální demokracie, v Čechách zřejmě nejvýznamnější strana za posledních dvacet let, nakonec byla ráda, že prošla.


Nejsme v tom sami

Jak obvykle říkají političtí lídři v povolebních rozhovorech – teď si to musíme všechno zanalyzovat. Kde se stala chyba? Důvody vidím zhruba tři.

Něco shnilého je v celém vyspělém světě. Těžko říct, kdy se to začalo lámat, z vývoje venku je každopádně jasné, že nálada na Západě se mění. Dramatický růst populismu v Evropě i Americe už by asi nepopřel ani ten nejvzdělanější politolog v České televizi. Říkalo se například, že Donald Trump nebude kandidovat, pak že z primárek na poslední chvíli odstoupí, pak že prostě nemůže vyhrát primárky a pak že se prostě nemůže stát prezidentem (někteří stále tvrdí, že prostě nemůže být zvolen podruhé). Ostatně to jednoznačně tvrdily průzkumy veřejného mínění. Říkalo se také, že Britové prostě nevystoupí z Evropské unie. Průzkumy opět mluvily jasně. To všechno je dnes už minulost.

Staly se i další věci, které se prostě nemohly stát. Před patnácti lety byly britská UKIP, Švédští demokraté, Praví Finové, nizozemská Strana svobody, Dánská lidová strana či Alternativa pro Německo bezvýznamné straničky, pokud vůbec byly. Dnes se hřejí na výsluní voličské obliby a derou se stále výš. V Maďarsku vládnou pravicoví populisté už několik let, ve Švýcarsku, Norsku a Polsku se chopili kormidla nedávno. Ve Francii skončila Marine Le Penová, vůdkyně dříve nepokrytě nahnědlé strany, v prezidentských volbách na druhém místě s třetinou všech hlasů. Populismus levicový pak podemílá politické jistoty tradičních středolevých stran v Řecku, Španělsku, Británii (fenomén Corbyn) nebo ve Spojených státech (fenomén Sanders). A pak tu jsou populisté bez jasné pravolevé totožnosti, jako je český Andrej Babiš nebo italský Beppe Grillo. Oba ve svých zemích válcují konkurenci, navzdory absenci vize, programu či srozumitelnější myšlenky.

V takových podmínkách by měl v čele ČSSD těžkou práci každý lídr. A tím se dostáváme ke druhému důvodu.

Hledá se boss

Lídr. Bohuslav Sobotka je chytrý, extrémně pracovitý a na poměry slušný chlap. Není to ale lídr do dnešních časů. Ty, jak řekl po volbách jeden z postrachů strany Jaroslav Foldyna, vyžadují někoho razantního, kdo se nelekne. Souhlas, jenže to na lídra tak velké strany a potenciálního premiéra nestačí. Takový člověk musí být nejen razantní, on musí mít také všech pět pohromadě, a hlavně tu funkcí musí chtít, musí si na ni věřit. A to je těžké. Ve straně máme dost lidí, kteří mají buď jedno, nebo druhé, ale člověka dostatečně „celostního“ bychom hledali dlouho. Luboš Zaorálek vběhl na můstek Titaniku sice hrdinsky, ale pozdě, a navíc se musel přetahovat o kormidlo s dalšími dvěma kapitány. Uvidíme, jak dopadne povolební průvan ve stranickém vedení. Bez nějakého nového Paroubka (zdůrazňuji nového) se asi dnes neobejdeme, za sebe bych jen připomněl, že razance má taky svá pro a proti.

Kde je ten míč?

Pokud jde o volební témata, působili jsme jako tlusté děcko na fotbalovém hřišti. Neustále jsme těžkopádně funěli tam, kde se zrovna nehrálo, nedokázali jsme zpracovat přihrávku, a když ano, lehce nás od balonu odstrčili jiní. Ideová zatvrdlost se ukázala už u voleb v roce 2010. Tenkrát byla největším tématem korupce a klientelismus. Mělo nás tehdy trknout, že tohle jediné téma stačí bizarní pseudostraně Věci veřejné k tomu, aby se před volbami vyšvihla na deset a víc procent. Leč netrklo. Místo toho jsme žvanili o třináctých platech a tabletech zdarma do každé rodiny. Tvrdě jsme bojovali v tom rohu hřiště, kde zrovna vůbec nebyl balon. A tak jsme se za jediný rok propadli z 33 na konečných 22 procent, což stálo Jiřího Paroubka funkci, členství ve straně a nakonec zřejmě i zdravý úsudek.

Bohužel jsme se nepoučili ani tentokrát. Je fajn, že se chceme bít za tradiční levicová témata a leckterý zahraniční politolog by nás za to možná i pochválil. Jenže náš tradiční volič se znovu zajímal o úplně jinou stranu hřiště. Zatímco my se rvali za vyšší daně pro bohaté, pro většinu národa byla tentokrát největším tématem bezpečnost. Ti chytřejší komentátoři už před lety prorokovali, že jestli se tématu migrace, multikulturalismu a neduhů Evropské unie rozumně neujmou normální, zavedené strany, využijí této jedinečné gólové šance obchodníci s teplou vodou typu Babiše nebo Okamury. A výsledek jsme viděli o víkendu.

Jasně, není jednoduché umírněně kritizovat přistěhovaleckou politiku Angely Merkelové, když přitom zdánlivě stojíte na stejné půlce hřiště s Okamurou a DSSS. Nehledě na to, že profesionální bojovníci proti nenávisti jsou v zájmu konání dobra vždy připraveni nařknout kohokoli z lecčehos, bez ohledu na cokoli. Jenže mezi „Čechy Čechům“ a „zrušme hranice“ je přece široký prostor pro debatu o migraci, kterou by uvítala drtivá většina Čechů. Vždyť to sakra pochopili i Piráti, když pragmaticky prohlásili, že rozhodně nejsou vítači. Pochopil to i Sebastian Kurz, který v Rakousku rozumným postojem k migraci mistrně sebral vítr z plachet haiderovcům, kteří už měli našlápnuto k vítězství. My to bohužel nepochopili, a tak nás od míče odstavili Okamura s Babišem.

Nejsou hráz

K házení flinty do žita každopádně není důvod. Na jaře bude sjezd a vybereme nového lídra. Sociální demokracie bude mít napřesrok 140 let, to je hybnost a tradice, která se přes noc neztratí. Navíc vlna populismu znovu opadne, jakmile lidé pochopí, že strany typu ANO a SPD nejsou hráz, která by je ochránila proti bouřím, které zuří venku, ať už skutečným, nebo jen vyfantazírovaným. Že Babišové a Okamurové jsou jen oportunisté, kteří využili nemotorné neschopnosti tradičních stran vycítit, odkud vítr ve společnosti vane. Představuju si, že se teď společně chechtají, jací ňoumové, rozumbradové a inťouši sedí v těch zavedených stranách a jak snadné bylo sebrat jim míč a dát gól do prázdné branky. Ale že se budou smát i jako poslední, toho se opravdu nebojím.

***

Článek napsán pro Finmag.